Houška, Petr Alk. OFM

Pokročilá roční doba je příležitostí i výzvou, abychom se ohlédli nazpět a už tak trochu hodnotili průběh Svatého jubilejního roku, jehož konec se blíží. Svatý otec ve své bule Incarnationis mysterium, kterou Svatý rok vyhlašoval, uvedl, že putování na posvátná místa je takřka neodmyslitelné od slavení Jubilea a je koneckonců i symbolem křesťanského života jako takového. „Blaze člověku, jenž u tebe (Hospodine) nalézá pomoc, když se chystá na svatou pouť… Půjdou se silou stále větší, uzří Boha bohů na Siónu,“ modlíme se v žalmu (Ž 84,6 a 8). Mnozí z nás se zúčastnili poutí, například jarní národní pouti do Říma spolu s našimi biskupy, někteří možná i putovali do Svaté země, jiní alespoň do diecézních katedrál nebo na jiná místa obdařená jubilejními výsadami. Svatá Hora, Stará Boleslav, Svatý Hostýn, Velehrad a jiné svatyně byly bezpochyby po celý rok cílem mnoha poutníků.

Všechna poutní místa se vyznačují zvláštní duchovní atmosférou, jsou tak říkajíc promodlena, protože zde se jakoby zhustily modlitby tolika generací. A my dnes máme možnost čerpat z tohoto duchovního kapitálu nashromážděného našimi předky: vždyť věříme, že cena modliteb a obětí těch, kteří byli před námi, se neztrácí, ale vytváří něco trvalého a nezcizitelného. A modlitba je úžasná síla, je to ohromná energie. Poutní místa jsou duchovními plícemi národa.

K nezapomenutelným okamžikům Svatého roku jistě patřila kající bohoslužba na 1. postní neděli, kdy Svatý otec za účasti kuriálních kardinálů prosil za odpuštění a usmíření všech hříchů církve, zvláště za druhé křesťanské tisíciletí, dále společná koncelebrace dvě stě našich kněží spolu s biskupy kolem konfese ve svatopetrské bazilice za předsednictví kardinála Miloslava Vlka na 4. postní neděli, nebo konečně papežská mše v Tor Vergatě u Říma pro asi dva miliony mladých poutníků u příležitosti XV. světového dne mládeže v neděli 20. srpna.

Jubilejní rok je oslavou vtělení Božího Syna. Proto musí mít své význačné místo při jeho slavení i úcta té, která byla tak úzce a intimně spojena s dílem vykoupení od samotného počátku – Panna Maria, Bohorodička. Letošní 1. listopad je významným výročím: před 50 roky prohlásil papež Pius XII. svou nejvyšší učitelskou autoritou v souladu s biskupy celého světa, že „Neposkvrněná Matka Boží byla po skončení života na zemi s tělem i duší vzata do nebeské slávy“. Tím bylo potvrzeno všeobecné přesvědčení věřících, jaké zde bylo od nepaměti.

Panna Maria nám ukazuje ke svému Synu Ježíši Kristu, podobně jako kdysi v Káně Galilejské, kde říká služebníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jn 2,5). A my bychom měli na tuto výzvu, která i dnes je vysoce aktuální, odpovídat slovy jubilejního hymnu: „Kriste náš, včera i dnes a na věky věků všech, ty jsi Bůh, Spasitel sám, vládneš času i dějinám!“ Tento hymnus měl i do vzdálených farností zanést plamen oduševnění, které provázelo veliké společné akce Jubilejního roku. Bohužel, zdá se, že zdaleka ne všude se zpívá a někde možná ani není znám. To je škoda.

Slavení Jubilea by mělo v každém z nás zanechat trvalou stopu v duši. Nemělo by zůstat při povrchních chvilkových emocích. Bylo by málo přivést si z poutí svaté obrázky, škapulíře a medailonky, kdybychom neprožili skutečné vnitřní obrácení. Ani jubilejní hymnus nestačí zpívat, pokud to, co vyjadřuje, do hloubky neprožijeme.

Nejde o nic menšího než o osobní vztah ke Kristu, našemu Pánu a Spasiteli. Právě slavnost Ježíše Krista Krále, která uzavírá měsíc listopad a církevní rok, je jedním z významných zastavení pomalu končícího Svatého roku. Je zapotřebí, aby každý z nás plně a do všech důsledků se v lásce podrobil Kristově vládě. „Ježíš je Pán!“, to je vlastně základní a snad nejstarší křesťanské vyznání víry, tlumočené sv. Pavlem (1 Kor 12,3). A toto vyznání je třeba učinit základem a východiskem našich životních postojů. (Srov.: Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou.)

Duchovními plody Svatého roku jsou odpustky. Je možné získat za určitých  místech a za určitých podmínek a okolností, jež jsou vymezeny, odpuštění všech časných trestů za hříchy. V žádném případě nejde však o jakousi automatiku nebo mechaničnost. Husovy a Lutherovy výhrady proti odpustkům v minulosti a z toho plynoucí neobliba tohoto pojmu u některých lidí zvláště vně církve až do současnosti byly alespoň zčásti zaviněny právě formalismem. Avšak pro každého, kdo chce čerpat z duchovního pokladu církve po upřímném obrácení, s lítostí a kajícností, s živou vírou a v souvislosti se svátostným vyznáním, jsou odpustky velikým dobrodiním, protože zahlazují následky hříchů. A toto dobrodiní je možné aplikovat duším zemřelých, které dosud nejsou očištěny. Duchovní poklad církve tvořený zásluhami Ježíše Krista, Panny Marie a svatých se tím více odkrývá, čím dokonalejší lásku k Bohu a odpor ke hříchu ten který má.

Zanedlouho vstoupíme do adventní doby, která by měla být zvláště intenzivně prožívána takřka už v závěru Jubilea. Advent a následující vánoční dny jsou vlastně i jeho vyvrcholením: vždyť Svatý rok je oslavou skutečnosti, že „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jn 1,14). A zároveň si připomeneme, že lidstvo jako takové žije v adventu, který má jednou vyústit do druhého Kristova příhodu ve slávě. Je třeba myslet na to, že tok dějin lidstva se postupně přibližuje tomuto naplnění Božího království. Taková připomínka je na místě zvláště nyní na přelomu druhého a třetího křesťanského tisíciletí, i když nesdílíme snahy o jakékoliv předpovědi, kdy to bude.

Církev chce nést evangelium nově prožité i do třetího tisíciletí po Kristu, a k tomu je nutné i obrácení každého z nás. To je výzva Svatého roku vykoupení.

                                                                                  Petr Alkantara Houška OFM