Latini, Luigi OFM

 AMEN

 Modlitba, které učil Ježíš - ve své stručnosti souhrn celého evangelia - končí: AMEN, staň se, věřím, že všechno se potvrdí, všechno to, oč jsme prosili pro Otce, který je v nebi, a pro nás, kteří jsme na zemi. AMEN je pečetí všech oslovení spolu se seznamem Božích příslibů, těch pro život věčný i těch pro život pozemský. Celá modlitba Páně je prosbou, bez předmluv či předsíní pro psychologické přizpůsobení se Bohu. Objímá celý náš život v čase, kde všechno je udržováno vírou, která jde dopředu prostřednictvím "zrcadel" a "hádanek", i život na věčnosti, kde všechno bude jasné a osvětlené Beránkem.

 Touto modlitbou člověk spolupracuje s Bohem, aby obdělával svět a uskutečňoval spásu. Prosí za všechny Otce všech. Říká, že všechno je v rukou Otce, aby se stala jeho vůle, aby přišlo jeho království, beze strachu, přes zlo toho Zlého, přes bouři pokušení, přes lopotné dobývání chleba. Je to modlitba společná a všeobecná, která nám přibližuje tajemství Boha trojjediného, tajemství církve a království, k němuž směřujeme s unavenou tváří, avšak s pokojným duchem, neboť ať chceme nebo nechceme, určitě přijde, a právě proto dokážeme jít cíli naproti. "My čekáme - jak on to slíbil - nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost" (2 Petr 3,13).

 V očekávání (neboť celý život je očekáváním) křesťan modlitbou pěstuje květ naděje. A naděje znamená vyjít z pomíjivosti, která je náhodná, a dojít k podstatě toho, co ještě není, kde přebývá Otec. Naděje se živí modlitbou.

Naše modlitba k Otci

 Modlitba každodenní. Modlitba je umění, kterému se nikdy plně nenaučíme a zůstáváme stále žáky dialogu s Otcem, neboť on je nesmírný, nekonečný, nesmrtelný a uniká naší schopnosti pochopit ho. Modlitba postoje je modlitba pokračující, když se totiž modlíme, aniž bychom recitovali nějaké formule, avšak ve stálém spojení s Bohem. Pravděpodobně tu budou vždy příručky modliteb s formulemi, avšak pro toho, kdo miluje intenzivně, nejsou nepostradatelné. Jsme-li čestní, pohostinní, velkorysí, solidární s bratry a sestrami, jsme pravými křesťany, kteří respektují v druhých jejich důstojnost a vedou dialog s Bohem přítomným v ostatních. To je uskutečnění onoho "modlete se ustavičně", které chtěl Ježíš. Je to postoj toho, kdo miluje a je vždy soustředěný na osobu, kterou miluje, a ve všem tuto osobu miluje. Je to modlitba sv. Františka, jenž ve všech stvořeních viděl tvář Boha, kterého miloval, a všichni tvorové měli pro něho význam, neboť byli jeho obrazem a stopou.

 Modlitba naléhavá. Kristus nám radí, abychom jednali s Otcem, jako to dělá neodbytný přítel, jenž tluče na dveře, aby si vyprosil tři chleby, protože k němu přišel jeho přítel, který je na cestách, má hlad a on nemá, co by mu předložil. Tento přítel je na lůžku, dveře jsou zavřeny a on nechce otevřít. Ty tluč stále znova a on vstane a dá ti ty tři chleby, když ne pro nic jiného, pak "pro tvou neodbytnost". Tak, říká Ježíš, má jednat křesťan, když se obrací k Otci: prosit a tlouci, dokud se dveře neotevřou (Lk 11,5-10).

 Modlitba pokorná, která prosí s odevzdaností do vůle Otce. Bez nároků. Bez vysvědčení o dobrém chování, která by mohla usnadnit vyřízení žádosti. Bez reptání, když milost nebude udělena. Dokonce i bez toho, považovat se za nehodné. K modlitbě stačí být takoví, jací jsme, postavit se v chrámu dozadu a říci: "Smiluj se nade mnou, Pane; jsem hříšník." Jako to dělá celník v evangelním podobenství.

 Modlitba všeobecná, za všechny, i za nepřátele. Nepřítelem není ten, kdo patří k jinému náboženství, ale ten, kdo je mimo naše zájmy, kdo nás kritizoval, pomlouval, urazil. To je nejobtížnější modlitba. Je to však modlitba, která otevírá brány království dokořán a připodobňuje nás Kristu, jenž umírá s odpuštěním těm, kdo ho přibili na kříž.

 Modlitba zosobněná. Neexistuje modlitba do vzduchu, cizí životu. Existuje modlitba moje, tvoje, naše. Existuje člověk, jenž se modlí, a to může být hříšník, světec, dělník v továrně nebo mnich v poustevně. Existuje ten, kdo se modlí v postoji chvály, vděčnosti, prosby, jenž s Bohem mluví svým jazykem a svým srdcem.

 Modlitba v Duchu svatém. Ten nás učí, oč je vhodné prosit Otce, a tím je, dříve než pokrm, než zdraví, než radost - shoda s vůlí Boha, který je cílem každé modlitby. Duch tě osvobozuje. Přichází na pomoc tvé slabosti. Prosí za tebe vzdechy, které nelze vyjádřit (Řím 8,26). To je modlitba, která tě spojuje s Bohem, nejlepší úděl, který ti nikdo nevezme (Lk 10,42), neboť ani nebe není nic jiného než kontemplování Boží tváře. To je modlitba, kterou Ježíš konal po celé noci, když pronášel jediné slovo: "Abba", to znamená: "Můj drahý tatínku".

 Křesťan je ten, kdo naslouchá Slovu, avšak i ten, kdo mluví k Bohu v modlitbě. Dialogem zahájeným v den křtu, silou Vtělení, je živým domem živého Boha.

 Otec nás miluje, každého. On je Svatý: měli bychom se mu klanět v mlčení. Je však Otec, a proto se odvažujeme říkat: "Otče náš, dej nám vezdejší chléb." Jestliže nám daroval Syna, daruje nám s ním také všechno ostatní (srov. Řím 8,32).

 Vyčisti starý kvas, aby ses stal novým těstem, ve stálém srovnávání se s vůlí Otce. V dramatičnosti existence a v absurdnosti všedních událostí každá pochybnost, oprávněný host víry, bude otazníkem, na který tvoje víra bude neustále odpovídat, aby se stále obrozovala.

 Avšak silou modlitby.

 Luigi Latini OFM

 VITA MINORUM 5/1999

 z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM