Houška, Petr Alk. OFM

V jubilejním roce, kdy více než jindy platí, že všechny cesty vedou do Říma, přicházejí sem i mnozí čeští poutníci. Po Via Merulana dojdeme na Eskvilin k bazilice Panny Marie Větší (Santa Maria Maggiore). Když už ji máme na dosah a vidíme ji před sebou, měli bychom odbočit napravo do Via S. Giovanni Gualberti, která nás dovede k nenápadné bazilice sv. Praxedy (S. Prassede).

Čím je tento chrám pro nás památný? Je zde pochován třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, který spravoval pražskou arcidiecézi v létech 1379-1396. V levé lodi baziliky ve stěně před kaplí Nejsv. svátosti je zasazena náhrobní deska zobrazující postavu arcibiskupa v ornátu s mitrou  na hlavě. Rodový erb v podobě dvou supích hlav vyrůstajících z jednoho těla vypovídá o Jenštejnově příslušnosti k českému šlechtickému rodu, který se stal mocným a slavným zásluhou Janova strýce, druhého pražského arcibiskupa a prvého českého kardinála, Jana Očka z Vlašimi. Náhrobní deska je vroubena kol dokola latinským nápisem, který v českém překladu zní: „Zde odpočívá v Kristu nejdůstojnější patriarcha alexandrijský, bývalý třetí arcibiskup pražský, pan Jan z Jenštejna. Zemřel léta Páně 17. června roku 1400 za vlády papeže Bonifáce. Modlete se za něj a konejte pokání.“ Tato náhrobní deska není původní, ale byla pořízena r. 1891 místo staršího náhrobku umístěného v podlaze baziliky.

To je jediný pomník a navíc skromný, který byl Janu z Jenštejna vybudován. A přesto je jednou z největších postav našeho církevního života v předhusitské době. Vynikající bylo  už jeho vzdělání spojené s evropským rozhledem a četnými mezinárodními kontakty. Po studiu na pražské artistické fakultě studuje právo v Padově a Bologni, kde je žákem proslulého kanonisty Jana de Lignano, načež dovršil své vzdělání v Montpellieru a Paříži. Francouzský král Karel V. mu nabízel hodnost magistra na pařížské univerzitě, avšak Jenštejn to odmítl a ač je rád viděn i u dvora, vrací se nakonec domů.

Je pochopitelné, že - vybaven takovými předpoklady -, nemohl uniknout  církevním hodnostem. R. 1375 je již míšeňským biskupem (území Míšně patřilo tehdy k zemím koruny české) a sídlí ve své diecézi, kde koná svědomitě vizitace, jak je prameny doloženo. O tři léta později je jeho strýc Jan Očko z Vlašimi od Urbana VI. jmenován kardinálem a Jenštejn je označen za jeho nástupce. Stává se jím de facto příštího roku, kdy jeho strýc odchází do ústraní.

Jenštejnovi je teprve osmadvacet let, když se stává pražským arcibiskupem a vzápětí i kancléřem mladého krále Václava IV. Jeho úsilí je zaměřeno na rovině církevní i státnické k odstranění neblahého papežského schizmatu, který vznikl brzy po zvolení Urbana VI. r. 1378, kdy nespokojení francouzští kardinálové zvolili vzdoropapeže Klementa VII., který se opět usadil v Avignonu. Jenštejn bojoval za Urbana VI. disciplinárním postihem jeho odpůrců ve své arcidiecézi, tím, že působil na krále, aby svou vahou podporoval římského papeže, a rovněž polemizoval s odpůrci Urbanovými literárně na rovině teologické.

Zahraniční politika slabého panovníka Václava IV. zvláště vzhledem k říši byla úspěšná do doby, kdy Jenštejn byl jeho kancléřem. Když ochladla králova horlivost  v urovnání  papežského schizmatu, stává se mu aktivita jeho kancléře nepohodlnou, a tak r. 1384 je Jenštejn z úřadu kancléře sesazen. Bezprostřední příčinou, či spíše záminkou byla Jenštejnova obrana zájmů a práv arcibiskupství.

Mezitím prožil Jenštejna zásadní zlom ve svém životě. R. 1380 těžce onemocněl a jen jakoby zázrakem vyvázl ze spárů smrti. O dva roky později zapůsobila na něho zpráva o náhlé smrti magdeburského arcibiskupa, který nešťastně zahynul uprostřed společenské zábavy. Tyto dva signály zapůsobily na mladého  arcibiskupa pražského, aby prohloubil svůj duchovní život a zcela se vzdálil hluku života světského. Tehdejší doba nesla s sebou, že biskup. který byl i světským feudálem, podílel se na společenském životě. Nicméně to, že Alois Jirásek ve svém románě Mezi proudy vypodobnil Jenštejna v jeho prvém období jako zpustlého světáka, je nevěrohodné. „Obrácení“ v životě mnoha světců nemusí znamenat obrat životního stylu

o 180 °, ale spíše obrácení či změnu průměrného křesťanského života k životu intenzivního úsilí o svatost (srovnej: životní příběh sv. Terezie z Avily).

Jenštejn se oddal kontemplaci, kajícím skutkům, intenzivní četbě Písma a skládání duchovních básní, sekvencí, hymnů, kantilén, kterými se zařadil na přední místo v naší duchovní latinské lyrice. Jeho mystická zbožnost měla dvě centra: eucharistii a Pannu Marii.  Zavedl nový svátek Navštívení Panny Marie, a to nejprve ve své arcidiecézi, načež dosáhl toho, že papež Bonifác IX. jej rozšířil na celou církev.

Duchovním zátiším Jenštejnovým se stal hrad Helfenburg, kde častěji pobýval. Avšak  kontemplativní život mu nebránil v konání povinností jeho úřadu, jak by někteří rádi dokazovali. Snažil se o duchovní povznesení svěřených a hájil práva církve proti králi a jeho oblíbencům. Svému poddanému lidu ulevil tím, že zrušil zvyk tzv. odúmrtě, který se během let zakořenil. Šlo o to, že majetek bezdětného sedláka připadl po jeho smrti nikoliv příbuzným, ale arcibiskupovi. Jenštejn se setkal  s odporem zejména Mistra Vojtěcha Raňkova z Ježova, s kterým o věci písemně polemizoval. Nepřekvapuje, že takto smýšlející arcibiskup sám  žil nanejvýš skromně a rozdával hojné almužny chudým.  Věkově mladší Jan Hus nazval později  Jenštejna knězem svaté paměti, protože pod církevním trestem zakázal provozovat v kostele rozpustilé hry studentů, které se konávaly zvláště o Velikonocích.

Rozmařilý král, který se rozcházel s arcibiskupem i co do stylu života, chtěl podle libosti zasahovat do církevních záležitostí a podobně nešetrně se chovalo i jeho okolí, které se chtělo obohacovat na úkor církevních statků a porušovalo tzv. privilegium fori výkonem soudní pravomoci nad kleriky (klerik podléhal církevnímu soudu).

Králova despocie vyvrcholila krutou likvidací arcibiskupova generálního vikáře Jana z Nepomuku, který byl Benediktem XIII. r. 1729 prohlášen za svatého. Ale již Jan z Jenštejna jej nazývá v úřední žalobě podané do Říma svatým mučedníkem, především pro věrnost jeho povinnostem bez ohledu na králův rozmar.

Břemeno biskupské služby se rok od roku stávalo pro Jenštejna těžším, protože král naléhal i v Římě na jeho odstranění a ani domácí klérus z obavy před královým hněvem mu neposkytoval podporu. Rovněž papež Bonifác IX. . blokován tehdejší neblahou situací za doby papežského schismatu  nemohl se vlastně Jenštejna zastat. A tak Jenštejn, aby  zabránil horšímu zlu,  abdikuje a 2. července 1396 vysvětí a instaluje za svého nástupce  synovce Volframa ze Škvorce. Po abdikaci se zpočátku zdržuje na Helfenburce, ale již r. 1397 odchází do exilu do Říma. Papež Bonifác IX. jej odškodnil titulem patriarchy alexandrijského. Jenštejn žije v klášteře při bazilice sv. Praxedy, kde kdysi pobývali za svého římského pobytu sv. Cyril a Metoděj. Osobně dohlíží na souborné sepsání a iluminování svých latinských spisů. Přál si působit  jako misijní biskup, ale těžká nemoc mu v tom zabránila. Umírá ve věku 49 let na svátek Božího těla 17. června r. 1400. Jeho pohřbu se zúčastnili i čeští poutníci, protože bylo právě milostivé léto. Letos tedy uplynulo od jeho smrti 600 let.

Naši historikové většinou nedoceňují Jenštejna po zásluze – s výjimkou Dr. Josefa Pekaře – a kloní se více méně na stranu královské moci, i když nepřehlížejí nedostatky Václava IV.  Je to bezpochyby tím, že liberální historie nerada uznává  nárok  církve bránit  svá legitimní práva. Jenštejn se staví do jedné řady především s naším sv. Vojtěchem – prvním vyhnancem, dále se svatými mučedníky Stanislavem Krakovským a anglickým Tomášem Becketem a konečně s emigrantem naší doby arcibiskupem kardinálem Josefem Beranem.

Životní úděl  vynikajícího Čecha a zároveň  Evropana Jana z Jenštejna a mnoha jiných potvrzuje slova Ježíšova: „Žádný prorok není vítaný ve svém domově“ (Lk 4,24).

                                                                                              Petr Alk. Houška OFM