Potní rouška z Ovieda - klíč k Jn 20,1-10 ?

 Když byla při vzpouře v Asturii 7. října 1934 kaple dómu v Oviedu ve Španělsku, zvaná "Cámara Santa", atentátem proměněna v sutiny a popel, sotva někdo tušil, že tím jen o vlas nebyl zničen jeden z nejsenzačnějších nálezů antiky, a vedle turinského plátna patrně nejvýznamnější relikvie křesťanství, totiž "Sudario z Ovieda".

 Toto Sudario, odedávna nazývané "Sudarium Domini" neboli "potní rouška Páně", je velmi znečištěné a pomačkané lněné plátno obdélníkového tvaru velikosti 855 x 526 mm, na kterém lze rozeznat světlejší a tmavší symetrické skvrny a záhyby, avšak žádný obraz. Způsob tkaní je typu taft (persky taftan = příst). Vlákna turinského sindonu a sudaria mají stejný způsob provedení, tutéž sílu vláken, zpracování je však odlišné: u sindonu kepr ve vzoru rybí kosti, u sudaria jednoduchý taft.

 V tradici bylo sudario označováno vždy a jedině za potní roušku Ježíše z Nazareta, která byla až do 7. století uchovávána v Jeruzalémě, patrně do roku 614, kdy tam vpadli Peršané, potom však opustila Palestinu.

 Nejdříve byla dopravena do bezpečí před blížícími se Peršany do Alexandrie, avšak už o dva roky později (616) musela pokračovat ve svém útěku přes severní Afriku do Španělska. Cesta šla v průběhu staletí přes Carthagenu, Sevillu, Toledo na sever do Asturského království. Předpokládá se, že teprve mezi léty 812 a 842 přišla do Ovieda v Asturii, a od této doby byla uchovávána ve zvlášť pro ni postavené Cámara Santa katedrály v Oviedu a uctívána poutníky.

 Historická cesta sudaria byla potvrzena zrnky pylu zjištěnými na plátně.

 Až do začátku 20. století existují četné zmínky o relikvii, pak však sudarium upadlo zcela v zapomenutí. A tak to byl italský sindonolog, Mons. Giulio Ricci, který se od poloviny šedesátých let jako první zasadil o vědecké prozkoumání sudaria, protože předpokládal souvislost se sindonem. Až do té doby nikdo nepochopil symetrii skvrn na plátně, a existoval názor, že toto sudarion mohlo sloužit na podvázání brady. Ricci poprvé vyslovuje možnost, že toto plátno nejenže pokrývalo totéž mrtvé tělo jako sindon, ale že bylo použito, aby zakrylo Ježíšovu tvář před jeho pohřbem. Tato Ricciho domněnka měla znamenat "koperníkovský obrat" ve vědecké historii sudaria... Nyní, od konce osmdesátých let, se plátnem zabývá mezinárodní tým vědců (EDICES - Equipo de Investigación del Centro Espaňol de Sindonologia), přičemž od ohlášení negativních výsledků radiouhlíkového testu sindonu se výzkum ještě zintenzivnil.

 Skvrny na sudariu ukazují, že krví prosáknuté plátno bylo složené, ne však přesně ve středu. Krev - která vykazuje tutéž krevní skupinu AB jako sindon - tekla tak hojně, že pronikla všechny čtyři vrstvy složeného plátna, takže vznikla čtyřnásobná skvrna se snižující se intenzitou. Skupina skvrn, které jsou vidět na levé zadní straně plátna, byla v přímém styku s obličejem, jak lze usuzovat z krvavých strupů, které se na ní vyskytují. Nejpozoruhodnější okolností však je, že všechny skvrny zcela souhlasí s obličejem "muže ze sindonu". Skvrny obsahují šest dílů tekutiny z plicního otoku a jeden díl krve. Tento poznatek vede jak vědce tak věřící pozorovatele přímo do středu historie umučení, neboť taková krevní směs může vzniknout jen tehdy, když umírající vytrpěl mučivou smrt zadušením. Z morfologie (tvarů) skvrn vyplývá, že mrtvé tělo viselo ve svislé poloze na obou pažích (hlava byla nakloněna o 70 % dopředu a o 20 % doprava). Třebaže nohy byly podepřeny, mohl odsouzený jen s největší námahou dýchat, což lze pozorovat na množství tekutiny z plicního otoku. Jde tedy jednoznačně o oběť ukřižování.

 Pohybuje-li se pak nějakým způsobem mrtvým tělem, vytéká tato sérová tekutina z úst a nosu. Takové krvácení, vsáknuté do plátna, představuje hlavní díl skvrn, které můžeme na plátně pozorovat. Skvrny jsou zčásti překryty jasně ohraničenými okraji a vykazují různá tónování. Na základě této skutečnosti bylo možno vypočíst časové rozpětí, jaké uplynulo mezi vytvořením jednotlivých skvrn, neboť předchozí skvrna musela zčásti nebo zcela uschnout, aby bylo možno odlišit následující.

Kdy bylo plátno prosáknuto krvácením?

 V souladu s židovskou tradicí (Pentateuch, Sanhedrin, Enciclopedia Universal Judia) zahalovat znetvořenou tvář mrtvého, bylo sudarium položeno na zakrvavený a zle zřízený Ježíšův obličej, ještě dokud mrtvé tělo viselo na kříži.

 Míry potní roušky ostatně rovněž upomínají na jeho židovský původ, neboť přesně odpovídají staré židovské loketní míře (loket = asi 50 cm), totiž 1 loket x 1 + 5/7 lokte (pro porovnání loketní míry sindonu: 2 lokte x 8 loktů).

 Za pomoci "kriminalistických vyšetřovacích technik" bylo možno zrekonstruovat popravu, k níž došlo před 2000 léty, přičemž skvrny sudaria nám krok za krokem odhalují, co se stalo bezprostředně před a po smrti s mrtvým tělem. Tak je sudarium z Ovieda plátno, které s určitostí zahalilo hlavu dospělého muže, jenž vykazuje typické židovské znaky (vousy na bradě a na horním rtu, dlouhé vlasy vzadu sepnuté a paikeles (ze židovského peot = kout, pejzy, prameny vlasů po obou stranách obličeje). Tento muž byl už mrtvý, když bylo plátno položeno na jeho hlavu, neboť mechanismus vytváření skvrn je neslučitelný s jakýmkoli dýcháním. Při vzpřímeném postoji muže vznikly nejdříve hlavní skvrny periorální zóny (kolem horního rtu, tváří, brady a vousu). Zadní část hlavy vykazuje množství bodných ran, které vznikly ještě za života muže a ještě asi hodinu před přiložením plátna krvácely. Je nápadné, že tyto skvrny tvaru bodů se kryjí s ranami zóny týlu hlavy sindonu. Jedná se zřejmě o zranění pokožky hlavy trnovou korunou, neboť byla nalezena dokonce špička trnu. Jak u sindonu tak také u sudaria jde o živou krev.

 Prakticky celá hlava, krk, lopatky a část levého ramena muže byly zakrvácené dříve, než byly zakryty plátnem. Po sejmutí mrtvého těla z kříže byl popravený na nějakou dobu položen v pravé postranní břišní poloze, a v ní vytryskl proud krve jako příval z nosu a úst a zanechal na plátně příznačné čelní a střední skvrny. Z nich lze poznat, že se někdo pokusil levou rukou sevřenou v pěst zadržet příval tekutiny, neboť otisky prstů této pěsti spočívají v různých polohách kolem ústředního bodu nosní kosti.

 Když s mrtvým tělem došli k hrobu, bylo plátno ihned z hlavy odstraněno, pokropeno aloe a položeno stranou.

Co se však stalo dále s plátnem prosáknutým krví?

 Abychom mohli blíže objasnit tuto otázku, je nezbytné podívat se trochu na židovské pohřební obřady.

 Pojem krve obsahuje v hebrejštině asociaci "život, duše, svatost". Bylo proto nemyslitelné smývat krev, která vytekla při umírání. Země prosáknutá krví či zakrvavené části oděvu musely být pohřbeny spolu s mrtvým. Proto je pochopitelné, že takové zakrvavené plátno bylo dáno do hrobu.

 Pro pravověrného Žida nebylo nic, co by ho mohlo více znečistit než styk s krví či se zakrvavenou mrtvolou.

 Proto v takovém kulturním a náboženském prostředí mohla jen nějaká jedinečná událost propůjčit tomuto plátnu takovou hodnotu, že bylo vyjmuto z hrobu a uchováno, což normálně by bylo potrestáno smrtí jakožto vyloupení hrobu. Proto je i pochopitelné, že nikdo nemluvil o tom, že toto plátno má. Synoptikové se nijak nezmiňují o potní roušce, naproti tomu Jan mluví při zprávě o zmrtvýchvstání o plátnech (othónia) a potní roušce (sudárion). Při nejnovějším bádání se mezi oběma termíny jasně rozlišuje. Othónia a sindon jsou synonyma, kdežto sudarion jak v mimobiblickém tak v biblickém užívání označuje jiný předmět a má význam "ručník, plátno, kterým se utírá pot z obličeje, kapesník, ubrousek". Jan se úmyslně zmiňuje, že Ježíš byl pochován, "jak mají židé ve zvyku pohřbívat" (19,40), a zdůrazňuje, že potní rouška neležela u ostatních pohřebních pláten, ale složená (příp. stočená) zvlášť na jiném místě. Není tedy součástí rubáše a v hrobě také už neležela na Ježíšově hlavě, jak se po dlouhou dobu mělo za to na základě an 11,44, ale stranou.

 Tak lze ze všech těchto poznatků učinit závěr, že pohřební plátno z Turina a sudarium z Ovieda představují dvě pravé a doplňující se relikvie, které umožňují zcela rozumný výklad místa u Jana 20,7. Obě relikvie nelze od sebe oddělit, ale musí být studovány a uctívány společně, neboť vedou do středu naší víry, totiž k tajemství kříže a krve, smrti a zmrtvýchvstání našeho Vykupitele a Pána Ježíše Krista, Božího Syna, který se pro nás stal člověkem.

 Betendes Gottes Volk 2000/1

 Zeitschrift des RSK, Wien

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM

 

 

Texty k obrázkům: Pohled zpředu na potní roušku z Ovieda,

 jak se jeví pozorovateli

 Levá pěst se pokouší zadržet proud tekutiny,  tím vznikly příznačné střední skvrny

 Protože sudario bylo v hrobě sejmuto, pokropeno aloe  a položeno stranou, neleželo u ostatních pohřebních  pláten, ale složené na jiném místě