Říský, Bernard OFM

7. Polná na Šumavě

 

 

                                                           Chaloupky pod horami,

                                                           dobře nám bylo s vámi,

                                                           byly jste takové hezké.

                                                           vy naše chaloupky české.

 

 

V našem případě nešlo zásadně o práci, byť i nehonorovanou, ale o likvidaci třídního nepřítele. Vysloveno to bylo později - tajným přípisem, kde bylo řečeno, že když se nás nepodařilo zlomit fyzicky, je třeba použít pochodů a cvičení k  psychickému zlomení.

Jednou přišel  rozkaz k přesunu na Šumavu.  Byli jsme rozděleni do několika skupin. Tak my jsme se ocitli – asi čtyřicet mužů s instruktory – v Polné ve vojenském pásmu.

Vesnici obýval vojenský lesní a dva hajní s rodinami, ač jsme nikdy ženu neviděli.

Domy byly vyklizené a otevřené, s domovním číslem a s tabulkou STEIN, což byl německý název obce. Čistá sněhová přikrývka zahalovala prázdnotu, z níž vyprchal život. Byl to konec jedné epochy osídlení i způsobu života. Vrátí se sem kdy život?

Byli jsme ubytováni ve starém  hostinci, promrzlém „na kost“.  Kamna hřála dobře, byla červená i s trubkami hned, ale na zdech byla jinovatka a led. V sousedním domě byli ubytováni instruktoři, na chodbě byl stolek a stálá služba (instruktoři), a větší místnost sloužila za kulturní místnost i jídelnu. Obědy nám vozili – asi z Boletic, kde bylo velitelství vojenského újezda. V dalším domě byla pak správa vojenských lesů. Dva hajní bydleli dole ve vsi, s nimi jsme přišli víc do styku. Vydali nám nářadí – pily a sekery – a dovedli na naše pracoviště, do lesa, kde jsme měli dělat probírku. Bylo to asi 3-4 km vzdálené od vesnice, chodili jsme pěšky, protože prý pro množství sněhu nebylo možno nás tam vozit. Místy bylo sněhu nad kolena. Dlouhé německé kabáty s vložkou nám přišly velmi vhod. Na cestě do práce nás jednou potkala nějaká vojenská inspekce a zjišťovala, co jsme zač. Náš výstroj komentovala: „Mysleli jsme, že je to remilitarizace pohraničí!“

Pracovali jsme ve tříčlenných skupinách. Dříví se třídilo na tyčovinu, kulatinu, palivové-metrové a na pilu k řezání. Byla to práce pro nás nová a normy nesplnitelné. Když jsme našli strom, který sliboval, že bychom s ním splnili normu, pak nám zůstal viset  v korunách svých sousedů a my jsme museli z něho odřezávat metry na pálení, dokud jsme ho nedostali na zem.

Naše velitelství bylo v Chvalšinách, mimo vojenský prostor. Jednou jsme tam měli cosi dopravit. Po splnění příkazu jsme stáli na náměstí u auta dost dlouho, takže mě napadla „geniální“ myšlenka. Zatím jsme ještě nesměli psát domů, nedostali jsme ještě vojenskou adresu. A tak jsem poslal rodičům jen prostý „Pozdrav z Polné“, aniž bych tušil, jaký průšvih z toho vzejde. Vše bylo „vojenským tajemstvím“ – což jsem zjistil dodatečně – i naše vlastní existence.

Když rodiče dostali lístek z Polné, máma rozhodla, že to nemůže být daleko od Čížové u Písku, kam se táta chystal k návštěvě své sestry a švagra. Táta zjistil, že mu na nádraží lístek do Polné prodají, máma napekla buchty a táta vyrazil za synem na vojnu. Cestou – vojenským pásmem – sice přišla kontrola dokladů, nikdo však nic neříkal, a tak táta vystoupil na zastávce, kde byl jen sloup s cedulí POLNÁ – a u ní vojáček na stráži. Otec se ho zeptal, kde je kněžská rota, což mu vojáček ochotně ukázal. Bylo to však v předvečer Vítězného února a zrovna k nám přijel poručík Sádovský s politrukem zkontrolovat přípravy na oslavu. Otec jim padl zrovna do rukou – buchty dali k expertize, nejsou-li v nich ruční granáty – tátu hlídali do odjezdu vlaku, k němuž ho eskortovala služba. Tak skončila mámina iniciativa pro tátu (k jeho radosti), kdežto u mne ještě nebyl konec. Starý si mě vzal na výslech, velmi rozčilený z možných komplikací mi řekl, že na to je prokurátor a pět let – kdyby aspoň u toho nebyl politruk! (Později jsem si říkal, že by to bylo určitě méně než dvanáct, které jsem dostal o půldruhého roku později.)

V pondělí jsem se hlásil na kontrolu tbc do nemocnice – každý den mimo byl ziskem. Byl jsem shledán v pořádku. Na píchání u srdce s. plukovník hleděl jako na pokus o simulaci.

Cestou vlakem domů jsem mluvil s mladým nadporučíkem, který byl tak nešťastný, že i pétépák mu byl dobrý k vylití srdce. Byl pověřen správou vojenských statků. Tuto funkci si předávali důstojníci od majora dolů, jakmile poznali, co to je – a on už neměl to komu předat. Měl na práci jen cikány – byly to nucené práce – kteří, pokud svítilo sluníčko, vyhřívali se, a pokud nebylo pěkně, do práce nenastoupili. Přemluvili je, aby se přihlásili na Ostravu, kde se konal nábor s 500 Kčs náborového příspěvku. Rozloučili se s nimi na nádraží s vojenskou hudbou – a za pár dní se cikáni vrátili. Pokus v navrácení života do vojenského prostoru opět selhal.

(pokračování)

Bernard Říský OFM