Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            Před padesáti lety, v jubilejním roce 1950 dne prvního listopadu, tedy o slavnosti Všech svatých, vydal Pius XII. apoštolskou konstituci Munificentissimus Deus (= MD), v níž prohlašuje, že pravda o nanebevzetí Panny Marie pochází z Božího zjevení, a proto je třeba ji přijímat jako dogma.[1] Ve zmíněném dokumentu cituje velký papež celou řadu otců a teologů, kteří v minulých staletích toto tajemství zdůvodňovali, hlásali a hlouběji do něj pronikali. Je jistě velikou ctí pro celou naši františkánskou rodinu, že mezi těmito autory jsou výslovně jmenováni svatý Antonín z Padovy (MD 29), církevní učitel svatý Bonaventura (MD 32) a svatý Bernardin Sienský (MD 33). Tato skutečnost přiměla tehdejšího generála řádu Menších bratří P. Perantoniho k tomu, aby v roce 1951 vydal okružního listu s výmluvným názvem - Corde laetitia (S radostí v srdci).[2]

            Ještě předtím, než se zamyslíme nad texty vynikajících mistrů františkánské školy, zmíníme se o mariánské spiritualitě zakladatele celé naší duchovní rodiny. Podle toho, co nacházíme v Legendě větší, František (1181 - 1226) v údobí po svém obrácení opravil tři kostely: Sv. Damiána, kostel svatého Petra a kapli Panny Marie Andělské v Porciunkule.[3] To, že František položil základy svého hnutí právě u Panny Marie královny andělů, je nesporně velkým prorockým gestem, jímž světec dal jasně přednost mariánskému principu církve před petrovským.[4] Tajemství Panny Marie královny andělů jistě není bez spojitosti s jejím povýšením do slávy, které tento titul a tato funkce jednoznačně implikují. Smíme tedy říci, že kořeny i srdce františkánství jsou podivuhodně spjaty nejen s tajemstvím Matky Boží, ale jistým způsobem také s tajemstvím jejího nanebevzetí. Další aspekty Františkovy mariánské spirituality se odrážejí jedinečným způsobem v následujícím textu:

            „Buď pozdravena, Paní, svatá Královno, svatá Matko Boží, Maria, která jsi Panna učiněná církví a kterou vyvolil Bůh Otec z nebe a spolu se svým milovaným nejsvětějším Synem a s Duchem svatým Paraklétem posvětil. V tobě byla a je plnost veškeré milosti a všeho dobra. Buď zdráva, jeho paláci; buď zdráva jeho svatostánku; buď zdráva, jeho příbytku; buď zdráva, jeho roucho; buď zdráva, jeho služebnice; buď zdráva, jeho matko. ..."[5]

            První pozdrav se obrací na Paní a Královnu, tedy na Nanebevzatou. Všech sedm pozdravení se nějakým způsobem týká Božího mateřství, které František spolu s ostatními Mariinými výsadami nazírá právě ve světle nanebevzetí, tedy jako cosi ustavičně přítomného a živě působícího. Proto Maria byla a je pokladnicí všech milostí a veškerého dobra. S přítomností a působností Mariina tajemství úzce souvisí existence církve - tajemného těla Kristova, Bohorodička je totiž Pannou, která se stala církví, stejně jako se stala Nanebevzatou. Pokud bychom hledali biblické pozadí těchto Františkových myšlenek, pak by se zřejmě jednalo o tajemnou starozákonní personifikaci Božího lidu označovanou jako Dcera Siónu.[6] Rozhodně není nezajímavé, že v dokumentech Druhého vatikánského koncilu se setkáváme s výroky, které představují Nanebevzatou jako vzorový obraz církve a počátek společenství spasených budoucího věku.[7] Posledním a vcelku pochopitelným rysem Františkovy „mariologie" je to, že na Matce Ježíše Krista obdivuje vznešenou důstojnost její chudoby, která se naplno projeví v nanebevzaté Královně andělů.[8]

            Svatý Antonín z Padovy (1188/1195 - 1231) věnoval svoji pozornost Mariinu nanebevzetí ve svém kázání pro svátek Nanebevzetí. Podle Evangelního učitele jsou všechny Mariiny výsady obsaženy v nevýslovné milosti Božího mateřství, jíž se nemůže rovnat žádný jiný projev milosti.[9] V následujícím úryvku hovoří autor o Marii jako o nové Ester.

            „Tato naše Ester byla velmi krásná, když ji navštívil anděl. Byla neuvěřitelně nádherná, když ji zastínil Duch svatý ... Po početí Božího Syna její tvář nevýslovně zářila jasem milosti, takže ani Josefův zrak na ní nemohl přímo ulpět. ... Pravé Slunce bylo jakoby zakryto oblakem, prozařovalo však svými zlatými paprsky prostřednictvím Mariiných očí i celé její tváře."[10]

            Samotný titul „naše Ester" není bez významu, ukazuje totiž jednoznačně na spasitelský význam Mariina mateřství pro nás. Nezapomínejme, že Ester zachránila Boží lid starého zákona před vyhlazením. Je evidentní, že Písmo nehovoří o záři vycházející z tváře těhotné Marie z Nazareta. Pravá vypovídací hodnota citovaného úryvku jistě spočívá v podtržení úzké spojitosti mezi nanebevzetím a Božím mateřstvím, které je jako světlo, jež v sobě obsahuje všechny barvy spektra - Mariiny výsady. Tyto barvy jsme schopni zachytit až v okamžiku, kdy hlouběji porozumíme tajemství tohoto plného denního světla. Antonín proto nazírá  nevýslovnou slávu Božího mateřství ve slávě Mariina nanebevzetí,[11] podobně jako evangelisté promítají na plátno naší mysli obrazy Ježíšova pozemského pomocí toho světla, jež vyzařuje z tváře vzkříšeného Pána. Působení Ducha, který zastínil Marii při početí Božího Syna (srov. Lk 1,35), se tedy dovršuje a naplno projevuje v Nanebevzaté (srov. Řm 8,11). Sláva Boží spadá v jedno s krásou a nevýslovnou nádherou, vycházející z nitra Mariiny bytosti. Ne nadarmo teologové hovoří o Antonínově způsobu myšlení jako o via pulchritudinis, tedy o „cestě krásy".[12]

            Svatý Antonín ukazuje na skutečnost, že Mariino nanebevzetí je také plným projevem důstojnosti její chudoby, pokory a neporušenosti, tedy panenství.[13] Velký důraz klade Evangelní učitel na pokoru, která vlastně představuje formu budoucí slávy. Vždyť Maria se stává královnou nebes v okamžiku, kdy pronese slova plná nejhlubší pokory:

            „Pokora Panny Marie byla přímá a mocná: byla přímá, protože hleděla pouze na toho, kdo shlédl na její pokoru; byla mocná, protože když pronesla pokorná slova - Hle, jsem služebnice Páně - tehdy byla učiněna Královnou nebes."[14]

            Svatý Bonaventura (1217 - 1274)[15] vidí první důvod Mariina oslavení, které zasahuje nejen její duši, ale i její tělo, v Božím mateřství, které se rovněž týká celé její bytosti.[16] Tělesné mateřství je důvodem tělesného nanebevzetí proto, že je vyjádřením lásky. Nejhlubším důvodem nanebevzetí je tedy láska, která proměňuje milujícího v podobu milovaného a z Marie tak činí dokonalý obraz Boha, pramene vší krásy dobroty.[17] Nanebevzatá je proto podobná nejenom svému Synu, ale představuje také ikonu skvostné nádhery celé Trojice,[18] která Mariino nanebevzetí působí.[19]

            „Otec seznal v blažené Marii příbytek svého majestátu, ... Syn v ní uznal zdroj svého lidství, tedy své pokory, Duch svatý v ní uznal pokladnici vlastní dobroty, do níž naplno a bez počítání uložil dary milosti, ... aby se jich dostalo v době nouze potřebným."[20]

            Serafický učitel dále poukazuje na úzký vztah mezi nanebevzetím a tajemstvím církve. Ve svém prvním kázání o nanebevzetí Panny Marie vychází z textu Iz 2,2 - „I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor a bude povznesena nad pohorky a budou k ní proudit všechny pronárody." V Božím domě vidí Bonaventura církev, povznesenou horou, na níž stojí Boží dům, je nanebevzatá Maria a z ní pak pochází základní - nárožní kámen církve, Kristus.

            „To je základní kámen církve ... Jelikož církev je na něm zbudována a ten kámen pochází z Marie, pak tedy právě ona dala díky oplodňující milosti původ církvi. Církev v ní má skutečně svůj původ ..."[21]

            Nezapomínejme, že Bonaventura nazírá účinnost Mariina mateřství a její vztah k církvi právě ve světle nanebevzetí, vždyť se jedná o onu „horu", která je vyvýšena na konci časů, tedy v eschatologické plnosti. K této hoře směřují  všechny národy. To vše krásně harmonizuje s výroky, s nimiž se setkáváme v dokumentech Druhého vatikánského koncilu.[22] Právě Nanebevzatá je podle Bonaventury rozdělovatelkou všech milostí, které sestupují stejně jako voda stéká do údolí s hory.[23]

            Svatý Bernardin Sienský (1380 - 1444) shrnuje úvahy svých předchůdců o nanebevzetí v jedenácté kapitole pojednání o Blažené Panně.[24] V tomto spise nacházíme kapitolu o sedmi důvodech svědčících ve prospěch Mariina nanebevzetí. Zdá se být velmi vhodné uzavřít naše seznámení s jednou kapitolou františkánské mariologie stručným připomenutím právě těchto myšlenek.

             Jakýsi „nultý" důvod spočívá v tom, že Ježíš mohl Marii oslavit i  tělesně, chtěl to a také se to slušelo.[25] Prvním argumentem je jednota či podobnost mezi Matkou a božským Synem, Bernardin proto tvrdí, že Maria zesnula, její tělo však nepodlehlo porušení stejně jako Ježíšovo tělo nezůstalo v hrobě. Jako druhý důvod je uvedeno Mariino panenství, které se dokonává v neporušenosti oslaveného těla. V třetím bodu se hovoří o přikázání ctít rodiče, a proto měl Ježíš povinnost úcty ke své Matce, z čehož lze usuzovat, že vzal svoji Matku do plnosti své slávy. Čtvrtý důvod spočívá opět na důstojnosti Božího mateřství, díky němuž je Maria pravou Boží velesvatyní, Božím svatostánkem, trůnem a příbytkem, který nemůže podlehnout porušení. Pátý argument je obdobou prvního, nyní však je položen důraz na skutečnost, že Maria dokonale následovala svého Syna na zemi, a proto je s ním nyní v nebi tak, jak je tam on, tedy tělesně. Za šesté se hovoří o tom, že je vhodné, aby v nebi bylo oslaveno jak mužské, tak ženské tělo, a žádná jiná žena nebyla vhodnější pro takovou výsadu než Maria. Sedmým důvodem je, že Maria jako milostiplná by měla mít i plnost slávy, která není ničím jiným než dovršením daru milosti. Na závěr pak Bernardin dodává, že církev nikdy nepředkládala věřícím Mariiny ostatky, což výmluvně svědčí ve prospěch nanebevzetí.

            Nakonec bych si dovolil připomenout, že všichni jmenovaní mistři vidí v Nanebevzaté vyvrcholení a souhrn vší svatosti. Není tedy náhodou, že vyhlášení dogmatu o nanebevzetí se odehrálo právě o slavnosti Všech svatých. Proroctví může mít různé podoby.

                                                                                   C. V. Pospíšil  OFM