Pechatý, Jaroslav Josef OFS

Opět mezi sekulárními františkány

 

V minulém dopise jsem se zapomněl zmínit o sloužení mší svatých armádními kaplany na místních plážích během června, července a srpna. Za posledních dvacet let se staly oblíbenou formou bohoslužeb. Pro mentalitu středoevropana je to trochu nezvyklý způsob, ale nedůstojné to není. Kalihi (opeřené tyče) na obrázku přímo za oltářem byly kdysi nošeny před králem a královnou. Není divu, havajské obyvatelstvo zvláště zde na Oahu  je nostalgicky zahleděné do své minulé monarchie.

Naše sekulární františkány jsem trochu podcenil. Včera ráno jsme nalezli v naší e-mail pozvání na setkání  ve dvě hodiny odpoledne (jsme 12 hodin pozadu ve srovnání se SEČ) v kostele sv. Jana M. Vianney v městečku Ko´olau Range na východním pobřeží ostrova. Autem se cesta zvládne za 30 minut po nové dálnici, která byla  nedávno otevřena po budování, které trvalo 37 let. Toto tempo vyvolává na tvářích evropských stavitelů silnic jenom shovívavý úsměv, Havajané jsou ovšem na tento výkon pyšní.

I když na pozvánce bylo uvedeno, že místo setkání bude označeno, měli jsme po dřívějších zkušenostech jisté obavy. Samozřejmě nám hledání způsobilo ještě víc starostí, než jsme očekávali. Když jsme minuli řadu objektů patřícím „Jižním baptistům“, uviděli jsme komplex (se školou, plaveckým bazénem atd.), který patří farnosti St. Anthony, a zde jsme získali potřebné informace.

Konečně byla naše malá odysea u konce a my jsme zaparkovali před sympatickým kostelíkem faráře Arského. Na dveřích přilehlé budovy se krčilo malé oznámení, že setkání SFŘ je v přízemí. Vešli jsme tedy do přízemí a okamžitě jsme byli zahrnuti nadšeným objímáním přítomných sekulárních františkánů. Bylo jich čtrnáct, osm žen a šest mužů ve věku tak 45 – 55 let.

Setkání začalo, jak je tady všeobecně zvykem, asi 20 minut později a samozřejmě, jak jinak než malým pohoštěním. Potom následovalo skutečné zahájení modlitbou. Proti zvyku se nepoužíval macatý americký breviář, ale staré předválečné úvodní modlitby sestavené z dvanácti otčenášů a žalmů, které byly střídavě recitovány. Potom se ujala slova sestra ministryně Susanne Krause. Mluvila krátce a věcně. Začala čtením korespondence, kterou společenství obdrželo za poslední dva měsíce.  Jeden dopis přišel z Indie od rodiny, kterou společenství finančně podporuje. Krátká debata  skončila závěrem, že bude nutné zjistit, jak  zmíněné rodině kromě finanční podpory bude třeba pomáhat. Zkušenosti ukazují, že přímá pomoc je ta nejúčinnější, neboť oficiální finanční, většinou anonymní příspěvky obvykle končí v byrokratických labyrintech a míjejí se původního cíle.

Debata potom nenásilně „vplula“ do charitativní činnosti a mohu říci zcela objektivně, že byla velmi konkrétní. Společenství se soustřeďuje na dvě oblasti: na budování domu pro bezdomovce a na vaření polévek. Zdá se, že místní sekulární františkáni jsou v této oblasti velmi zkušení a efektivní.

Zatímco skupina debatovala, kolovala příspěvková obálka, do které každý vložil peněžní částku podle svých možností. Pak kolovala prezenční listina. Sekretář Chad Parker zjistil, že má paní se za svobodna také jmenovala Parker a začal nás oba nadšeně objímat (to objímání je zde zřejmě běžné a velmi oblíbené).

Divná věc, tihle angličtí Parkerové. Přestože je to nesmírně rozkošatělá čeleď, vždycky  se k sobě hlásí, ať jsou v Austrálii, Kanadě nebo kdekoliv jinde. Zajímavé je, že mnoho větví této velké rodiny zůstalo „zatvrzele“ katolickými a přežilo i běsnění Jindřicha VIII. a Oliviera Cromwella v Anglii právě tak jako puritánskou nevraživost v Novém světě.

Diskuse o dobročinnosti přešla v kritiku breviáře, který je pro mnohé starší členy poněkud komplikovaný a neustálé listování je unavuje. Bylo rozhodnuto objednat pro každého kratší a praktičtější verzi. Daleko ostřejší kritice byla podrobena studijní publikace věnovaná formaci. Moje paní tuto publikaci zhodnotila takto: „Je to typicky americky mělké a nepřesné.“ (V Therese někdy převládne anglokanadské podceňování intelektuální úrovně jižních sousedů.) Měla však pravdu. Sestra, která tuto studijní příručku napsala, měla jistě ty nejlepší úmysly, ale bohužel napsala učebnici pro druhou třídu základní školy a nevyhnula se přitom řadě historických nepřesností. Kritika tedy byla oprávněná.

Po kritice došlo k obligátnímu fotografování a v „různém“ nám bylo oznámeno, že už máme nového duchovního asistenta, otce Dana, a velmi příhodně položené místo pro příští setkání, o kterém budeme včas informováni. Nakonec následovala volná debata, která se točila kolem medicinálních problémů, protože velká většina členů je nějakým způsobem činná ve zdravotnictví. Pak už následovalo Pax et bonum a nezbytné objímání a samozřejmě cesta domů. Celé setkání trvalo asi 150 minut a náš dojem byl velice dobrý.

Kolem „našeho“ domku už zase jezdí žluté školní autobusy a to znamená, že letní prázdniny jsou u konce. Havaj přechází na celoroční vyučování a řada rodičů si od toho hodně slibuje. Zatím jsou havajské školy spolu se školami v hlavním městě Washington D. C. bezkonkurenčně nejhorší.

Jak vidíte z obrázků, katolické školy si  dělají atraktivní reklamu. Nemají toho ani zapotřebí, čekací lhůty na místo v katolické škole jsou beznadějně dlouhé – přes astronomicky vysoké školné.

Vojenská správa začíná veřejně v novinách propagovat „vyučování doma“. Je to určitá revoluce, protože současná americká vláda nenávidí „domácí vyučování“ přímo vášnivě a bojuje proti rodinám, které vyučují děti doma, všemi možnými i nemožnými prostředky. Je to stále explozivní téma. Náš Edmond je už šestý rok vyučován doma a příští rok uvidíme, bylo-li naše „podnikání“ úspěšné.

Zatím tedy Aloha z Oahu!

                                                                                                          J. J. Pechatý OFS