Baroková, Terezie

Františkova smrt

Bratři často přinášeli Kláře a sestrám do sv. Damiána zprávy o Františkovi, takže o něm věděly kde je a jak se mu daří. Podrobně jim vyprávěli o cestě do Porciunkuly, o rozloučení s městem i o bolestném léčení, při kterém úplně oslepl. Klára s ním tiše trpěla, i když navenek vykonávala všechny své práce a projevovala všechnu svou pozornost i lásku svým sestrám. Cítila však, že je den od dne slabší. únava a bolesti v celém těle byly stále silnější. Někdy jen s velkou námahou mohla vstát.

V noci 3. října někdo zabouchal na bránu. Sestry už spaly. Klára byla sama v kapli. Strnula. Tak pozdě se přichází jen s velmi důležitou zprávou. Otevřela okénko, kterým hovořívaly s návštěvami. Venku stáli bratři Bernard a Pacifik.

„Kláro!“ zavolal Bernard, ale víc už nemohl říci. Jejich skloněné hlavy a smutné tváře Kláře všechno prozradily.

„František zemřel,“ řekla tiše po chvíli.

„Ano,“ odpověděl smutně Pacifik. Bratři ji chtěli potěšit, ale nevěděli jak. Pro ně samé byla tato ztráta až příliš bolestná. Obrátili se a pomalu se vraceli k Porciunkule.

Klára chtěla jít zpět do kaple. Ale slabost a bolesti byly najednou tak veliké, že nemohla ani jít. Opírala se o stěny, odpočívala. Až po dlouhé chvíli se s velkou námahou dostala do kaple. Klekla si a rozplakala se. Po chvíli si připomenula Františkova slova: Když uvidíš mé mrtvé tělo, neplač nad tím, co se končí, ale děkuj za dar, kterým jsme si navzájem byli. Ještě jednou mě uvidíš, ale to už nebudeme moci spolu rozmlouvat. Nebudeme si však proto méně blízcí, jen jiným způsobem. Dívej se potom na toho, ke kterému jsme celý život směřovali.

Když sestry ráno vstaly, nalezli Kláru v kapli.

„Sestry, oznamuji vám smutnou zprávu,“ řekla jim, „náš drahý otec a bratr František je už v nebeském království.“

Sestry se rozplakaly. Jejich zármutek byl veliký.

„Já vím, drahé sestry, že jeho odchod je pro nás velmi bolestný. Ale zároveň máme důvod těšit se a radovat, protože on už je nekonečně blažený. I když už ho nebudeme vidět a slyšet svými smysly, on je docela určitě nadále s námi spojený. To může být naší útěchou. Slíbil nám, že nás nikdy neopustí. Jeho nynější přítomnost mezi námi, jeho nynější blízkost je ještě důvěrnější a hlubší, než byla předtím. Teď, když vidí našeho nebeského Otce tváří v tvář, bude  nám ještě více pomáhat, abychom také my k němu stále směřovaly. Ve vší bolesti přemýšlejme také o tomto, abychom v tom nalezly útěchu.“

V ten den zůstaly všechny sestry v kapli až do oběda. Byla neděle. Jeden z nejbolestnějších dnů jejich života.

Odpoledne nesli bratři Františkovo tělo z Porciunkuly do kostela sv. Jiří, kde mu připravili hrob. Cestu vedli obcházkou okolo sv. Damiána, aby se i sestry  s ním mohly rozloučit.

Když sestry uslyšely zpěv a modlitby bratří a zástupu lidí z Assisi i z celého okolí, kteří přišli doprovodit Františka na jeho poslední cestě, vyšly před klášter. Jedna po druhé přicházela k Františkovu tělu, aby se na něho naposledy na tomto světě podívala a rozloučila se s ním. Poslední přišla Klára. Byla velmi slabá, že ji musely dvě sestry podpírat. Sklonila se nad ním, dala mu křížek na čelo a pohladila ho po tváři.

Bratři zvedli nosítka s jeho tělem a zástup se pohnul směrem k Assisi. Sestry stály venku, dokud nezanikly jejich hlasy. Klára si připomínala Františkova poslední slova: Dívej se na Pána… Dívej se na Pána – s touto myšlenkou se vracela do kláštera. Sestry ji dovedly na lůžko. Byla už na konci svých sil. Slabost a bolesti jí nedovolily chodit. Ležela na tvrdém lůžku celých dvacet osm let svého dalšího života.

„Začíná se nové období mého pobytu na této zemi,“ uvažovala. „V něm se mi Pán chce dávat novým způsobem. Jiným než doposud.“

Pomalu přestávala myslet na svou bolet a začínala se těšit na Pána. Na nový způsob, kterým ho má poznávat, kterým se k ní chce přiblížit. A k tomu je zapotřebí všechno toto utrpení, které prožívá a bude prožívat. Důležitý však je Pán, který k ní skrze utrpení přichází.

 

 

 

 

Choroba

„Milé sestry, je mi líto, že vám už nebudu moci tak sloužit jako doposud,“ řekla Klára po dalším neúspěšném pokusu vstát z lůžka a chodit.

„To ať tě netrápí, Kláro,“ odpověděla jí Pacifika. „Doposud jsi nám dávala příklad obětavé služby. Teď budeme my dělat, čemu jsi nás naučila. Každá z nás ti ráda poslouží, jenom škoda, že zdraví ti nemůžeme dát.“

„Zdá se, že už nebudu chodit,“ pokračovala Klára. „Celý svůj další život strávím tady. Ale přijímám to z lásky k Pánu a z vděčnosti za všechna dobra, která mi dal a neustále dává. Ale pracovat ještě mohu… Sestry, přineste mi sem můj malý tkalcovský stav.“

„To ne, Kláro! Musíš přece odpočívat,“ rozhodně protestovala  Bona.

„Ale  ne, ruce mám ještě zdravé a pokud mohu, ráda budu pokračovat v tkaní korporálů pro kostely. Náš život má přece svůj řád, modlit se  a pracovat.“

„Tak nám alespoň dovol, abychom si přinesly svou práci sem k tobě, abychom mohly pracovat společně,“ poprosila Cecílie.

„To by šlo,“ usmála se Klára. „Bude to jako doposud. Nejdříve budeme pracovat v tichosti, ve spojení s naším Pánem, a potom si budeme povídat.“

Když se sestry usadily okolo ní, řekla jim: „Nejvíc je mi líto, že nebudu moci chodit do kaple. Ale můj Pán mě neopustí. Když já nemohu jít za ním, přijde on za mnou. Od nynějška bude mé lůžko také místem našich rozhovorů.“

„Kláro,“ vykřikla najednou Filipa. „Vždyť kaple je pod vedlejší místností. Když necháme udělat otvor, v době naší společné modlitby nás můžeš alespoň poslouchat.“

„To by mi udělalo velikou radost,“ zazářily Kláře oči.

„Hned zítra, až sem přijdou bratři, poprosíme je, aby nám v tom pomohli,“ řekla Bona.

„Sestry, ale už je čas večerních chval,“ usmála se Klára. „Jděte společně oslavovat Pána. Já tu zůstanu s ním sama. Vlastně ne, v duchu budu s vámi.“

                                                                                                          (pokračování)