Ondrůšek, Aleš Norbert OFS

Jak jsem se stal provinciálem

Začátkem května byl na volební kapitule řádu Menších bratří františkánů zvolen provinciálem svitavský děkan a moravskotřebovský farář otec Jan M. Vianney Dohnal OFM. Jelikož povinnosti jeho nové funkce vyžadují, aby se přestěhoval do Prahy, poprosil jsem ho, aby nám odpověděl na několik otázek:

 

 

Otče, můžete nám  říci, jaká byla vaše cesta ke kněžství? A jak vás napadlo stát se zrovna františkánem?

Největší vliv byl jistě v živé víře mých rodičů. Dále mívá v našem životě velký význam to, s kým a jak se setkáváme. Někdy to třeba bývá setkání s krásnými kněžskými postavami, které vás něčím naplňují. Asi největší taková má setkání byla v dětství s Antonínem Dohnalem, tehdy bohoslovcem a skautem. S ním se jezdilo na tábory a výlety, mimo jiné i na svatý Hostýn. Tam se prohloubila má úcta k Matce Boží a tam také pomalu začala působit milost Boží.

Dalšími „osudovými lidmi“ byli mí nynější spolubratři – otec Remigius ze sousední farnosti, na jehož radu jsem začal po vyučení nástrojařem večerně studovat průmyslovku v Uherském Hradišti. Dále otec Stanislav a Aleš. Ten přišel do našeho společenstsví mladých a jemu jsem se svěřil, že se chci stát františkánem. Také mne oslovil otec Antonín Šuránek, rodák z Ostrožské Nové Vsi. U něho v současné době probíhá proces beatifikace, to je první stupeň ke svatořečení.

Po dvouletém vojančení v Bratislavě a v Chebu jsem se už nevrátil domů k rodičům do Hluku. Nastoupil jsem jako konstruktér do závodu MEZ Brno – Židenice a odtud jsem odcházel až v roce 1990 už jako kněz. Bydleli jsme v malé komunitě bratří a sester. V Brně jsem 2. února 1980 oblékl poprvé františkánský hábit – měl jsem oblíáčku a tím mi začala doba ročního noviciátu pod vedením otce Františka Maráška. Tan za námi jezdil dvakrát týdně až z Loučky u Valašského Meziříčí, kde byla jím spravovaná farnost. Otec Marášek po odchodu do důchodu bydlel u nás v Brně, od roku 1989 byl provinciálem a 18. 5. 1991 zemřel v Moravské Třebové.

 

 

Můžete nám prozradit, jak probíhala vaše studia?

Koupili jsme několik rodinných domků a od roku 1984 jsme začali s jejich generální opravou. Chodil jsem dále do práce, kde jsem rýsoval plány na razidla, ohýbačky a později i tlakové formy. Po večerech bylo vyučování a studium, které mělo na starosti několik obětavých spolubratří kněží, kteří nám přednášeli jednotlivé předměty filozofie a teologie. Takže jsem vlastně musel zvládat několik věcí najednou. Ale s Boží pomocí jsem vše zdolal a podle uvážení představených jsem byl připraven pro přijetí svěcení. Na jáhna jsem byl vysvěcen na svátek sv. Mikuláše r. 1987 a o půl roku později, v neděli 5. června 1988 jsem přijal svátost kněžství. Obojí svěcení probíhalo tajně v jedné zapadlé vesničce, jejíž obyvatelé ani netušili, že za faráře mají tajně vysvěceného  biskupa. A hned ve středu po mém kněžském svěcení a tajné primiční mši svaté jsem podle povolávacího rozkazu nastoupil na třídenní vojenské cvičení. O tom, že jsem kněz a že sloužívám mše svaté, neměl nikdo ani tušení.

 

 

A co bylo po listopadu 1989?

V MEZu jsem dal výpověď, překvapení kolegové za mnou chodili s otázkami: „Jendo, ty jsi kněz?“ s chtěli si popovídat o duchovních tématech. Naši otcové dostali duchovní správu farnosti Brno – Husovice a já jsem zůstal dále bydlet v domku na Karlově ulici. Dostal jsem na starost duchovní formaci noviců a také duchovní péči o Školské sestry františkánky. A v listopadu 1992 jsem byl přeložen jako novicmistr do Moravské Třebové. Takže odtud budu odcházet po sedmi a půl roce působení.

 

 

Jaké změna ve vašem životě nastane s novou funkcí a jako změny čekají naši farnost?

Tak v prvé řadě je to změna místa, kde nyní působím, za místo uprostřed Prahy. A mohu říci. že se mi sice Praha při návštěvě nebo při její prohlídce líbila, ale nikdy mě moc nepřitahovala a ani jsem si nikdy nedovedl představit, že bych mohl právě zde být a žít.

A co se týká farnosti, i zde bude nejdříve změna personální, že místo mne sem přijde někdo jiný. Ten zase svým osobním působením bude vnášet něco nového do farnosti, aby ji obohatil něčím zase jemu vlastním. Teď už vím, že mým novým nástupcem a duchovním správcem bude otec Peter Ján Wách, který pochází ze Slovenska – od Popradu. Místo otce Františka Urigy, který odchází zároveň se mnou, ale pro změnu do Uherského Hradiště, přijde otec Gabriel Miroslav Kubík, který zde bude  jako kaplan a zároveň novicmistr.

 

 

 

 

Za dobu vašeho působení u nás se udělala spousta práce. Za všechny  jmenujme třeba fasádu na klášterním kostele, novou střechu nad presbytářem, topení v něm a jeho noouá kanalizaci, věžičku nad klášterní knihovnou, na farním kostele opraua věže, fresek a fasády, v kostele na Křižovém vrchu elektřinu a generální opravu fresek, jeho odvlhčení a šindelovou střecha, zimní kapli v kostele v Kunčíně, naplánoval jste opravu kostela v Boršově a ještě mnoho dalších věcí… S jakými pocity se vám bude od nás odcházet?

Pocity může mít člověk nejrůznější. I pocity se ovšem mohou měnit. Ale jedním z těch pocitů je, že mohu snad vykonat něco dobrého i na jiném místě, kam jsem byl povolán.

 

 

 

 

Řekněte nám, prosím, co je posláním vašeho řádu, který u nás působí už od 13. století?

Součástí našeho řádu už z tradice od svatého Františka (1182 – 1226) je být součástí církve a pomáhat všude tam, kde je to potřeba. Naše služba může být a také je velmi široká, od práce pro opuštěné lidi a vězně, přes nemocnice a drogově závislé, až  po farnosti, kde vykonáváme kompletní duchovní službu. Ta zahrnuje práci s dětmi, mládeží, rodinami, vyučování náboženství, vysluhování svátostí, řekl bych duchovní služba všem – zdravým i nemocným. Řada našich bratří dělá exercicie – duchovní cvičení, mnozí jsou na misiích, kde působí a přinášejí tam radostnou evangelní zvěst…

 

 

Můžete nám přiblížit, co bude náplní práce provinciála?

Práce provinciála je něco pro mne úplně nového, do čeho se teprve budu učit dívat, co to všechno obnáší. Ale vím, že v  první řadě je to zodpovědnost za naši Českomoravskou františkánskou provincii. Ta čítá šedesát bratří, kteří působí na nejrůznějších místech naší vlasti.

Nejdříve je před námi nové upořádání obsazení jednotlivých našich řeholních komunit – domů a snaha, aby mezi všemi bratry pak byl skutečně bratrský duch. To je jedna z těch základním zodpovědností provinciála.

Pak další takovou je zastupování řádu při nejrůznějších setkávání s církevní hierarchií a být členem Konference vyšších řeholních představených. Mít zodpovědnost za všechna jednání, za veškerá rozhodování, za život bratří i za náplň nejrůznějších aktivit, projektů a činností, které bratři konají. Být vlastně tím, kdo to vše jaksi zaštiťuje a do všeho vnáší bratrství a otcovství.

 

 

Překvapilo vás to, když jste se dověděl výsledek volby a jak jste na to reagoval?

No, trochu jsem už s tím musel počítat. Už jsem věděl, že jsem se dostal do užšího výběru kandidátů na tento úřad služby bratřím. A když se to skutečně stalo, že mě bratři zvolili do čela této naší františkánské provincie u nás, tak to nebylo ani překvapení, ale spíš zaskočení důvěrou, kterou mi bratři dali. A má reakce?  Jak jsem na to mohl reagovat. Už jsem mnohokrát řekl Bohu své ANO a i zde jsem cítil povinnost říci ANO této službě bratřím. Brát to jako projev Boží vůle, která se projevila už předtím při tolika nejrůznějších činnostech, postaveních a úkolech. Takže to, že jsem přijal tento úřad, bylo spíš samozřejmostí, když už mi bratři tuto důvěru takto dali.

 

 

Zvolil jste si nějaké heslo a plán pro své šestileté funkční období?

Ne. Ale pokud bych měl takové heslo mít, pak tedy: „Být bratrem bratřím.“

 

 

Je slyšet hlasy, že je málo kněží a málo nových povolání. Jak chcete oslovovat mladé lidi, aby se případně rozhodli pro řeholní nebo zasvěcený život?

Povolání ke kněžství či řeholnímu životu neuděluje člověk. Je to vždy Boží výsada, Boží dar. Na nás jen je, abychom svědectvím našeho pravdivého a zároveň radostného způsobu života nebyli překážkou těm, kteří toto Boží povolání ve svém nitru slyší. Aby i oni dokázali s tou odvahou apoštolů říct Bohu ANO a mohli přijít a toto své povolání uprostřed církve, no a třeba i uprostřed naší františkánské rodiny, pak naplnit.

 

 

Děkuji vám za rozhovor a přeji vám hodně darů Ducha svatého ve vaší nové službě.

                                                                                              Aleš Norbert Ondrůšek OFS