Thompson, Nils OFM

 Charisma, poslání, proroctví

 

 

1. Povolání sekulárních františkánů

 

 

 Naší úlohou generálních asistentů je animovat (povzbuzovat, pomáhat) duchovní asistenty, aby oni zase animovali sekulární františkány. Z naší strany je tedy podstatné, abychom ze své strany jasně pochopili charisma, poslání a prorockou úlohu Sekulárního františkánského řádu (SFŘ) v církvi a dnešní společnosti. účelem tohoto článku je prostě zopakovat to, co už víme o SFŘ, s nadějí, že toto zopakování pomůže asistentům i členům SFŘ ještě lépe pochopit františkánské sekulární povolání. Mým přáním je, aby to přispělo k lepšímu pochopení povolání vlastního SFŘ, jakož i charismatu, poslání a prorocké úlohy františkánů, rozdělených do všech složek františkánské rodiny. Přeji si z celého srdce, aby to přispělo k růstu vzájemného životního spojení mezi členy SFŘ a řeholníky jednotlivých františkánských institutů.

 

 

a. Společné františkánské charisma: František z Assisi

 

 

 Svatý František z Assisi je charismatem čili Božím darem církvi, františkánským mužům a ženám všech řádů (řeholním i světským), a světu. Řehole SFŘ velmi jednoduše říká, že složky františkánské rodiny "... chtějí zpřítomňovat charisma společného serafického Otce v životě a poslání církve" (Řehole SFŘ 1; srov. koncilní dekret Apostolicam Actuositatem 4). Charisma sv. Františka je hybnou silou života sekulárních františkánů. V Katechismu katolické církve (2684) čteme: "Během dějin církví se ve společenství svatých vyvinuly různé spirituality. Osobní charisma nějakého svědka Boží lásky k lidem se mohlo předávat, jako Eliášův »duch« Elizeovi a Janu Křtiteli, aby měli na tomto duchu podíl i učedníci."

 

 

b. Žádný františkán nemůže "se stát" svatým Františkem

 

 

 Jdeme pouze stejnou cestu v následování Krista, spočívající v naladění celého našeho bytí na Pána, pravého Boha a pravého člověka, který s námi přebývá. Máme být jen sebou samými, "svatým Já", a ne svatým Františkem. Následování neznamená zdvojení nebo klonování. Svatý František byl "zrcadlem Krista", a také my máme v našich životech odzrcadlovat Pána Ježíše.

 

 

2. Sekulární františkáni nenásledují charisma řeholních bratří a sester

 

 

 Sekulární řád a jednotlivé řeholní řády následují Františkovo základní charisma a jeho povolání: "Jdi, oprav můj dům!" Každá skupina je projevuje jinak. Františkánští řeholníci a řeholnice tvoří spolu se SFŘ a františkánskou mládeží jedinou františkánskou rodinu ve světě.

 

 

a) Světské prostředí je to, čím se vyznačuje "světskost"

 

 

 Sekulární františkáni žijí běžným životem laických křesťanů. Sekulární františkáni, kteří jsou biskupy, kněžími nebo jáhny, žijí běžným životem diecézních duchovních.

 

 

 Diecézní duchovní a laici nejsou členy "řeholního řádu", který složil sliby "řeholního života". Všichni se však snaží zpřítomnit dar sebe samých světu, jako následovníci sv. Františka a jeho způsobu následování Ježíše tam, kde jsou, právě takoví, jací jsou, bez nároků, s nadějí a radostí, kterými se mají vyznačovat následovníci Pána Ježíše. Tuto "světskost" (sekulárnost), jakožto podstatné hledisko života SFŘ, mají sekulární františkáni představovat poznatelným způsobem v prostředí svých specifických společností a kultur. Před několika léty mi jeden duchovní asistent po mé přednášce o "světskosti" řekl, že jsem nepodal tento pojem dost prakticky. Namítl jsem mu, že od té doby, co nežiji tam, kde žije on, nemohl jsem být více specifický. Právě to je úlohou místního asistenta: pochopit, jak žijí sekulární františkáni, poznat jejich potřeby, úzkosti a naděje.

 

 

b) Všichni františkáni jsou povoláni, aby byli kajícníky

 

 

 Kajícníci jsou ti, kdo chtějí otevřít své srdce Bohu tím, že budou žít mezi obyčejnými lidmi, kteří často touží po štěstí, aniž by pozorovali potřebu obrácení srdce. Všichni františkánští muži a ženy, jak z řeholních řádů tak ze SFŘ, mají zodpovědnost učit slovy a příkladem, že "pokání" (metanoia, obrácení) je pozitivním aktem seberealizace: změnit své srdce, aby se otevřelo Božímu působení v nás, ve spojení s Ježíšem, prostřednictvím síly Ducha. Žel, máme tendenci zaměňovat "pokání" za "dělat pokání". To není totéž.

 

 

 Tradiční skutky pokání, k nimž jsme povoláni, např. půst, almužna, jsou důsledky našeho rozhodnutí otevřít své srdce Bohu. Samy od sebe nás nevedou k Bohu či k obrácení, třebas nám při našem obrácení pomáhají. Například, jestliže se nepostíme s úmyslem více se otevřít Božímu působení, k čemu to slouží? Jde jen o dietu maskovanou za vznešeným motivem. Jestliže dáváme almužnu, nebo pomáháme chudým, jak nás Pán povzbuzuje, neděláme to výběrově, nedáváme jen těm, kteří si to podle našeho názoru zasluhují? Jak to pak může otevřít naše srdce pro důvěru v Boží moc?

 

 

 

 

(pokračování)

 

 

 Nils Thompson OFM (do 30.4.2000 generální asistent SFŘ)

 

 

 KOINONIA, Conferenza degli Assistenti generali OFS 2/2000

 

 

 z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM