Egger, Gottfried OFM

 Autor předcházejícího seriálu "Na cestě s bratrem Františkem a sestrou Klárou" Gottfried Egger, v současné době ministr švýcarské františkánské provincie, vydal již dříve krátké životopisy sv. Kláry a sv. Anežky Pražské (tak je "naše" Anežka označována v cizině). V letošním jubilejním roce vyšly od něho stručné životopisy či spíše medailony 19 známých i méně známých františkánek a františkánů, spolu s "listy" Františkovi a Kláře. S laskavým svolením autora budeme otiskovat překlady některých z nich, a to v pořadí podle kalendáře (s tím, že na některé měsíce žádné svaté "nemáme", a jindy je jich zase víc). Začínáme v listopadu naší Anežkou: její život samozřejmě známe, ovšem je zajímavý pohled na ni "odjinud": pro nás je "matkou národa" v duchu Stádníkova sousoší, pro klarisky "polovicí duše" sv. Kláry, která jí píše své vroucí listy, pro dnešní svět spíše "matkou chudých".

 Na obraze starého mistra z roku 1482 je Anežka zobrazena, jak krmí nemocného. Péče o nemocné patří podstatně k jejímu životu; ona, dcera královská, měla přímo zalíbení v nemocných a slabých. Všichni lidé, kteří s ní přišli do styku, mohli v její blízkosti zakusit něco z Boží nekonečné dobroty a srdečnosti.

 Anežka se narodila roku 1211 jako nejmladší dítě krále Otakara I., významného potomka rodu Přemyslovců, a Konstancie z uherského vládnoucího domu Arpádovců. Již v nejútlejším věku se stala hříčkou lidské moci. Nejdříve byla zasnoubena Boleslavovi, synu slezského knížete. Tak přišla ve věku pouhých tří let do Třebnice, kde byla vychovávána tamními cisterciačkami. Když pak její dětský snoubenec zcela nečekaně zemřel, plánoval pro ni otec další sňatek. Tentokrát to byl král Jindřich, syn císaře Bedřicha II. Nyní se dospívající dostala do Vídně na dvůr Leopolda VI. Když pak vlivem četných Leopoldových intrik bylo zasnoubení mezi Anežkou a Jindřichem zrušeno, vrátila se mladá královská dcera do vlasti.

 Pro další Anežčinu cestu měly velký význam dvě události: především příchod františkánů do Prahy, kde se stali jejími důležitými rádci, a dále rozhodný krok její sestřenice Alžběty Duryňské, která po smrti svého manžela opustila všechno, aby žila radikálním způsobem podle ducha sv. Františka z Assisi; touto cestou chtěla jít i Anežka. Když pak slyšela o šlechtičně Kláře z Assisi, která rozdala všechen svůj majetek, aby žila podle ideálu Chudičkého z Assisi, bylo to pro světici signálem, aby udělala totéž.

 Od nynějška vyhledávala blízkost chudých a trpících nouzí, které nejen podporovala penězi, ale jimž pomáhala i osobně. Právě když se rozhodla připojit se k františkánskému hnutí, dostala nabídku k sňatku od císaře Bedřicha II., otce jejího někdejšího snoubence, a tím možnost stát se císařovnou. Dala však přednost jinému, totiž Kristu. Jemu pak sloužila v péči o chudé a nemocné. Krátce nato prodala všechno, co měla, aby plně následovala Ježíše. Z výtěžku založila špitál, kostely a kláštery. Byla zakladatelkou nejen špitálu, založila i Řád křížovníků s červenou hvězdou, který se zavázal především k péči o nemocné, chudé a malomocné.

 Sama se zcela věnovala službě a péči o malomocné a vyřazené. To dělala do té doby, než na Seslání Ducha sv. 1234 vstoupila do kláštera klarisek, který sama založila. Ona, císařova nevěsta, přijala šat Chudých paní ze San Damiana. Něco takového muselo přece jít pod kůži! Její vstup byl v Praze slaven ne jeden den, ale po celý týden. Třebas při tom bylo mnoho světských a církevních knížat, její dobré srdce nezapomnělo na chudé. Na její pokyn byly na klášterním dvoře postaveny stoly, kde mohli i ti nejchudší mít účast na dobrém jídle a veselí shromážděných.

 Právem nazývali sestru Anežku její pražští spoluobčané "matkou chudých". Z jejího životopisu se dozvídáme, že Anežka se v klášteře ani jako abatyše nevyhýbala žádné práci. Topila v celách spolusester, pomáhala při přípravě jídel, uklízela cely a spravovala šaty. Dokonce vlastníma rukama prala zašpiněné oděvy nemocných sester a malomocných.

 Anežka byla také člověkem modlitby. Znovu a znovu rozjímala o Ježíšově utrpení a umírání. Brala si k srdci to, co jí její duchovní přítelkyně a zakladatelka řádu Klára z Assisi napsala ve svém 4. listu, že totiž máme co nejintenzivněji nazírat kříž, neboť je vrcholem Boží lásky. Eucharistická zbožnost a uctívání kříže, to byly prameny, z nichž denně čerpala sílu, kterou se zcela vroucně spojovala s Kristem.

 Proto také neudivuje, že měla otevřené srdce a sluch pro každou nouzi svých bližních. Její životopisec k tomu střízlivě poznamenává: "Ke všem potřebným byla milosrdná a štědrá. Rozvaděné smiřovala, všem na jejich prosby účinně pomáhala." Po bohatém životě zemřela 2. března 1282. Papež Jan Pavel II. svatořečil Anežku Pražskou 12. listopadu 1989.

 V umění je znázorňována oděná hábitem klarisek, jak v ruce drží kostel se dvěma věžemi. To chce vyjádřit, že světice byla zakladatelkou kostelů a klášterů. Beránek u nohou naznačuje její jméno: agnus - Agnes, Anežka. Její svátek se slaví v úmrtní den 2. března (u nás v den po jejím svatořečení 13. listopadu).

 Modlitba

 Bože a Pane, svatá Anežka Pražská šla za tvým voláním,  zřekla se královské nádhery a pokorně přijala kříž.  Dej, ať nás její cesta učí poznávat tvou vůli;  a její příklad ať nás povzbudí, abychom více milovali  dárce než dar. O to prosíme skrze Ježíše Krista.

 Gottfried Egger: Franziskanerinnen und Franziskaner,  2000 Kanisius Verlag, Freiburg Schweiz

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM