Mlčoch, Lubomír OFS

Léto prošlo svým zenitem a v průběhu jen několika málo dní se mi dostalo jakési lekce, o niž bych se s vámi rád podělil. Na "Akademických týdnech" v Novém městě nad Metují jsem během jednoho dopoledne vyslechl dvě fascinující přednášky. V té první jsem slyšel poprvé srdce zraňující výtku Mahátmy Gándhího na adresu křesťanství, zdrcující kritiku toho, co jsme my křesťané udělali za oněch 2000 let s evangeliem: onen čistý, průzračný potůček radostné zvěsti prý po nás stéká jako po oblázcích, dovnitř nepronikne. V té druhé - jakoby na důkaz toho, že Gándhího kritika není úplně spravedlivá - jsem poprvé slyšel o sestře Emanuele, která na předměstích Káhiry vybudovala neuvěřitelné společenství pro "garbage people", lidi žijící na smetištích a ze smetišť velkoměsta. Tři velká společenství, dohromady asi 20 tisíc lidí, rodiny s dětmi, žijí v podmínkách, které my Evropané vnímáme jako hrůzné. Tříděním a prodejem odpadků si začali vydělávat, staví si domky na místě dosavadního smetiště, dnes už i kostel a školy. Z ničeho, jen silou víry,  našla sestra Emanuela východisko ze situace lidsky bezvýchodné. Jako doklad toho, co bychom mohli činit, kdyby oblázky našich srdcí nebyly tak kamenné. Přednášky, i mše svatá, která jim předcházela, se konaly v hangáru, tzv. konírně, neboť počasí nedovolovalo, abychom byli na volném prostranství či pod stanem. Organizátoři se nám svěřovali s pocitem finanční nezajištěnosti "Akademických týdnů" na příští rok, ale s vírou, že Pán je nenechá "ve štychu". Ostatně letos to z počátku nevypadalo lépe…   

    Hned druhý den jsem byl na recepci v nejdražším pražském hotelu. Recepce byla součástí mezinárodní konference o náboženské svobodě. Konferenci pořádala bohatá americká nadace sv.Tomáše Becketa, kterýžto mučedník byl zavražděn pro spory s anglickým panovníkem o práva církve  /+ 1170/. Jako ekonom a františkán jsem se nemohl zbavit poněkud tísnivé kalkulace, kolikže asi stála má večeře, a do pocitů vděčnosti za pozvání se připlétaly pochybnosti, zda by nešlo o náboženské svobodě diskutovat na jiném místě a ušetřené prostředky věnovat na něco bohulibého. A co hůře, mé pochybnosti se začaly šířit i na samotné pochopení tématu konference: co když náboženská svoboda znamená něco docela jiného než institucionalizované  zabezpečení práv církve?

   Vzápětí na to všechna česká média zaznamenala otevřený spor mezi primasem českým a ministrem kultury. Ukázalo se - to co se ovšem dalo s velkou mírou politické jistoty předpokládat- že totiž ani tato vláda nenajde po deseti letech od znovunabytí svobod dostatek vůle a ochoty k dovedení vztahů mezi státem a církví do nějakého konce. Totiž do takového, který by byl na prospěch oběma stranám: církvi i státu. Církevní majetek je břemeno, které dlouhodobě zatěžuje vztahy mezi církví a státem. Ale co když je to břemeno, které zatěžuje i církev samotnou? Divák, čtenář či posluchač masových médií se také dověděl, že kamenem úrazu jsou prostředky státního rozpočtu na platy kněží !?

    Hned potom STEM zveřejnil výsledky empirického sociologického průzkumu o vnímání bohatství a majetkových nerovností v české společnosti. Průzkum jen potvrdil to, co se tušilo a vědělo již dlouho předtím: velká většina nás Čechů vnímá důchodové a majetkové nerovnosti nepříliš ráda, jsme národem plebejským. Ještě tak kdyby si někdo ten majetek doopravdy zasloužil svou prací, pílí, šetrností a vynalézavostí v tom dobrém, ale na tuto možnost příliš nevěříme, převládá mínění, že k bohatství se u nás může přijít jedině nepoctivě, krádeží či podvodem, vynalézavostí na tom nepravém místě - jako je obcházení zákonů a obyčejné lidské slušnosti a morálky. Pokud vím, výzkum nebyl zaměřen speciálně na vnímání majetku církevního, ale jest se obávati, že to mezi našimi spoluobčany nebude o mnoho lepší: ani tady se příliš nevěří, že církev přišla v minulosti ke svému majetku svou prací, pílí, šetrností. To je ostatně hlavní důvod váhání našich politiků všech ideologických odrůd: pokud se politice rozumí jako "vzájemné gravitaci mas" /José Ortega y Gasset/, jsou restituce církevního majetku ve větším měřítku neprůchodné.  

    Osvětou, vysvětlením toho, jak církev v minulosti k majetku přišla, můžeme postupně měnit pocity lidí, nepochybně ovlivněné propagandou minulých desetiletí /ale i mnohem dříve/. Může také pomoci výčet aktivit církve na poli sociálním, charitativním, kulturním, vzdělávacím, na kultivaci mravů… Ale to všechno jsou úkoly na dlouhou dobu. Národ najednou  nevyměníme… Kromě toho je třeba kajícně přiznat na minulosti všechno to, co nebyla jen propaganda. A pokud jde o naše zásluhy ve společnosti, na to musí lidé přijít sami, sebechvála - jak známo - lidem nevoní.

   Křesťan musí počítat s tím, že bude nenáviděn i bezdůvodně: jako blázen pro Krista. Hlásíme se ke znamení, kterému se vždy odporovalo a bude odporovat. Hlásíme se ke Kristu ukřižovanému, a sám Pán říká: Pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás. To vše se od nás očekává, že s vírou přijímáme jako úděl křesťana. Kdysi před lety jeden kolega ekonom- stojící mimo církev, ale sympatizující- řekl, že on chápe křesťana jako "člověka, který dobrovolně volí náročnější existenční podmínky". To je patrně jediná cesta, jak je možné oslovit dnešního člověka.

     Apoštol národů Pavel v 1.listu Korintským vysvětluje, v čem spočívá jeho svoboda. "…Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu. Já jsem však ničeho z toho nepoužil. Nepíšu o tom proto, abych se toho dožadoval… Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé… přináším evangelium zadarmo…vzdal jsem se práva, které mám jako kazatel evangelia… Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech" (9 - Apoštolův příklad svobody).

     Pavlem založenou církev nelze vytunelovat. I františkán chápe, že hlava církve má povinnost - které se ani podle kanonického práva zbavit nemůže - dožadovat se na státu spravedlnosti. Spravedlnost - stejně jako svoboda- je nedělitelná. Nechť se církev zasazuje s plnou vahou o sociální spravedlnost, a pak se lze nadít toho, že se i jí dostane spravedlnosti. Nejhorší, co by se mohlo církvi stát, že bude vnímána jako obhájce práv bohatých, kteří v očích obyčejných lidí získali majetek způsobem nečestným. Nechť máme odvahu plně se postavit za ty, kdož se dopracovali majetku zaslouženě, je naším závazkem čelit rozmáhající se závisti a nenávisti. Společnost, v níž rozdělení bohatství není vnímáno jako legitimní, je ohrožena sociálním rozvratem. Nebude-li majetkové rozdělení široce akceptováno, nikdo nezabrání dalšímu propadu veřejné morálky. I obyčejní lidé si budou ospravedlňovat svá selhání těmi "nahoře", dělníci dnes s černým humorem krádežím v malém, které jsou v jejich dosahu- říkají "privatizace".       

    Do budoucna za nejpravděpodobnější model vztahu církve a státu u nás považuji model francouzský: tedy bez restitucí církevního majetku a bez dotací církve ze státního rozpočtu.

Bude trvat ještě nějakou dobu, než společenská situace nazraje tak, aby politici nahlas vyslovili to, co si již dávno myslí. Bude trvat ještě nějakou dobu než církev sama pochopí, že takto česká společnost rozumí její svobodě. Čím déle bude toto mezidobí trvat, tím těžší ztráty církev utrpí na svém vlastním poslání, jímž je hlásání evangelia.

Církev již delší dobu dluží české společnosti jasné slovo ve věci vnímání svého vlastního postavení ve společnosti. Zdá se mi, že toto jasné slovo by mohlo znít asi takto: "Spravedlnost je na naší straně. Ale nám jde o víc, než je světsky chápaná spravedlnost. Nechceme již dále, aby spravedlnost v právním slova smyslu byla překážkou pro to, k čemu jsme byli povoláni. Hlásáme vám Krista ukřižovaného, Toho, který přemohl smrt. Ve věcech pozemských potřeb církve se obracíme ke svým vlastním, k těm, kteří uvěřili. Budeme "raději snášet nedostatek, jen abychom nekladli žádnou překážku do cesty Kristovu evangeliu" (1.Kor.9-12). 

Lubomír Mlčoch OFS