Rosinski, Franciszek M. OFM

 Tradičně slavíme Narození Páně na začátku zimy, kdy jsou nejdelší noci, kdy i betlémská pole pokrývá jíní a někdy i sníh. Narodil se však Ježíš opravdu 25. prosince, v době zimního slunovratu? Zprávy evangelistů jsou velice stručné. Není v nich uvedeno datum ani roční doba, ba ani rok.

 Je zajímavé, že zpočátku se tato slavnost nekonala v zimě, ale spíše na jaře. Podle nejstarší tradice sahající do začátku 3. století Ježíš se narodil 20. května. Tento den jeho narození byl známý nejen v Egyptě, ale patrně rovněž v Palestině. Podle jiného názoru to však bylo 2. dubna. Setkáváme se i s jinými termíny: V nejstarších křesťanských kalendářích s židokřesťanským základem Ježíšovo narození a jeho smrt připadaly na tentýž den - 14. nebo 15. nisanu, tedy na časné jaro. Roku 243 se pokoušeli dokonce určit, v který den týdne přišel Kristus na svět. Za východisko "výpočtu" byl vzat "týden stvoření světa", který měl být o jarní rovnodennosti; jako tenkrát ve čtvrtý den se na nebi rozzářilo slunce, tak také ve středu 28. března pro všechny lidi "vzešlo Slunce spravedlnosti" - Kristus (Mal 3,20).

 Nejstarší zápis o slavení Božího narození 25. prosince pochází z roku 354 z Říma od tzv. Chronografa v "Depositio Martyrum". Víme však, že tento termín tam byl znám již roku 336.

 Nevíme přesně, kdy a proč byl právě tento den vzat v úvahu jako den Ježíšova narození. Připouští se např., že měl tímto způsobem připomenout vítězství Konstantina Velkého nad Maxentiem roku 312 nebo nad Liciniem 324. Je však též možné, že tento svátek byl slaven uvedeného dne již kolem roku 300 a dokonce 275 jako protiklad pohanské slavnosti "Narozeniny nepřemoženého Slunce" (Natalis Solis invicti), kterou císař Aurelián povýšil na státní svátek. Kult "Nepřemoženého Slunce" byl často spojován s kultem boha světla Mitry pocházejícího z Východu, jenž býval představován jako perský mladík, který zabíjí dýkou kosmického prabýka, díky čemu zajistil vítězství životu, dobru a štěstí. Císař Dioklecián uznal proto později Mitru za "ochránce císařství" (fautor imperii). Rozšíření této nové víry může dosvědčit skutečnost, že v samotném Římě bylo zjištěno nejméně padesát míst kultu zasvěcených Mitrovi zvaných mitrea, obvykle podzemních, v blízké Ostii jich pak bylo devatenáct, a podobně v římských provinciích, zvláště tam, kde byly vojenské posádky. Svátek narozenin Mitry a zároveň Nepřemoženého Slunce slavil se velmi okázale právě 25. prosince po veselých saturnáliích, spojených s nevázanými zábavami, hostinami, dárky; ty trvaly od 17. do 23. prosince a účastnili se jich i otroci.

 Někteří autoři jsou názoru, že křesťané chtěli nahradit a potlačit tyto populární pohanské slavnosti velkým křesťanským svátkem, k čemu se zvlášť hodilo Ježíšovo narození, který se stal "spásou pro všechny národy a světlem k osvícení pohanů" (Lk 2,30-32). Jak se ukázalo, protiklad Božího narození k "Nepřemoženému Slunci" byl velmi účinný: Mitrův kult byl potlačen, a ani vyhlášení Slunce státní bohem císařem Juliánem Odpadlíkem nedokázalo trvale obrodit jeho kult, který počátkem 5. století zanikl.

 Podle jiných si křesťané zvolili datum 25. prosince za den Narození Páně opírajíce se o novozákonní apokryfy, podle nichž mělo k Ježíšově početí i smrti dojít 25. března. V tomto případě by ovšem pohanské slavnosti nebyly příčinou určení data 25. prosince jako Božího narození, třebaže se časově s křesťanským svátkem shodovaly. Tato hypotéza je však méně pravděpodobná; chybí historické doklady o tom, že už ve 3. století se v den 25. března slavilo Početí Spasitele.

 Slavení Božího narození v den 25. prosince se rychle rozšířilo v římské říši;  hodně k tomu přispělo konání této slavnosti na dvoře Konstantinově. Třeba poznamenat, že v Římě se nikdy neslavilo Boží narození 6. ledna v den "Zjevení Páně" čili Epifanie, jak to dosvědčuje m.j. sv. Jeroným. Sv. Ambrož uvádí, že jeho sestra 25. prosince 353 v "den narození Spasitele" složila v bazilice sv. Petra v Římě slib čistoty v přítomnosti papeže Liberia. Roku 360 se slavnost konala tento den v severní Africe, a teprve později tam byl zaveden také svátek Zjevení Páně, avšak s odlišnou liturgií. Roku 380 se Boží narození slavilo již ve Španělsku, v severní Itálii pak koncem 4. stol., podobně v mnohých východních provinciích, např. v Konstantinopoli 380, v Antiochii 386, v Alexandrii 432, kde se dosud Boží narození slavilo v den Zjevení Páně 6. ledna. Zde je možné poznamenat, že na Východě měli za to, že dnem zimního slunovratu je 6. leden. V Egyptě a Palestině začali slavit Boží narození jako zvláštní svátek kolem 430; podle sv. Jeronýma a Eterie znali tu předtím jen Epifanii; později je však přestali slavit 25. prosince v Jeruzalémě, a teprve v 6. stol. tam bylo definitivně zavedeno. Pouze Arménie, silně svázaná se starou jeruzalémskou liturgií, slaví Boží narození s Epifanií, někteří Arméni až 18. ledna.

 Velmi starý je také římský zvyk slavit v tento den tři mše sv.: o půlnoci, o svítání a ve dne. Mluví o něm již v 6. stol. sv. Řehoř a tzv. Gelaziánský sakramentář. Z ještě starší doby pochází tradice slavit tzv. pastýřskou mši sv. o půlnoci; připomíná se již v 5. stol. Vzorem tu jistě byla vigilijní mše sv. spojená s velikonočním bděním a jeruzalémská liturgie ze 4. stol. konaná o slavnosti Zjevení Páně: v noci se slavila liturgie přímo v jeskyni Narození Páně, dopoledne pak v Konstantinově bazilice. V Římě se původně slavila jen jedna mše sv., a to ve dne.

 Rovněž svatvečer Božího narození s jeho bohatstvím náboženských a lidových zvyků má tradici mnoha věků. Jak dosvědčuje tzv. Comes z Würzburgu, byl slaven již v 6. stol. Oktáva Narození Páně se pak slavila od roku 615.

 Se slavností Narození Páně je úzce spojen advent jako čas přípravy. Jeho nejstarší stopy sahají do polovice 5. stol., a to v Antiochii a Ravenně. Byla to doba dost přísného odříkání; např. Perpetuus z Tours (+ 490) přikázal svým věřícím půst třikrát týdně od svátku sv. Martina 11. listopadu. V Římě papež Řehoř (+ 604) zkrátil toto šestitýdenní období a určil, že budou jen čtyři adventní neděle.

 Druhý vatikánský koncil vyvinul úsilí o hlubší náboženské prožívání tajemství Božího narození křesťany v době pokračující sekularizace. Za tímto účelem byla kromě jiného uskutečněna liturgická reforma této slavnosti a celého svátečního cyklu. Období Narození Páně počíná nešporami svatvečera a trvá do svátku Křtu Páně připadajícího na neděli po Zjevení Páně.

 I když noc Narození Páně slavíme rok co rok z 24. na 25. prosinec, prožíváme ji pokaždé jinak: mění se doba, životní podmínky, naše okolí. Může se stát, že časem nám chybí všechno: domov, ti nejbližší, štědrovečerní stůl, jesličky, stromeček. A přece, sama vzpomínka na onu zvláštní noc, kdy "Narodil se Kristus Pán", rozžehne v životě jakési nové světlo, dovolí uvěřit v lásku a nabýt naději.

 Franciszek M. Rosinski OFM

 Glos sw. Franciszka 12/1993

 Z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM