Baroková, Terezie

 

Klářina modlitba

„Kláro, pověz nám něco o své modlitbě,“ poprosila ji  Lucie jednou při společných ručních pracích.

Klára se usmála: „Jak může někdo další pochopit rozhovor zamilované snoubenky se svým snoubencem? Ano, taková je moje modlitba,“ pokračovala Klára. „Rozhovor s tím, který mě miluje. Denně zakouším jeho lásku, denně se z ní těším a naplňuje mě velkým štěstím.“

„Kláro, častokrát tě vidíme nebo slyšíme při modlitbě plakat,“ neodolala Janina další otázce.

„Ano,“ řekla Klára. „Jeho bezmezná láska probouzí i ve mne velkou lásku. Mohu s ním rozmlouvat o všem, nakolik   já, ubohý člověk, tomu mohu rozumět. Připomínám si jeho utrpení, když byl tady mezi námi na zemi. Ale i to, co snáší teď, když vidí bolesti celého našeho světa. Mohu mu vypravovat o svých radostech a bolestech. On mi přece dobře rozumí. Milé sestry, co víc vám mohu říci? V tom je pramen mé radosti a síly, že vím, že jsem stále s ním. Naplňuje mě štěstím, že také on touží po této naší jednotě. Vždyť proto, abychom byli spolu, opustil nebe a stal se člověkem. Kvůli tomu je tady s námi ve Svátosti oltářní. Vždycky, v kteroukoli chvíli se s ním můžeme setkat.  Je snad možné projevit větší lásku? A nejen to. Jeho láska mě činí lepší a krásnější. On sám ve mně rozvíjí to dobro, jehož základy do mne vložil.  Vytváří mě takovou, jakou mě nikdo jiný a ani já sama sebe udělat nemohu. Já mu připravuji u sebe příbytek. Tolik si přeji, aby se v něm cítil dobře. Co neuděláme pro toho, koho máme rádi?“

„Jak to uskutečňuješ ve svém denním životě?“ chtěla by se zeptat Daniela, ale neměla odvahu přerušit její vyprávění.

Klára jako by vycítila její otázku. Podívala se na ni a pokračovala: „Nepřemýšlím o tom, jak to dělám. Jednoduše jsem s ním ráda, těším se z něho i z jeho přítomnosti a o všem s ním ráda hovořím.“

„Kláro, my teprve začínáme svůj život s ním,“ řekla nesměle Janina. „Potřebovaly bychom vědět, jak začít.“

„Jak začít? Nevím. To on začíná, on je první. Naše láska se probouzí z jeho lásky jako květ na slunci. Ovšem ne naráz, ale postupně. Musíme se jí učit. Jak? Asi jako ten květ, který přijímá teplo slunka a v něm se postupně rozvíjí.“

„Kláro, mne by zajímalo, jestli máme mít před očima nějaký cíl, ke kterému směřujeme v našem životě,“ ozvala se po chvíli ticha Řehořka.

„Já nemyslím na žádný cíl. Stejně jako rostliny, které prostě jsou tady. A jsou krásné, obšťastňují nás tím, že tady jsou. Já se cítím být  Boží a Františkovou sazeničkou. Protože František byl první, který mi tak jasně ukázal Boha a jeho lásku. On mě přivedl na tuto cestu a doprovází mě na ní. On se stará, abych já i my všechny na této cestě vytrvaly.“

„Tedy Kristus je Snoubenec a František průvodce na cestě k němu,“ usmála se Benvenuta.

„Dobře jsi to vystihla,“ přikývla Klára.

„Rostlinka kromě toho, že je pěkná a něžná, je i křehká. Nemůže žít sama ze sebe. I když je v ní ukryta obrovská síla růst a rozkvétat, přece k tomu potřebuje také zem, vlhkost, slunce,“ uvažovala Bona.

„Ano, a Pán se stará, abychom to všechno měly. Dává nám to i skrze lidi. Skrze Františka, skrze sestry, skrze události,“ pokračovala Klára. „Jeho překypující láska nám otvírá oči, abychom ji viděly. Je světlem, které nás přitahuje a přetváří. Je jako sladkost, kterou když jednou okusíme, už ji nechceme ztratit. A tak po něm začneme toužit. To je vlastně modlitba. Tato touha po něm nás učí skutečné modlitbě.“

 

 

František ve svatém Damiánu

Jednoho chladného podzimního dne roku 1225, ve kterém pro mlhu ani vidět nebylo, přiběhl bratr Lev do sv. Damiána: „Musím ihned hovořit s Klárou,“ povídal udýchaně.

„Co se stalo?“ ptala se Klára, když uviděla jeho smutné a nepokojné oči.

„Kláro, jde k vám František…“

„Co se mu stalo?“ přerušila ho Klára. „Už se vrátil z La Verny, kde se chtěl čtyřicet dní modlit?“

„Vrátil se. Ale v jakém stavu! Je nemocen! Má něco se žaludkem. Oči má tak slabé, že skoro nevidí. Nemůže chodit, tak sám poprosil, aby mohl přijet na oslu. Projevil přání strávit tuto zimu u sv. Daminána. V té boudě, co je v zahradě při vašem domě.“

„Ne!“ zaprotestovala Klára. „Připravím mu u nás něco lepšího a pohodlnějšího. Vždyť je nemocný!“

„Myslím, že s tím nebude souhlasit. Raději mu připravte místo tam, kde si přeje. Potom si s ním promluvíš. A ještě jsem přinesl víno a trochu jídla. Teplé převařené víno mu dělá dobře.“

„Děkuji, Lve,“ řekla tiše Klára. „Jdu hned všechno připravit.“

Lev pochopil, co všechno Klára v tu chvíli cítila.

„Františku,“  bylo jediné, co mohla Klára říci, když ho uviděla tak unaveného a zuboženého. Pomohla mu slézt z osla a spolu s bratry ho odvedla do boudy, kterou mu připravila, jak nejlépe mohla. Přinesla mu tam hned po odchodu bratří chléb a převařené víno.

„Kláro,“ řekl František, když si trochu oddychl. „Dovol mi tady strávit tuto zimu, která přichází. Přichází na přírodu i na mé unavené tělo.“

„Františku, ráda ti posloužím vším, co tu je. Ale raději bych ti připravila lepší příbytek.“

„Ne! Tady je mi dobře. A netrap se pro mne, Kláro. Je to poslední zkouška od Pána a zároveň největší projev jeho lásky. To je víc než všechno ostatní. I v tomto utrpení cítím její sladkost.“

„Františku, máš ovázané ruce a nohy. Viděla jsem, jak se ti těžko šlo. Při každém kroku jsi musel cítit bolest.“

„Kláro, povím ti tajemství, které mi Pán svěřil na La Verně. Nejraději bych o tom nikomu nic neřekl, ale nedá se ukrýt. Ale tobě to chci říci. Viděl jsem našeho Pána jako ukřižovaného přicházet ke mně. Pocítil jsem mocnou touhu po něm, po jeho blízkosti, a zároveň velikou bolest a soucit s jeho utrpením. A on, jako projev své lásky, mi daroval účast na svých utrpeních…“

Dlouho seděli vedle sebe v tichém porozumění, než František pokračoval: „Budu potřebovat tvou pomoc při převazování ran.“

„Víš, že s největší radostí pro tebe udělám všechno, co je v mých silách. Teď tě však už nechám, aby sis oddychl, vyspal se a nabral sil.“

„Ještě se spolu pomodlíme večerní chvály,“ poprosil František. „Potom bude dost času na odpočinek.“

Klára se nahlas modlila, František se jen občas připojil. Ale oči jim oběma zářily štěstím, že mohou společně chválit Pána.

 

 

                                                                                                          (pokračování)