Jak se z františkánů stali vojáci
Říský, Bernard OFM
47. Bratislava – nemocnice
„Taková malá tuberka je někdy k nezaplacení
(moudrost kriminálníka)
Do Bratislavy jsem dorazil odpoledne, v nemocnici měl službu jen dr. Beňo. Přijal mě přátelsky a když četl na doporučujícím listu: Menovaný ako kňaz je členom PTP! – celý se rozzářil, poplácal mě po pleci, zavolal sestřičku a vyzval mě, abych si šel vybrat hezkou postel. A dodal: „Teď odchází k útvaru písař z kanceláře, vezmu tě tam a vydržíš tu tři měsíce.“ (Delší čas strávený v nemocnici bylo nutné nasluhovat.)
Za nějaký den se mi přišel dr. Beňo omluvit – nepodařilo se mu dostat mě do kanceláře, starý o tom nechtěl ani slyšet. Ale zato mi slíbil, že mě propustí z vojny.
Bylo mi dobře, chodil jsem po zahradě sahající až na kraj lesa a navazoval přátelství s kamarády. Jednomu, který měl ochrnulou ruku, jsem psal dopisy – domů i snoubence. Atmosféra byla velmi přátelská, sestry ani lékaři se moc neukazovali.
Tyto příznivé okolnosti v nemocnici vyvolaly „epidemii zápalu slepého střeva“. Kdo byl operován, pobyl v nemocnici týden a ještě dostal 14 dní zdravotní dovolené. Lidé jsou učenliví, a tak se začaly množit případy simulace. Když chirurgové svolali operační tým – někdy to bylo i v noci – a otevřeli pacienta, zjistili, že je naprosto v pořádku. Odmítnutí zdravotní dovolené přispělo k rychlému zdolání této epidemie.
Na návštěvu za mnou přijela jen s. Jeronýma Pražáková z Apoštolátu. Přivezla zprávy o našich chlapcích, o něž se starala po naší centralizaci. Za půl roku nato byla kvůli nim zavřená. Připravoval jsem si exercicie, což sestra komentovala: „Otec Inocenc dělal všechno a na nic se nepřipravoval – a vy se jen připravujete a nic jste neudělal.“ Byla to 100 % pravda a byl jsem jí za to velmi vděčný. Celý život se připravuju na to, abych Pánu nic neodmítl – a dosud jsem nic neudělal.
Po téměř dvou měsících za mnou přišel dr. Beňo, že mě už musí poslat k útvaru a že starý nechce podepsat mi klasifikaci D – neschopnost ke službě. Řekl, abych přijel na kontrolu za měsíc, když bude starý na dovolené, že mi to D pak dá.
Vrátil jsem se do Podhradí a byl jsem – jako tuberák – poslán do kamenolomu s naším Vítem Huskem – a čekal jsem na novou „kontrolu“ v nemocnici.
48. Kamenolom
Tam na silnici do Prášil
jeden mladý cestář žil
a kamení tam roztloukal.
V Plaveckém Podhradí jsme zažili krásnou vojnu. Instruktoři k nám jen docházeli, školení vedl redemptorista Šimonovský, a to tak, že vyhlásil: Až zavolám: Konec přestávky! – přijďte, protože to znamená „škodná v revíru“.
Měli jsme vlastního úkoláře – tím bylo plnění norem zajištěno. Poručík Brenkus dával štědře opušťáky, ale za dva měsíce mu to soudruzi zakázali. Při vhodné příležitosti nás bavili svým humorem Josef Koukl (náš nynější biskup) a Václav Grygera. V neděli jsme chodili do kostela – filiálního – do Plaveckého Mikuláše. Paní Brenkusová s dcerou chodily také, pokud byly v Podhradí.
V neděli odpoledne jsme se scházeli u nás v lomu k bratrskému posezení. Nás bylo čtrnáct františkánů a přicházeli i naši přátelé jezuiti, premonstráti a další. Hostili jsme je tím, co jsme měli, většinou jen vlídným slovem. Vzpomínám, že jsem jednou dostal sáček kávy. Chtěl jsem ji nabídnout bráškům, vařil jsem ji v ešusu –
Jednou za námi přijeli na kole bratři ze Spořilova, Vojta Křížek a Olda Chumchal. Jeli na kole na Slovensko a cestou se stavěli u známých kněží. Nocovali u nás v boudě, což pak bylo i důvodem k obvinění z velezrady.
S Vítem Huskem jsme byli tuberáci. On dostal z domova sklenici psího sádla. Protože bylo velmi řídké, dali jsme ho do studánky vychladit. Když jsme si pro něj později přišli, bylo pryč – a my měli radost, že máme ušetřené starosti, co s ním.
Jednou šel Vít do kasáren a já v boudě v klidu celebroval. Už jsem končil, když se ve dveřích objevil velitel s politrukem. Místo hlášení jsem ho požádal o chvilku strpení – on se otočil, zakryl tělem dveře před pohledem politruka a šli obhlédnout pracoviště. Když jsem skončil a přišel jsem podat hlášení, on mě jen napomenul, abychom si při mši zařídili hlídání.
V lomu pracovali i dělníci z Plaveckého Mikuláše. Se střelmistrem p. Krchňákem jsme se sblížili. Jednou nám přinesl porcelánový hrnek škvarkového sádla. My jsme ho poslali bratřím do Želiva. Když se po čase p. Krchňák ptal po hrnku, protože v té době nebyl v obchodě k dostání, nemohl jsem si vůbec vzpomenout na jeho osud.
Byli jsme domluveni, že nebudeme kouřit sami, jen ve společenství. Drželi jsme to celou vojnu, a bylo to krásné. Cigareta se stala symbolem solidarity a bratrství. Ale zásadu, že si nebudu kupovat pro sebe cigarety, dokud si na ně vlastní rukou nevydělám, jsem dodržel.
Měl jsem i dobrou vůli se vzdělávat. Nechal jsem si z domova poslat Palackého Dějiny národu českého – ale zůstalo jen při dobré vůli – příroda tam byla tak krásná, že se nedalo studovat. Chodili jsme se spíš vykoupat do lesního potoka – ale jednotlivě, protože jeden musel být stále u telefonu.
Každá pohádka má svůj konec – i tato vojenská. 29. srpna jsem byl volán do kanceláře, že mám zítra odchod do civilu. Bylo to velmi milé, protože jsem měl sjednané exercicie v Bratislavě koncem prvního zářijového týdne. Protože však mně scházely čtyři dny do celého roku, nemám nárok na pétépácké výhody, a jsem za to vděčný Pánu.
Za Starú Breclavú u tej Boží muky,
stojí tam cerečka, zalamuje ruky…
Jede šuhaj domů s hlavú porubanú.
Mamička poznali, tatíček nemohel.
Můj starý tatíčku, už jsem z vojny dojel!
Bernard Říský OFM