Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            Skutečnost mesiášského tajemství i hlubší ponor do problematiky základních christologických titulů nám ukázal, že v novozákonních knihách je zakořeněno vědomí o přesahu Ježíšova tajemství nad každým jeho slovním vyjádřením. To, že předvelikonoční Ježíš je spolu s událostí vzkříšení základem christologie[1], dokladují evangelia, která ve světle Velikonoc vypravují Ježíšův příběh. Víra v Ježíše Krista má tedy svůj základ v události, o níž pak vydává svědectví a jejíž smysl odhaluje inspirované slovo[2]. Je ale možné na základě evangelií dospět k předvelikonočnímu Ježíši?

Evangelia a předvelikonoční Ježíš

            Jaký je vztah novozákonní zvěsti k událostem a výrokům samotného Ježíše? Dnešní stav výzkumu ukazuje na to, že je třeba vyhnout se dvěma extrémům. Zastánci prvního z nich by chtěli rekonstruova Ježíšův život do sebemenších detailů. V minulém a na počátku tohoto století se objevovala tendence odhalit reálného Ježíše, který se skrývá za textem evangelií. Na jedné straně byly tyto snahy poznamenány racionalisitickými předsudky (nemožnost zázraku), odmítáním dogmatu a vyhraněnou historickou metodou, na druhé straně stáli ti, kdo se pomocí rekonstrukcí Ježíšova života snažili na výše zmíněné výzvy odpovědět z hlediska víry. Vzhledem k tomu, co jsme řekli výše, by mělo být zcela evidentní, že žádný odborník není schopen historicky zcela objektivně prozkoumat a popsat drama Ježíšova života vrcholící v hodině kříže[3]. Navíc platí, že Ježíšovu božskou osobní identitu nelze prokazovat čistě historickými metodami; tato identita je uchopitelná pouze vírou[4]. Není divu, že celé bádání o Ježíšově životě (Leben-Jesu-Forschung) se ukázalo být slepou uličkou[5]. Druhý extrém představuje přístup R. Bultmanna, který hledal východisko z patové situace tím, že za základ víry prohlásil pouze kérygma provokující k existenciálnímu rozhodnutí ve smyslu obrácení[6]. O reálném Ježíši podle tohoto autora totiž nevíme vlastně nic[7]. To by však znamenalo, že zjevení se zakládá pouze na slově a nikoli na Božích skutcích v dějinách spasy. Není nezajímavé, že právě takové odtržení zvěsti od reálných událostí bylo typické pro antickou gnozi[8]. Není divu, že s historickým skepticismem svého učitele nemohli plně souhlasit ani jeho žáci[9].

            Je zřejmé, že evangelia nejsou historickými zprávami v dnešním slova smyslu, nicméně jejich základem jsou reálné události a Ježíšovy výroky či způsoby jednání. I když nelze s nezvratnou historickou jistotou zrekonstruovat Ježíšův život do všech detailů, přesto toho není právě málo, co může historik z evangelií vytěžit. Od sedmdesátých let se na scéně objevuje nový přístup k dané problematice: >>Third Quest<<. >>Old Quest<< byla charakterizována racionalistickým předpochopením a vyhraněnou historickou metodou. >>New Quest<< byla poznamenána bultmannovským historickým skepticismem. >>Third Quest<<[10] vychází v mnohém z pozice autorů jako J. Jeremias a E. Lohse, kteří v šedesátých letech oponovali Bultmannovi a prokazovali historickou věrohodnost evangelií[11]. Zastánci tohoto přístupu odmítají například předsudek nemožnosti zázraku a věnují mnohem větší pozornost zkoumání zejména judaistického pozadí novozákonních spisů[12]. Nemalým příspěvkem v tomto směru byly objevy papyrů v Qumránu a zatím diskutované identifikace papyrových zlomků, které by posouvaly vznik Markova evangelia do doby kolem roku padesát, tedy zhruba dvě desetiletí po Ježíšově smrti a vzkříšení[13]. To však je prozatím jen hypotéza, která nabádá, abychom současné datování evangelií brali s jistou mírou opatrnosti, což však neznamená, že dosavadní datování lze okamžitě a ne zcela kriticky opustit.

            Řekli jsme již, že evangelium vypovídá o historických událostech ve světle povelikonoční víry. V našem dalším výkladu tedy nebudeme striktně oddělovat událost a její význam, historickou skutečnost a světlo víry. Pouze v odůvodněných případech se budeme zabývat historickou věrohodností některých Ježíšových slov a událostí jeho života, jak o nich svědčí novozákonní spisy.

Události Ježíšova života v teologii

            Stejně jako plná víra, tak i každá v pravém slova smyslu christologická reflexe je možná až po naplnění Ježíšova pozemského poslání. Teprve když je vše dokonáno (srov. Jn 19,30), teprve když je vtělené slovo vyslovené celé, je možné hlubší pochopení všeho, co Ježíš za svého pozemského života konal a čemu učil. Důsledná aplikace genetické metody nám velí, abychom brali vážně Boží pedagogii a zkoumali tak zvaná tajemství Ježíšova života (Mysteria carnis Christi) a skrze ně docházeli k hlubšímu poznání Božího Syna[14]. Podkladem ontologického vyjádření identity vtělené osoby Syna jsou dějinné události a toto vyjádření pak zpětně osvětluje hlubší porozumění christologickému a soteriologickému smyslu samotných dějů[15].

            Jaké místo zaujímala tato tématika v dějinách christologie? Důraz na den Páně a hlavní slavnosti liturgického roku jako Velikonoce, Epifanie a Vánoce, to vše ukazuje na důležitost, jakou církev v době otců přikládala událostem Ježíšova života[16]. Setkání křesťanského poselství s řeckým myšlením vedlo k důrazu na ontologický rozměr tajemství a v teologii samotné, zejména po Chalcedonském koncilu, ustupuje tematika jednotlivých událostí Ježíšova života poněkud do pozadí.

            Ve středověku byla stejně jako v předchozí epoše jednotlivá tajemství Ježíšova života silně přítomna v oblasti spirituality, stačí připomenout svatého Bernarda (mysteria humilitatis Christi) a svatého Františka z Assisi. Pokud se jedná o univerzitní teologii, je třeba připomenout, že christologii byla věnována první polovinu třetí knihy Sentencí[17], kde však převažují úvahy o dvou přirozenostech a soteriologickém významu Kristova utrpení. Ještě Tomáš Akvinský se zabýval nejen skutečností vtělení, ale také událostmi Ježíšova života[18]. S úpadkem scholastiky je spojena i určitá redukce systematické christologie, která se zaměřuje téměř výhradně na spekulaci o dvou přirozenostech a jediné osobě Božího Syna. Tematika událostí Ježíšova života zůstává vyhrazena duchovní literatuře lidové zbožnosti. Tento stav přetrvává v manualistické teologii (v příručkách) až do Druhého vatikánského koncilu.

            Současná christologie se pokouší o znovuzačlenění tohoto přístupu k tajemství vtěleného Slova[19], a tak chce doplnit a vyvážit často jednostranně statické a k dějinám spásy nepřihlížející manualistické pojetí[20]. V posledních letech se také v souvislosti hovoří o tak zvané narativní teologii[21]. Je pravdou, že vyprávění nevyhnutelně potřebuje spekulativní argumentaci k odhalení posledního smyslu děje a k uchopení základních bodů tajemství, jako je například Ježíšova osobní identita, úplnost jeho božství a lidství, soteriologický význam jeho činů. Na druhé straně však vyprávění událostí - tedy postup zvolený evangelisty a v posledním důsledku rovněž samým Božím Synem, který >>jazykem svého těla a své krve vyprávěl<< sebe sama, vtělené Slovo - nepředstavuje pouze jakýsi předpoklad >>vznešenější<< spekulativní a argumentující teologie. Vyprávění, na rozdíl od argumentace, totiž dokáže v mysli posluchače >>zpřítomňovat<< minulou událost, vtahuje jej do děje[22] a umí >>rozněcovat<< srdce. Dále je třeba vzít také velmi vážně skutečnost, že v Novém zákoně je vztah učedníka ke Kristu charakterizován přednostně jako napodobování a následování[23], a nikoli jako učení. Křesťan nenapodobuje abstraktní lidství spojené s božstvím, nýbrž konkrétní příklady Ježíšova pozemského života. Znovuzařazení uvedené tématiky do teologie proto představuje příspěvek k užšímu sepjetí mezi christologií a spiritualitou. Jedná se tedy nejen o metodologickou linii minulost - současnot, ale také teorie - praxe.

            Studium tajemství Ježíšova života nepatří pouze do christologie v úzkém slova smyslu, protože stejnou měrou zasahuje i do soteriologie: Celý Kristův život je zjevením Otce[24], to však zároveň předpokládá i zjevení Syna (srov. Mt 11,27), a Celý Kristův život je tajemstvím vykoupení[25].

            Jestliže se věci mají tak, jak jsme právě naznačili, kam potom zařadit následující příspěvky? Na jedné straně patří události Ježíšova života materiálně do novozákonní christologie a navíc jejich hlubší kritická znalost podmiňuje správné pochopení následujících kapitol z dějin christologie. Na druhé straně je evidentní, že se nevyhneme některým pojmům, jež budou plně objasněny až při zkoumání dalších dějin christologického dogmatu. Teologie jednotlivých událostí bude navíc zahrnovat i spekulativní myšlenkové postupy. Následující odstavce by tedy bylo možno zařadit rovněž do spekulatvní části pojednání o Ježíši Kristu, tedy do intellectus fidei. Vzhledem k tomu, že prvotní kérygma se zaobíralo především Ježíšovým veřejným působením, začneme událostí křtu.

 

 

                        C. V. Pospíšil OFM