Na cestě s bratrem Františkem a sestrou Klárou - 1. Jak se bratr František a sestra Klára vzájemně doplňují - B

Egger, Gottfried OFM

Z toho také vyplývá u obou postoj pokoje. František káže pokoj, zatímco Klára se modlí a pokoj přináší. Tak vystupuje František mezi znesvářenými stranami v Bologni; tak Klára nasadí svůj život pro mír v Assisi a  při útoku Saracénů. Oba představují při svém působení totéž, a přece v odlišnosti, a tak se obdivuhodným způsobem doplňují. To, co se u Františka projevuje v činnosti pro mír, má svůj základ v kontemplaci, jak to Klára prožívá. A rovněž platí: To, co Klára  žije ve své kontemplaci, je silou pro Františkovu práci pro mír. Oba nelze oddělit. Celek evangelního povolání lze rovněž pozorovat jen v pohledu na oba. Všechno, co František dělá, je současně obsaženo v Klářině životě; všechno, co Klára žije, je přítomné ve Františkově činnosti.

Tak také oba zcela žijí v doplňování Kristova tajemství. Jedno zobrazení ukazuje Františka s jizvami vedle Kláry, která ukazuje na Hostii, chléb života. Oba společně představují celé františkánské povolání, to je však u každého z nich zdůrazněno způsobem jemu vlastním. Františkovy jizvy jsou znamením těla Pána, jenž se podal v oběť na kříži, a právě toto tělo Pána je to, které Klára ukazuje v podobě chleba. Co je pro jednoho důležité, projevuje se vlastním způsobem ve zbožnosti druhého. Zatímco František dostává rány Pána na svém těle, podává Klára v tichu klanění jako v důvěrnosti večeřadla své vlastní tělo. „Když v malém, osamělém klášteře praskla tvrdým životem alabastrová nádoba jejího těla, vůní její svatosti se naplnila celé budova církve,“ řekl papež v bule jejího svatořečení.

František obdivuje po celý život pokoru a poslušnost Pána, který se podává ve chlebě. To byl vždy postoj víry Chudých z Assisi. Klára uctívá chudobu Pána ve Chlebě, vždyť sama po celý život zápasila o tuto chudobu pro své společenství. Co je tedy pro jednoho cenné a důležité, stává se vážnou záležitostí pro druhého. Zřetelné je to v VI. kapitole Klářiny řehole, kam Klára vložila dva krátké Františkovy listy, jimiž vyjádřil toto společenství života a chudoby. František zde slibuje Kláře láskyplnou starost kvůli její chudobě a Klára slibuje Františkovi poslušnost kvůli jeho pokoře. Abychom to vyjádřili zřetelněji: Klára zápasí až do konce svého života o chudobu. První, kdo ji v tom utvrzuje a za svou osobu ji chudobu slibuje, je František sám, jak Klára uvádí. Z druhé strany František zápasí až do konce svého života o poslušnost bratří. První, kdo v tom Františka utvrzuje, je Klára, když slibuje Františkovi poslušnost. Tušíme hloubku obou těchto duchovních lidí, kteří nacházejí své vlastní naplnění a  potvrzení svého povolání u druhého. František má úctu k sestrám, vždyť v každé z nich vidí nevěstu Ženicha Krista. František má tak jako Jan Křtitel úlohu ženichova přítele. On sám není ženichem, ale družbou, který přivádí nevěstu k Ženichu Kristu. Zcela podobně se chová Klára, když v bratřích podle jednoho výroku sv. Františka vidí „hlasatele velikého Krále“, kterému se zasnoubila.

Podle Herberta Schneidera můžeme Klářinu mystiku získanou kontemplací označit jako mystiku snoubeneckou. O tom píše sama ve svých spisech. Na konci kontemplace stojí  zasnoubení s Ženichem. Tato mystika je osobní a společenská. Nelikviduje jednotlivce, ale pozdvihuje ho k jeho plné lidské důstojnosti. Naproti tomu mystiku sv. Františka lze charakterizovat jako mystiku proměnění, neboť na hoře Alverně rozníceně nazírá slávu Božího Syna v serafovi a přijímá jeho rány jako znamení jeho lásky. Obojí představuje jednotu. Františkánská mystika je tu plná jen ve sbíhání Františka a Kláry.

Stále znova se zrcadlí František v Kláře a Klára ve Františkovi. Z tohoto pohledu bychom se mohli ptát, zda by odtud neměl padnout odlesk na dnešní bratry a sestry? Když František hledá radu u Kláry a ona jej povzbuzuje k jeho cestě, potom i dnes si mohou bratři a sestry navzájem pomáhat, hledat jedni u druhých radu a tak nacházet domov, který dává sílu.

Snad  můžeme vidět oba řády také v obraze stromu. Františkánský řád je jako strom, který je hluboko zakořeněn v dobré zemi. Strom, který je krásný a už zdaleka viditelný, je nesen kořeny. Ty jsou dole pod zemí, neviditelné. Odtud dostává strom výživu a je držen v bouři a nečase. Co je asi důležitější: koruna stromu, nebo jeho kořeny?

Tím, že Klára i František dávali velkou cenu  bratrství a sesterství, byli vždy stále znovu současně těmi, kdo dávají a kdo přijímají. Je marné ptát se, kdo více dával: žena muži, nebo muž ženě. František a Klára se vzájemně inspirovali, ba podivuhodně se jako muž a žena doplňovali. Jejich vzájemným vztahem byl Bůh sám, Ježíš jako náš Pán a bratr. Františkovo zvolání: „Můj Bůh a moje všecko“ se u Kláry odráží ve slovech, která nacházíme v jejím textu: „Syn Boží se pro nás stal cestou.“

Klára zřejmě nejhlouběji pochopila Františkovy ideály a ideje. Nejen že je uskutečnila, ale ještě dále je rozvinula. Klára nebyla v žádném případě pouhou kopií, ale plně samostatným originálem, stojí tu ve své jedinečnosti.

Jako společenství františkánské rodiny jsme také povoláni žít partnerskou vzájemnost, spolu se sdílet, spolu a zvláště za sebe se modlit, abychom tak stále více vrůstali do lásky k Bohu a k lidem.

                                                                                  Gottfried Egger OFM

z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM

                      

Pokračování: 2. Jsme povoláni ke svatosti:

                          Bratr František a sestra Klára nám při tom pomáhají.