Baroková, Terezie

Svatořečení Františka

 

 

Jednoho krásného slunečného odpoledne 15. července 1228, necelé dva roky po Františkovy smrti, Klára k sobě zavolala své sestry: „Milé sestry, zítra nás čeká jeden z nejkrásnějších dnů našeho života. Dobře se na něj připravme, abychom mohly v plnosti prožít radost z velkého daru, který nám Pán v ten den dává. Zítra přijede do Assisi papež Řehoř IX., který nám už jako kardinál Hugolín projevoval velké přátelství, a v kostele sv. Jiří slavnostně vyhlásí Františka za svatého. Náš drahý otec, zakladatel, bratr a důvěrný přítel bude církví prohlášen za svatého. Mohly jsme se dočkat větší radosti?“

Klára nemohla pokračovat. Slzy radosti jí tekly po tváři. Až za chvíli pokračovala:  „On nás zasadil, pěstoval a staral se o nás jako o své vlastní. Byly jsme mu stejně drahé jako jeho bratři. Radoval se z našich radostí a trpěl našimi bolestmi. To všechno však není minulost,“  pokračovala Klára. „Tak velká láska nemůže vyhasnout, taková dobrota nemůže skončit. On stále nad námi bdí, stále nám je blízký, stále se o nás stará a vyprošuje nám v nebi všechno, co potřebujeme. Sestry, copak je možné za takový dar dostatečně poděkovat Bohu? Nemáme snad s lehkostí a radostí kráčet k Bohu a s úsměvem snášet všechny nepříjemnosti, když máme takového přítele, bratra a otce? Odpusťte mi, drahé sestry, že přes to všechno jsem k vám často nepozorná, že přesto nepřijímám s největší radostí všechno své utrpení a všechny nepříjemnosti. Ale přitom mé srdce překypuje vděčností za všechno, co dostávám… A dostávám přece tak mnoho, že se mi zdá, že nejsem dost vděčná.“

Sestry poslouchaly bez dechu. Ani jedna se neodvážila přerušit toto Klářino vyznání. Všechny si Františka velmi vážily, všechny mu projevovaly úctu a vděčnost. Všechny věděly, co znamenal pro Kláru, ale také čím Klára byla pro něho. Ale při tomto nečekaném vyznání se nezmohly ani na slovo. Byly vděčné nejen za Františka, ale i za Kláru. Velmi dobře cítily, že celou jeho svatost přijala do sebe, že je v ní, že se z ní šíří a rozlévá do celého okolí. Ne, Klára nebyla František.  Byla jiná, a přece jeho dobrota, jeho svatost byla zvláštním způsobem také v ní.

Klára seděla na svém lůžku s hlavou opřenou o stěnu. Už nic neříkala. I sestry mlčely. Co se teď dělo ve sv. Damiánu, bylo příliš hluboké, příliš svaté, příliš krásné na to, aby něco z toho mohlo zachytiti lidské slovo. Všechny se tiše modlily. Některé sestry se potichu vytratily do kaple a tam pokračovaly v děkování. Jiné se přiblížily k jejímu lůžku, aby byly v její blízkosti.

 

 

Papež ve sv. Damiánu

Po slavnostní mši svatí a vyhlášení Františka za svatého odebral se papež se svým doprovodem do sv. Damiána. Měl toto místo velmi rád. Vážil si Kláry a miloval ji jako svou dceru. Kam jinam by měl jít v den oslavy jejich společného přítele?

I když mu sestry připravily to nejlepší, co měly, přece to bylo příliš chudobné proti jeho sídlu v Lateránské bazilice. Ale papež si toho nevšímal. Nebylo možné  v klášteře nevnímat ducha modlitby a lásky, ducha pokoje, kterým bylo všechno proniknuté. Sestry mu připravily místo vedle Klářina lůžka.

„Drahý otče,“ začala Klára rozhovor po přivítání. „Naše srdce jsou přeplněna vděčností Bohu za tento den.“

„Ano, Kláro,“ odpověděl papež. „Františkova svatost byla tak jasná, že nebylo třeba déle čekat se svatořečením. A my jsme měli to štěstí, že jsme mohli žít v jeho blízkosti a být jeho přáteli. Už teď je známý po celé Itálii a brzy ho bude uctívat celý svět. Zítra slavnostně položím základní kámen na stavu baziliky na jeho počest. Bude se o ni starat sám bratr Eliáš, generální ministr řádu… Kláro, jak se máte vy?“ podíval se papež starostlivě na Kláru a na sestry. "„nepotřebujete něco? Neschází vám něco?“

„Ne,“ odpověděla Klára s úsměvem. „Denně vidíme Boží starostlivost o nás a můžeme se z ní těšit.“

„Ale přece,“ pokračoval papež,  „bylo by dobré, kdybyste měly aspoň něco, třeba jen málo, nějaký malý majetek, který by zabezpečoval váš budoucí život. Já sám ti daruji malé vlastnictví, aby sestry později, po mé a tvé smrti, měly aspoň to nejzákladnější zabezpečení. Vždyť to bude tak málo, že to nenaruší vaši chudobu.“

Klára zvážněla: „Drahý Svatý otče, odpusťte, že vám odporuji, ale to nemohu přijmout. Víte dobře, že to podstatné v našem životě je právě chudoba. Právě ji nám dal František jako věno a jen s ní je možné prožívat ducha našeho zakladatele, učitele, bratra a vůdce. Kdybychom se jí vzdaly, ztratily bychom to základní v našem životě.“

„Rozumím ti, Kláro,“ řekl papež. „Znám dobře Františkovy ideály, jeho cestu a plány. Nejde tu o žádné bohatství. Vaše chudoba zůstane nadále hlavní ve vašem životě. Jde jen o malé zabezpečení sester do budoucnosti. Jestli ti v tom brání slib chudoby, mohu tě od něho osvobodit. Je třeba myslet na budoucnost, Kláro.“

„Vím, Svatý otče, že tyto nabídky vycházejí z vaší otcovské starostlivosti o nás. Ale nemohu je přijmout. Bylo by to proti našemu i Františkovu duchu. A osvobození od chudoby?Svatý otče, v žádném případě a nikdy nechci být osvobozena od následování Krista.“

„Dobře, Kláro,“ odpověděl papež. „Respektuji tvé rozhodnutí a cestu, kterou chceš vést svůj řád. Vždyť vidím, jak vám Bůh žehná a díky vám i celé okolí. Jsem vám vděčný za modlitby i podporu, kterou od vás také já dostávám.“

„My jsme vám vděčné, drahý Svatý otče, za všechnu vaši starost o nás,“ řekla Klára při loučení. „Ještě vám prosíme o požehnání.“

Po požehnání se s nimi papež rozloučil Klára byla po jeho odchodu smutná.

„Je mi líto,“ povídala sestrám, „že v těchto dnech oslavy našeho otce a zakladatele musím bránit jeho ducha, a tp ještě před naším přítelem a ochráncem. Ale nemohla jsem jinak, Proč lidé tak málo chápou Františkovy ideály, jeho ducha? Poprosím papeže, aby nám znovu potvrdil Privilegium chudoby, které jsme napsali spolu s Františkem a potvrdil je papež Inocenc III. v roce 1216. To je jediná jistota našeho života.“

Už 17. září toho roku přijala Klára i sestry s velkou radostí od papeže Řehoře IX. nové potvrzení Privilegia chudoby.

                                                                                              (pokračování)