Pechatý, Jaroslav Josef OFS

Původně jsme počítali s tím, že zůstaneme na Oahu ještě jeden rok, ale bylo nám oznámeno, že naše „dovolená“ na Havaji se definitivně chýlí ke konci. Podle předběžných plánů, které se mohou ještě mnohokrát změnit, bychom měli opustit Havaj někdy v červnu, potom zůstat asi osm týdnů v Texasu v pevnosti Fort Sam Houston (nedaleko města San Antonio). Pak bych rád poslal malou reportáž o františkánských misiích. Koncem září bychom měli být opět ve Wurzburgu nebo eventuálně v Heidelbergu, ale Wurzburg vypadá skoro na 99 %.

Ale dříve než definitivně opustíme Havaj, vydali jsme se na cestu do Thajska. Tato cesta nebyla námi plánovaná, ale když před několika měsíci přišla Theresa domů se zprávou, že má společně se svou kolegyní odletět na studijní pobyt do města Chianmai na hranicích s Barmou, rozhodli jsme se, Edmond a já, letět s ní. Bylo totiž jednou z podmínek cesty, že rodinní příslušníci jsou vítáni (později uvidíme proč). Kolegyně Theresy Darleen má  (kromě své hodnosti) také manžela a pět dětí ve věku od 14 do 21 let, proto nemohla na tuto  podmínku  reagovat jinak než negativně. U nás to bylo trochu jiné: Edmond a já, tedy dva lidé navíc, jsme byli celkem přijatelné kvantum, a tak jsme se definitivně rozhodli letět také.

Celý výlet byl organizován pod hlavičkou Havajské pacifické univerzity a zmatek byl přesně havajský. Stálé změny, až do poslední minuty. Pak nás všechny čtyři Darleenin manžel naložil do prostorného minibusu a naše odysea začala.

Zatímco jsme čekali na letišti, uvažoval jsem o tom, co vlastně o Thajsku vím. Nebylo toho mnoho. Deformovaná školní výuka padesátých let se specializovala na „osvobozovací“ válku v tehdy ještě francouzské Indočíně a potom na „utrpení proletariátu“ v Jižním Vietnamu pod vládou císaře Bao Daie. O ostatních zemích se příliš nemluvilo, snad trochu o Laosu. Byl jsem tedy upřímně řečeno napjat.

Čistý let z Honolulu do Thajska trvá cca 8 hodin. Překročili jsme za krátkou dobu datumovou hranici a byli jsme v okamžiku v příštím dnu. Chvilku jsme přemýšleli nad tím, že „náš“ čas je skutečně jen způsob lidského nazírání a že o „něm“ toho vlastně víc nevíme než víme.

Mezipřistání v Tokiu nebylo žádnou šokující zkušeností. Letiště Narita je dobře organizované západním stylem. (Japonci nás všechny, tj. Evropany a Severoameričany, nazývají jedním slovem: Westerners – Zápaďáci.) Nápisy jsou všude dvojjazyčné, japonské a anglické. Tady jsem si opět uvědomil, jak velkým poutem je naše společná latinská abeceda: bez její „pomoci“ bychom byli v doslova zoufalé situaci. Japonská policie (mimochodem: beze zbraně) je stále připravena pomoci a když nemluví anglicky, jemně se vás dotknou a naznačí, kam máte jít. Připomínají mi spíše úzkostlivé sociální pracovníky.

Pohybovali jsme se po letišti s jistotou až zarážející. Edmond si dokonce objednal v místní restauraci hustou nudlovou polévku zvanou Soba, kterou pak nonšalantně zpracovával hůlkami.

Po dvou hodinách jsme se opět ocitli ekonomicky stěsnáni v boeingu, který nás měl za dalších sedm hodin dopravit do Bankoku neboli Krung thebu. Očekávali jsme přistání v Bangkoku s určitými obavami, poněvadž jsme tušili, že to nebude jednoduché. A nebylo.

Na rozdíl od úhledně upraveného letiště Narita v Tokiu připomíná letiště v Bangkoku tak trochu odstavnou kolej na Wilsonově nádraží v době politické normalizace na počátku sedmdesátých let. Nedbale poházené palety, potrhané kartony a mastné skvrny od rozlitého petroleje. Dusivé horko (i v noci), vlhký vzduch a horké výpary.

Odbavovací hala ale už působila velmi přátelsky. Imigrační úředník orazítkoval naše pasy, celníci odebrali naše celní prohlášení a jemnými dotyky nás dostrkali (lépe by se hodila koncovka -ly) až k výdejně zavazadel. Anglických nápisů bylo stále méně a méně a počali jsme si pomalu ale jistě uvědomovat pocity negramotných lidí.

Theresa se pokoušela telefonicky informovat „náš“ rezervovaný hotel, nemohla se však dohodnout s recepční. Nedomluvily se. Pokoušel jsem se s ní domluvit francouzsky, ale výsledek se rovnal nule. Rezignovaně jsme zavěsili sluchátko.

Edmond mezitím hbitě naskládal naše zavazadla na malý vozíček a když jsme zjistili, že žádné nechybí, odebrali jsme se na ulici k nápisům TAXI. Očekávali jsme všechno možné. Celkem zbytečně. Taxikáři mluvili zlomkovitou angličtinou a Edmond nastudoval několik siamských frází a debata s nimi proběhla bez velkých potíží, a vydali jsme se na cestu k našemu hotelu. Jmenoval se Bossotel a nemohli jsme ho najít. Ukazovali jsme našemu šoférovi lístek s nápisem Bossotel, ale zbytečně (Teprve později jsme pochopili, že pro domorodce latinkou napsaný název je právě tak „srozumitelný“ jako pro nás    ……….,

tak se totiž náš hotel thajsky jmenuje.) Po dlouhém hledání jsme konečně byli ve vestibulu a za několik minut v našich pokojích – unaveni, ale neschopni spát. Okolí našeho hotelu nevypadalo sympaticky. Připomínalo trochu úzkou uličku na pařížském předměstí, jenomže zanedbanější. Nakonec jsme usnuli s nadějí, že ráno bude lepší. A také bylo.

Hlad nás nemilosrdně probudil a bez velkých okolků jsme pospíchali do prázdného vestibulu sousedícího s úzkou jídelnou. Sympatická servírka nás zdvořile pozdravila podle thajského zvyku sepjatýma rukama a hlubokou úklonou, posadila nás k prázdnému stolu a podala nám jídelní lístek. Byl bohatý – snídaně angloamerická, orientální a kontinentální (Evropa se tady  nazývá kontinent). Ceny byly velmi přijatelné, zvláště pro nás, kteří jsme navyklí na přemrštěné ceny havajských restaurací. Kvalita i úprava snídaně byla nesrovnatelně lepší než na Oahu a řekli jsme si, že zatím thajsko ve srovnání s  Havají vede, alespoň v gastronomii. Zaplatili jsme, servírka poděkovala s podstatně hlubší úklonou (zpropitné bylo zřejmě v pořádku) a byli jsme na ulici. Jmenovala se Chareonkrung a můžeme-li věřit turistickému průvodci, byla to první ulice v Bangkoku, která byla vydlážděna. V roce 1820 zde Portugalci získali kousek země, na kterém vybudovali své vyslanectví a Francouzi je brzy následovali. Nedaleký přístav na řece nad podnět k obchodnímu rozvoji a dodnes je ulice vroubená prodejnami klenotů, zlata, stříbra, platiny, drahých kamenů – rubínů a safírů především, a samozřejmě všudypřítomnými krejčovskými salony. To ovšem nestačí, a tak jsou na chodnících těsně vedle sebe namačkány stánky a kiosky, kde se prodává všechno možné: od starožitností po velmi dobré repliky drahých švýcarských hodinek. Celá ulice byla překvapivě tichá.

Přesně naproti hotelu jsme uviděli budovy pozoruhodné architektury a zjistili jsme, že to je Wat svan phu neboli buddhistický chrám. Váhavě, nicméně zvědavě jsme vstoupili dovnitř. Tento chrám je vlastně několik budov na jakémsi nádvoří. Popisovat jejich architekturu je obtížné – musí se vidět.

                                                                                  (pokračování)

                                                                                  J. J. Pechatý OFS