Urban, Jan Ev. OFM

Ve chvílích životní krize je každému člověku zapotřebí mimořádné síly k životu, aby nezoufal tím, že se oddá bezmyšlenkovitému hledání, ubíjení času zoufalými pokusy o naplnění života v různých zábavách, vedoucích k opuštění pevných cest následování Krista. Při různých otřesech mnohý člověk nevydrží, neunese těžký nápor, který na něm leží, prožívá krizi víry a hlavně krizi důvěry a naděje.

Tyto otřesy vědomě nebo neuvědoměle postihují tu a tam jednotlivce i mezi námi: hledají smysl budoucnosti jinde než v Kristu.  Ztrátou silné víry a důvěry nedůvěřují v pomoc milosti a jdou svými cestami.

My všichni musíme jít do temnoty budoucnosti, a je nám třeba vyrůst v jedné veliké stránce našeho duchovního života: v naději a důvěře.

Někdy také v modlitbě ztrácíme naději na vyslyšení, zvláště když nás zatíží nějaká nemilá povinnost nebo situace. Tu se nám zdá, že jsou modlitby marné. Nejsme vyslyšeni, nebýváme vyslyšeni, přichází jakési zoufalství i nad vírou samou, že není nic platná, že je pouze jakousi slovní útěchou, ale když má reálně pomoci, že selhává. Tápeme i nad děním v celém světě, nad hrozícími nebezpečími – alespoň tak nám to říkají lidé, kteří by tomu měli rozumět, i Svatý otec to říká, a ten jistě nechce přehánět. A v tom, co vypadá beznadějně, v tom máme žít.

Jenže my jsme povoláni, abychom lidem dodávali naději, důvěru ve smysl života, abychom dokonce dovedli dát radost, aby se jejich život nezdál bezútěšný. Tedy my máme mít naději tak silnou, aby vystačila podepřít i ty, k nimž jdeme.

Jak se máme dívat na naději?

Víru, tu si můžeme rozumem podepřít, láska je samozřejmá, to ani není třeba dokazovat, ale naděje – čím ji podepřít?

Pro naději nemáme žádnou oporu – než důvěru. Ale ne důvěru v nějakou jistotu. Máme důvěru ze zaslíbení, důvěru v dobrotu, důvěru v moudrost existence stvoření, ale žádnou jistotu. V naději je určitá temnota, člověk se v ní opírá pouze o něco konkrétně nejistého. Je v ní důvěra v kladný smysl existence. Ale v této situaci je jediná pevná naděje, a tou je Kristus.

Kristus je jediná opora v naší naději. On sám to věděl, a my můžeme vyčíst z jeho některých výroků jakoby odpověď na naši situaci, když říká: „Důvěřujte, já jsem přemohl svět.“ Anebo jinde: „Neboj se, jenom věř!“ A tam, kde se loď už potápí ve vlnobití: „Vzmužte se, já jsem to, nebojte se!“, když k nim přichází po moři. A největší útěcha je v tom, že slibuje vyslyšení: „Každý, kdo prosí, dostává. Kdo hledá, nalézá a kdo tluče, bude mu otevřeno. Nebo je mezi vámi někdo, koho by syn prosil o chléb a on by mu dal kámen? Nebo poprosí o rybu a on mu dá hada? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš Otec nebeský dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí.“

A o to nám jde: o Ducha svatého. To je síla, kterou potřebujeme. Kdybychom měli jistotu v sílu Ducha svatého, nic nás nezničí. Právě zde nastupuje naděje. Někdo, kdo stále není vyslyšen, přestává se modlit a oddává se tupému osudu. Druhý se však pevně drží a neustupuje, třebaže nemá nějaké rozumné důvody k tomu, aby doufal. Doufá jen v Krista, v jeho zaslíbení, ne v jeho vyslyšení – zaslíbení, že když nebude vyslyšen viditelně, jistě bude vyslyšen tak, že mu Otec dá podle Kristova zaslíbení dobré dary.

A tak se ptáme:  Je možné růst v naději? Anebo: V čem se jeví, že naději máme? Že v ní rosteme?

A tady je něco podivuhodného, totiž: my bychom chtěli zakusit vyslyšení, zakusit Boží dobrotu, zakusit sílu Boží – jenomže když ji zakusíme, tak už to není naděje. Už je po naději – už je to jistota. Jenomže my chceme právě jistotu, a naději se vyhýbáme. Avšak ta naděje je jinde. V  něčem, co bychom nečekali, totiž v pouhém tom, že  vytrváme. Že vytrváme v tom, co jsme Bohu slíbili, nebo že vytrváme v modlitbě, v čekání, v otevřenosti – v tom je síla naděje.

Podívejme se na to ještě jinak: Víme, že bez Boží pomoci nemůžeme nic. Nemůžeme bez ní říci ani Ježíš je Pán. Tedy cokoliv jest, je dokladem, že Bůh pomáhá, že Bůh dává to, co potřebujeme, nebo to, co chce dát. Když se modlíme, to v nás působí Bůh, ne my sami. A že vytrváváme, to působí Bůh, ne my sami. Kdyby nás Bůh nemiloval, tak bychom nevydrželi. Že vydržíme, je doklad Boží pomoci. A právě to je vyslyšení naší naděje. Když vytrváme a jsme otevřeni v  očekávání Boží pomoci a neklesáme, když nejsme vyslyšeni, potvrzuje se tím naše naděje. V tom, že vytrváme, je naše vyslyšení.  Neboť kdybychom nebyli vyslyšeni, nevytrvali bychom.

A tak nás Bůh jaksi anonymně vyslýchá tím, že nás posiluje, abychom byli otevření, abychom čekali a nezoufali. To znamená: Ten nemá naději, kdo se přestane modlit nebo přestane plnit, co Bohu slíbil. Když složí zbraň. Uzavře se. Neočekává pomoc. Ale dokud čekáme, dokud vytrváváme, dokud jsme otevřeni, potud pořád žijeme v naději. A čím déle vydržíme, tím máme větší naději. Vytrvalost v modlitbě, vytrvalost v plnění vůle Boží právě v největší opuštěnosti – tam je největší naděje. V této době máme empiricky, zkušenostně nejvíc naděje.

Cítíme v tom opravdu božskou temnotu, v níž jsme. Naděje, to je ta velká krize lidstva i člověka vůči mlčícímu Bohu. Bůh  však mlčí proto, že touží po naší víře, abychom  věřili. že je dobrý. Tedy: umět vytrvat, to je právě naděje.  To je důvěra. Čím více vytrváme, tím máme víc milostí, že vytrváme. Tato posila k vytrvalosti – právě to je vyslyšení.

Mohli bychom říci: Ale to vlastně nic není, že vytrvávám, když nedostávám. Kdybych dostala posilu nebo byla vyslyšena, tak se přestanu modlit, protože už se splnilo to, oč jsem prosila. Ovšem tím jsme dosáhli toho, co už není tak božské, jako je důvěra. Když člověk dostane něco, co už sám zakouší,  co sám má nebo vidí, to už není důvěra ani víra, to už je zkušenost. To už nevěří, ale ví. Ale v tom je Kristovo tajemství, že chce, abychom věřili. Vzpomeňme si na mnoho příkladů v evangeliu, jak Kristus klade důraz na důvěru. Nemůže být  vyslyšen člověk, když nevytrval ve své prosbě.

V té vytrvalosti je zkušenost, že máme naději. A potvrzení této pravdy je v tom, že kdybychom přestali být vytrvalí, ztrácíme i víru a lásku. Tedy: Celá touha po uvěření a milování je ve vytrvalosti a otevření, kdy čekám oddaně, jak a kdy mě Bůh vyslyší.

Nedivme se, že toto rozjímání je jaksi temné. To patří k naději.  Kdyby bylo jasné jako rozjímání o lásce, tak není důvod k naději. Takže se musíme v temnosti budoucnosti oddat s důvěrou  Boží dobrotě a ve vytrvání bude osvědčení naší naděje. A jestliže Ježíš slibuje těm, kdo prosí, že budou vyslyšeni, pak je v tom důvod k naději, abychom nepřestávali doufat a modlit se o víru a lásku, neboť pokud se modlíme, máme naději a jsme otevření  vyslyšení, že víru a lásku zachováme a že budeme klást svoji naději do vytrvalosti v modlitbě. Že se budeme modlit proti naději, jak říká Starý zákon: Abrahám doufal proti doufání, měl naději proti naději. To znamená mít naději i v zoufalé situaci. Také my budeme mít tehdy největší naději, oporu a důvěru v Boží dobrotu, když budeme takřka nevyslyšeni, a přece vytrváme, neboť v této vytrvalosti je zkušenost a osvědčení naší skutečné naděje.

Jan Ev. Urban OFM

Z exercicií pro sestry Apoštolátu sv. Františka, červenec 1967

(redakčně zkráceno)