Beneš, Petr Regalát OFM

2. Klášter vydaný bouřím času

 

V první části jsme si připomenuli okolnosti založení observnatského kláštera sv. Bernardina sv. Janem Kapistránem. Ještě před popisem další jeho pohnuté historie si povšimněme trochu blíže samotného kláštera. Pozdější generální ministr řádu a dějepisec F. Gonzaga napsal, že bratří obývajících místo sv. Bernardina bylo dvanáct a charakterizoval klášter jako „satis eleganter erectus“, tedy velmi vkusně postaven.[1] O jeho vzhledu a charakteru nám něco alespoň rámcově může podat krásná rytina Georga Houfnagela z roku 1617, podávající obraz města v pohledu z východu (otiskujeme ji na zadní straně obálky tohoto čísla).[2]

 

Můžeme si povšimnout patrného rozdílu velikosti kostela a kláštera sv. Bernardina ve srovnání s řeholními kostely uvnitř hradeb města (G: sv. Michal – dominikáni; L: sv. Janů – minorité; O: Nanebevzetí Panny Marie – jezuité; Q: sv. Tomáš – augustiniáni).[3] Reformní duch řeholního hnutí byl vyjadřován i charakterem staveb a jejich prvků, tj. skromnost rozměrů, kostel bez věže, případně úmyslná poloha mimo hradby města, které poskytovalo klášteru ochranu a jisté záruky (někdy ovšem nebyla jiná volba, protože uvnitř nebyly volné parcely). Nelze opomenout, že bratři to vyjadřovali i terminologicky, vyhýbají se v té době  totiž užívání slov konvent nebo klášter. Místo toho užívají poměrně systematicky prostého výrazu locus, „místo“.[4] Ne tedy konvent či klášter sv. Bernardina, ale „místo sv. Bernardina“, jak jsme na to narazili už dříve.

Za zaznamenání stojí snad ještě jedna významná konverze spjatá s „místem“ sv. Bernardina.[5] Dne 1. dubna 1490, tj. před Květnou nedělí, se zde zřekl utrakvismu pán Vilém z Pernštejna, který byl mimořádnou osobností českých zemí své doby[6], a slíbil poslušnost církvi a papeži. Absoluci mu udělil bratr Pavel z Moravy, který byl zase beze sporu jednou z nejvýznamnějších postav české provincie prvního období.[7]

I tato událost naznačuje, že konvent sv. Bernardina byl místem významným. Zdá se, že neměl nejčelnější místo v české provincii, to měl nejdřív konvent sv. Ambrože v Praze, po jeho zničení roku 1483 převzal jeho roli konvent ve Vratislavi. Přesto je význam brněnského místa nepopiratelný, neboť v prvním období (tedy necelých sto let) se zde konalo jednoznačně nejvíc provinčních kapitul (14!), což je alespoň trochu srovnatelné jen z Vratislaví, i tam se však konalo pouze 10 kapitul. Ostatní domy se k takovému číslu ani zdaleka nepřibližují.

Brněnský klášter však draze zaplatil za svou polohu mimo hradby města. Už v roce 1530 měly být františkánské kláštery v Brně a ve Znojmě zbořeny, pravděpodobně z vojenských důvodů, jelikož oba stály mimo hradby města; provinční kronika krátce předtím píše o tureckém nebezpečí u Vídně. Bratr Michael z Korutan podnikl mnoho cest, aby kláštery zachránil, ale zdálo se, že jeho snaha vyjde naprázdno, takže si bratři „zoufali“. Nakonec byly na výslovný císařův příkaz oba kláštery zachovány. Císař Ferdinand totiž na den Zvěstování Páně 1530 navštívil Brno a při té příležitosti byl na Květnou neděli spolu s vratislavským biskupem, slezskými vévody Karlem a Fridrichem a mnoha dalšími knížaty uveden do kláštera sv. Bernardina a účastnil se slavnostní bohoslužby bratří. Tato mimořádná událost pro město i bratry zachránila situaci, neboť císař striktně zakázal, aby byla celá předměstí dána k úplné demolici, leda v nejvyšší nutnosti; klášter byl nakonec uchován.[8]

První skutečná pohroma přišla roku 1643, kdy k Brnu poprvé přitáhlo švédské vojsko. Jejich přední oddíly vstoupily 1. září do předměstí v oblasti dnešního Dornychu, Trnité a Koliště a bez milosti je vydrancovaly. Plukovník Schönkirch proto nařídil 4. září poškozená předměstí spálit, aby se z nich nestaly opěrné body pro nepřítele při obléhání. Z obdobných důvodů se obránci města chtěli zbavit i dalších staveb, které se nacházeli před hradbami. Sami proto 5. září 1643 vtrhli do františkánského kláštera sv. Bernardina pod Petrovem a zapálili jej. Bratři tomu pochopitelně nejdříve chtěli zabránit, ale marně.[9] Opatření však mělo nečekaný dopad s nesmírně vážnými důsledky. Oheň byl zřejmě mohutný a přenesl se nejen na blízký klášter františkánek sv. Josefa, ale hořící šindele z kláštera vítr zanesl až za hradby města na střechy domů brněnské kapituly a na střešní krytinu samotného kapitulního chrámu sv. Petra. Vznikl požár, který způsobil značné škody. Shořely tři oltáře, dvoje varhany, roztavilo se šest zvonů a shořela především vzácná knihovna i s kapitulním archivem, kde byly uloženy originály důležitých listin. Zničena byla i věž chrámu; ony dvě věže, jak je známe ze současné brněnské katedrály, byly postaveny až začátkem 20. století.[10] Požár samozřejmě způsobil mezi obyvateli města zděšení, neboť oheň byl v tehdejší době postrachem měst.[11] Lehly popelem nebo byly vážně poškozeny i další kostely a budovy. Paradoxem je, že klášter sv. Bernardina zničen nebyl a zůstala „zázračně zachována neporušená loď i střecha kostela s kaplí Blaženého Kapistrána“[12], takže po odtáhnutí Švédů (9. září) bratři klášter opravili a začali v něm bydlet.[13]

Dějiny kláštera se však přesto chýlily ke konci, neboť za dva roky na to, 4. května 1645, přitáhli Švédové opět k městu a při přípravě na obležení obránci strhli i kapistránský klášter.

Obránci se připravovali na útok Švédů dlouho dopředu. Velitel obrany Raduit de Souches rozkázal z obranných důvodů strhnout všechny budovy, které stály 600 kroků od městských hradeb, přikázal srovnat v tomto rozsahu všechny terénní nerovnosti a nechal prohloubit staré příkopy kolem hradeb, případně vykopat nové. V té souvislosti víme, že akce zboření klášterů opět nadělala obyvatelům města vrásky navíc. Dne 30. března totiž purkmistr a městská rada píšou poděkování za dosavadní podporu, za jmenování Raduita de Souches vojenským velitelem, prosí o další pomoc a oznamují, že město kvůli jiným naléhavým pracem sotva může provést nařízené zboření klášterů bernardinského a kapucínského.[14] “Exekuce” však byla vykonána a víme, že pak v květnu 40 dlouhých trámů z obou zbouraných klášterů purkmistr vyžádal pro spěšnou potřebu na Špilberk.[15] Jak známo, Švédové nakonec město nedobyli a po hlavní neúspěšné ofenzívě konané 15. srpna nakonec odtáhli.

Pohnuté události války a obležení a radost nad statečným ubráněním města možná okamžitě neumožňovaly plně docenit ztrátu konventu sv. Bernardina. Také pro bratry bylo důležité jít dál a hledat nové místo pro své působení. Přesto je dnes po staletích možné zhodnotit tuto ztrátu jako nenahraditelnou, alespoň z hlediska památky na sv. Jana Kapistrána v Brně a v Čechách vůbec. I když úcta k němu po vnější stránce kulminovala o století později, když byl např. Kapistrán slavnostně jmenován brněnským patronem (o tom podrobněji napíšeme v příštím pokračování), ztráta živého kláštera - konkrétního hmotného místa jako jeho památky - se ukázala jako závažnější, takže dnes nám jméno sv. Bernardina ani Kapistrána v podstatě nic neříkají. [16]

Bratři se po ztrátě konventu obrátili na Kašpara Karase a požádali o kostel sv. Marie Magdaleny, tehdy opuštěný. Ten vznikl po vypovězení Židů z Brna roku 1454, kdy městská rada zřídila z jejich synygogy stojící poblíž Židovské brány kostelík, který se stal filiálkou jakubského chrámu. V 16. století byl přestavěn a přibližně na jeho místě stojí dnes kostel sv. Maří Magdaleny. Za provincialátu P. Michaela Jahna ho městská rada dala františkánům a roku 1671 byl při něm vystavěn i nový konvent,[17] známý v podstatě dodnes, i když byl v době osvícenství zrušen.

                                                                              (dokončení příště)

Petr Regalát Beneš OFM