Říský, Bernard OFM

8. České Budějovice – vojenská nemocnice

 

 

                                               Kysuca, Kysuca, studená vodička,

                                               keď sa ťa napijem, bolí ňa hlavička.

 

 

Vodu jsem nepil, hlava mě nebolela, ale sklátila mě horečka. Bylo nás víc – kdo neměl 38 °, nebyl uznán. Měl jsem – i ke 40 °. Odvezli mě do Boletic na ošetřovnu a krmili mě c-vitaminem a já zkoušel sílu svého zdraví cigaretou – nemocným nechutná kouřit! Mně ano. Druhý den mě dovezli velikou vojenskou sanitkou do Budějovic do nemocnice. Bylo k večeru, službu měl čerstvý absolvent. Průvodka mu hlásila: exsudativní pleuritida. Chtěl si to prohlédnout, ale neuměl zapnout rentgen. Zkusil mi vzít trochu vody z plic, ale napíchl zdravou plíci, vytáhl trochu krve – a poslal mě ležet.

Byl jsem uložen na důstojnickém pokoji s jedním poručíkem – tomu jsem pomáhal kouřit na pokoji – a s jedním houslistou z orchestru budějovického divadla. Prý si namohl ruku při skládání uhlí – a do dvou měsíců zemřel na rakovinu. Navázali jsme přátelství. Za nějaký den jsem byl přestěhován mezi mužstvo, kde jsem se sešel s otcem Amandem Švejcarem, kapucínem, který mě o nějaký den předešel – ale komunikace nám vázla. Byl velmi uzavřený. Chlapci ho někdy zlobili tím, že při obědě – obědval u stolu jako chodící – začali vyprávět neslušné anekdoty a Amand nechal oběd na stole a prchal na chodbu. Když se za chvíli vrátil a chlapci pokračovali v žertování, vzal oběd a jedl na chodbě, ke škodolibé radosti vítězů.

Já jsem ležel, dostával výkrmnou dietu a denně 2 dl bílého vína. Do řeči mi moc nebylo. Jednou si hoši povídali o cyklu ženy – to bylo tenkrát ještě tabu – a když zjistili, že nespím, styděli se. Řekl jsem, že to jsme studovali – a tomu se divili.

Nad čelem postele jsme měli černou tabulku se jménem a pod ní háček na kabát.  Jednou jsem pozoroval černou myšičku, jak šplhá po kabátu a mne pozoruje svýma očičkama. Upozornil jsem na ni kamarády a ti se hned vydali na hon. Když však vyděšená myšička skočila směrem k prvnímu pronásledovateli, ten zařval, vyskočil na postel a na okno a měl větší strach než ona, která zatím zmizela. Hrdiny rodí krize přítomného okamžiku.

Odebrali mi celkem asi  tři litry vody. Jednou si vzal doktor do ordinace jednoho velkého, silného pacienta, aby mě držel během punkce. Když však viděl, jak doktor do mne vráží asi 30cm jehlu, zbledl a musel si sednout – bylo mu zle. Já jsem to přežil snáze.

Bylo zajímavé, jak rychle se šířila zpráva o mém pobytu v budějovické nemocnici. Přišla za mnou spolužačka z obecné školy, kterou jsem skoro dvacet let neviděl, přicházely občas sestry Apoštolátu – vzpomínám si jen na jméno s. Beáty Lobkowiczové, a chodil častěji i Lojza Khodl ze Čtyř Dvorů, který byl u nás v Kroměříži a pak v Bohosudově. Po půldruhém roce jsme se sešli opět – u státního soudu jako komplici. On dostal dva roky a já dvanáct – což byla naše norma.

V nemocnici jsem udělal i další zkušenost: Umírající houslista měl dceru ošetřovatelku a ta měla kamarádku, která občas u nás na oddělení sloužila noční službu. Žádala ji, aby se občas přišla na tátu podívat – byly kamarádky! – Když jsem jednou za ní šel, že ji volá, narazil jsem na neochotu – musela napřed dohrát partii s pacienty, kteří za ní přišli z jejího oddělení. Sloužila u nás jako vrchní sestra Růžena Vítová, měla před důchodem. Říkala mi jednou, že v neděli  měla volno a byla doma, a něco ji stále nutilo jít se podívat do nemocnice. Když tam došla, zrovna matka houslisty přivedla kněze, aby ho zaopatřil. Sestra měla radost, protože měla  křížek, svíčky i ubrus u sebe a mohla tím posloužit.  Když jsem pak od umírajícího slyšel o tom, co se stalo, byl jsem otřesen. Řekl mi, že matka za ním přivedla kněze a ten mu „dal i to bílé“ – aby měla maminka radost.

Po květnových oslavách nás s otcem Amandem propustili z nemocnice bez nároku na zdravotní dovolenou. Sluníčko svítilo, ale ještě víc nás hřálo vědomí, že dva měsíce vojny máme šťastně za sebou – v nemocnici.

Zatím jsem byl potrestán za porušení vojenského tajemství dvaceti dny po službě, které jsem pro pobyt v nemocnici nenastoupil, trest byl promlčený. Tomu byl rád i náš starý, protože nevěděl, kde bych si mohl odkroutit tento trest po službě – a vozit mě do Boletic do basy, což představovalo asi 5-6 km, nebylo únosné. A žádný z instruktorů by mě tam pěšky neeskortoval.

Boží režie funguje neomylně, stačí věřit, že vše je řízeno k našemu prospěchu.

(pokračování)

Bernard Říský OFM