Baroková, Terezie

Chvalozpěv stvoření

U Františkovy chatrče, kam mu nesla teplý čaj a chleba,  se Klára zastavila a poslouchala. František ležel na lůžku a potichu si zpíval. Když skončil, šla k němu:

„To je velmi pěkná píseň, Františku. Rada bych se ji naučila.“

„Zazpívám ti ji ještě jednou,“ odpověděl František a začal:

 

 

            „Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane,

            tobě buď chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení.

            Patří tobě jedinému, Nejvyšší,

            a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.

 

 

            Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil.

            zvláště pak bratr slunce,

            neboť on je den a dává nám světlo,

            je krásný a září velkým leskem,

            vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem.

 

 

            Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy,   

stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné.

 

 

Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr

a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí,

kterým živíš své tvory.

 

 

Ať tě  chválí, můj Pane, sestra voda,

která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.

 

 

Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň, kterým osvětluješ noc

a on je pěkný, příjemný, mocný a silný.

 

 

Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země,

která nás živí a slouží nám

a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu…

 

 

„Františku, v těchto bolestech máš ještě sílu skládat písně?“

„Kláro, čím dál tím líp chápu, jak je Bůh důležitý. Skutečně jemu patří všechna sláva a chvála a nikdy mu jí nedáváme dost. Stále lépe cítím jeho lásku i v tomto utrpení. Je také jeho darem, protože s tím utrpením mi mnoho dává, dává mi sám sebe. Kláro, chápeš to? Já vím, ty tomu rozumíš.“

„Františku, zazpívejme ještě jednou spolu tuto novou píseň.“

Zpívali a jejich srdce byla přeplněná radostí a vděčností za tuto chvíli, kterých měli v životě tak málo, kdy mohli spolu oslavovat Boha.

 

 

Rozloučení

„Už začíná jaro v celé své kráse,“ s úsměvem vešla Klára k Františkovi. „Stromy i louky jsou rozkvetlém slunko svítí, zpívají ptáci. Františku, hřející slunce a krása přírody, kterou máš tak rád, tě určitě uzdraví.“

„Ne, Kláro,“ odpověděl jí František. „Bůh má jiný plán. Ještě musím přinést poslední oběť.“

Klára, zaražená jeho vážností, si k němu sedla a poslouchala ho

„Když byla venku zima, těšil jsem se z vaší přítomnosti. Teď musím jít dál. Za chvíli přijdou bratři, aby mě odvedli. Bratr Eliáš, kterému jsem slíbil poslušnost jako představenému řádu, si přeje, abych šel k lékařům, kteří mě budou léčit, hlavně oči. Bude to velké utrpení pro mé unavené tělo, ale nebude to mít jiný užitek, než že přinesu ještě tuto oběť. Rád to udělám za vás, za tebe, za mé bratry, za celý řád a za všechny lidi. Tolik bych si přál,aby se všichni obrátili k Bohu, který jediný jim může pomoci ve všech utrpeních… Kláro, za chvíli odejdu,“ pokračoval František. „Děkuji tobě i tvým sestrám za všechno, co jste pro mne udělaly.“

Klára seděla bez hnutí a smutně se dívala na Františka.

„Nebuď smutná, Kláro. To, co nás po celé roky spojovalo, se už nemůže ztratit. Bůh nám daroval toto přátelství, toto hluboké porozumění a jednotu. Oba mu jsme za to velmi vděční. On nám už nevezme, co nám jednou dal. I když teď odejdu k němu, budu nadále s vámi spojený. Nadále mi budou blízké všechny tvoje radosti a bolesti. Nadále budu pomáhat každému, kdo to bude potřebovat. Neboť smutná, Kláro. Ještě jednou mě uvidíš, ale to už nebudeme moci rozmlouvat. Nebudeme však méně sjednoceni, naopak, budeme si ještě více blízcí. Nevnímej potom mé mrtvé tělo. Nedívej se na to, co se končí, ale děkuj za to, co jsme jeden v druhém  dostali. Dívej se na Pána, ke kterému jsme celý život směřovali a na cestě k němu jsme si pomáhali.“

„Ano, Františku, vždy jsi mi ukazoval cestu k Bohu, vždy jsi mě vedl k němu. Slovy se nedá vyjádřit vděčnost za všechno, co jsem od tebe dostala, ani bolest z toho, že odcházíš.“

„Kláro, Bůh sám byl a je tvým ochráncem a průvodcem na cestě. Já jsem směl být jen jeho nástrojem. A také jsem vděčný. Za to, čím jsem směl být pro tebe i za to, čím jsi byla a stále jsi pro mne.“

Někdo zaklepal na dveře. Vešli bratři: „Pokoj a dobro, Františku! Pokoj a dobro, Kláro!“

„Vítejte, bratři,“ usmál se František. „Už jsem připravený odejít s vámi na poslední cesty.“

„Nehovoř tak, Františku. Doktoři ti pomohou a bude ti líp.“

„V srdci mi už nemůže být lépe než teď, protože už celé patří Bohu. A přitom jsem ještě s vámi, se všemi, které mám tak rád.“

Klára a bratři mu pomohli dojít před dům, k oslíkovi, kterého pro něho přivedli. Vyšly i sestry, aby se s ním rozloučily. Uprostřed sester a bratří si Klára klekla před Františkem a políbila mu ruce a nohy. František se k ní sklonil, zdvihl ji a objal. Všichni, kteří tu stáli před kostelíkem sv. Damiána tak jako před čtrnácti lety, kdy sem František přivedl první sestry, uprostřed překrásné, sluncem ozářené assiské přírody, pochopili, že se děje něco velmi vážného.

Bratři vysadili Františka na oslíka a pomalu odcházeli. Klára ještě dlouho zůstala venku a dívala se za nimi. Když vešla do domu, pocítila tak velkou únavu a slabost, jako nikdy předtím. Upokojila se až před svatostánkem, kde si živě připomněla Františkova slova:

„Nedívej se na to, co se končí, ale na dar, který jsme oba od Pána po celý život dostávali.“ Tato slova ji naplnila útěchou.

„Pane, děkuji ti za tento z největších darů mého života, který mi už nikdy nikdo nevezme,“ modlila se přes slzy.

                                                                                                          (pokračování)