Mlčoch, Lubomír OFS

Je neděle před Nanebevzetím Panny Marie, a chystáme se na pouť na Svatou Horu u Příbrami. (Přesněji: žena to ještě netuší - ale „my dva jsme jistí“, jak žertem říkává). Pocit závazku, výsady a radosti mne vede k počítači, abych napsal svůj příspěvek do říjnového čísla Poutníka. Jak vidno, psaní do Poutníka ve svém svědomí nekvalifikuji jako „práci“.  Ale ouvej, necítím se dost duchovně disponován. Kající postoj, pocit pokory a snad i pokušení mne vede k sérii otázek: Není někdy méně více? Neříká i náš Otec sv.František, že i Pán jen krátce mluvil na zemi? Neprodané a dokonce zdarma nabízené a přesto bez zájmu ležící výtisky milovaného časopisu u sv.Václava v Praze-Dejvicích, u sv.Anežky na Spořilově a jinde, místní společenství, která - i tady v Praze - Poutníka neodebírají, není to dost důvodů k rezignaci, k tomu, aspoň tentokrát svůj příspěvek "vzdát"?

    Rozhoduji se „nevzdávat“. Cítím hlubokou vnitřní potřebu vyjádřit svou vděčnost našim pomocníkům na nebi, těm svatým, kteří nás předešli, kteří nás podporují a pomáhají církvi bojující - s pocity malátnosti, slabosti víry, se sebou samou. Ve veřejném prostoru se my křesťané pokoušíme z vlastních sil - tu více tu méně úspěšně- přiblížit Boží království, aby bylo více mezi námi, již zde na zemi. Pocit vlastní - i církevní slabosti mne vede právě k vyjádření radosti a díků, že máme tolik pomocníků v nebi.   

      Začátek měsíce října mne k tomuto díkůvzdání vybízí již proto, že jen v prvních sedmi dnech nacházím tolik a tak mocných přímluvců u Boha. Sv.Terezie od Dítěte Ježíše, patronka farnosti v Praze-Kobylisích, kam patřím. „Terezička“, tak blízká svým duchovním ustrojením přátelům sv.Františka - jakkoli pýcha karmelitek - a Francie (vida, vždyť ona byla také francouzska, jako František - Francesco!) Terezička, která nám z nebe hází květy, a tak každá růže, astra, cynie, … a doplňte si sami další vám milé květy - může být pro nás duchovním povzbuzením. Uvědomuji si, že jmenuji květiny ze zahrádky mého dětství, mé matky. Svatí andělé strážní připomínají mi dětskou modlitbičku, mladší sestru a chlupaté medvídky, hračky „na spaní“. Dnes do širší farnosti Sv. andělů strážných v Kostelci n/Č.l. patří tři mé vnučky, Terezka, Lucinka a Barborka, a ty jsou skutečně tak čilé, že své anděle strážné nutně potřebují! Sv. Maxmilián dal jméno jinému světci jménem Kolbe, ozdobě řádu minoritů a pomocníkovi i v situacích lidsky bezvýchodných. Svatý František, náš Otec, zakladatel a stálý pomocník a přímluvce, pravzor následování našeho Pána, muž pokoje, radosti, a lásky, protože muž svobodný od majetku, ctižádosti,  bez zahledění do sebe sama… Svatý Bruno, od jehož narození nás dělí téměř tisíc let, a řád jím iniciovaný – kartuziáni - nám svou náročností, sebekázní a přísností na sebe sama ukazuje, že přetrvávají jen spirituality věrné samy sobě, svému zakladateli. Konečně Panna Maria Růžencová, ona Synem Nanebevzatá, naše Matka, do jejíhož širokého seznamu invokací patří "Pomocnice křesťanů" na prvním místě mezi všemi svatými. Matka, podávající nám z nebe duchovní šňůrku růžence, tak tenkou a přitom tak silnou a pevnou. Kolik modliteb růžence nám bylo již dopřáno vyslat bezdrátovou telegrafií k Bohu? A kolik nám jich ještě dopřáno bude, než se i náš čas nachýlí?       

     Velký český básník Jaroslav Seifert ve své vzpomínkové knize "Všechny krásy světa" odkazuje na svou maminku, na její zbožnost, na její májové pobožnosti, kdy byla k Bohu nejblíže. "Tisíckrát pozdravujeme Tebe" byla a je mariánská píseň drahá nejen mamince básníkově. A básník sám se netají svou úctou k Panně Marii. Kdo ví, zda to nakonec nebyly nesčetné růžence jeho maminky, díky nimž je z veršů Seifertových patrná láska lidem a obdiv ke "všem krásám světa". A díky jejím "zdrávasům" nakonec básník našel cestu k víře svého dětství. Všichni svatí a světice Boží, naši pomocníci a přímluvci u Boha, orodujte za nás!

                                                                                                          Lubomír Mlčoch OFS