Egger, Gottfried OFM

 Ježíšovo první veřejné vystoupení je spojeno s kázáním pokání: "Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království" (Mt 4,17) a "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu" (Mk 1,15).

 Ježíšovou výzvou při jeho prvním vystoupení, ještě dříve než povolal učedníky, tedy bylo: obrácení a pokání. Jsme proto jako Ježíšovi učedníci, v následování svatého Františka a svaté Kláry, povolání k stejnému postoji.

 Co však rozumíme pod pojmem "pokání"? Toto slovo se dnes užívá v zúženém významu. Můžeme si to sami ověřit. Které pojmy, jaké obrazy mě napadají, když slyším slovo "pokání"? Jaké pocity se mi přihlásí? Obvykle pokáním rozumíme především cvičení se v úkonech vnějšího umrtvování, tedy naše lidské výkony. Myslíme na posty, skutky umrtvování, přísnosti. Možná jste dříve ve vašem klášteře také konaly určitá cvičení. Vzpomínám si, jak mi starší spolubratři vyprávěli, že se každý pátek museli bičovat, v postní době pak to bylo ještě častěji. Někdy museli v určitou dobu jíst vkleče. Tedy samá umrtvování a přísnosti, kterými se chtělo dosáhnout, aby tělo poslouchalo ducha.

 František takové skutky umrtvování praktikoval, a to velmi tvrdým způsobem. Stejně to dělala Klára. Postní praxe obou světců byla tak přísná, že ji bratr František i assiský biskup Guido museli mírnit. Zajímavé je, že takovou oba od svých podřízených nevyžadovali. Nebyla pro ně tím nejvyšším. Jako pokání chápali totiž oba ještě něco jiného, něco širšího a většího. Pro ně pokání ve smyslu evangelia znamená: obrátit se k Bohu, sklonit duši před Bohem. Takové obrácení zahrnuje celého člověka.

 Obsáhle nám význam života v pokání vyložil František v 23. hlavě Nepotvrzené řehole. František to neudělal formou teologického pojednání, ale jako modlitbu a strhující napomenutí. Myslím si, že souhrnný výklad života v pokání nezačíná jen náhodou děkovnou modlitbou. To je velmi důležité vidět, neboť člověk má v sobě nutkání, hrát velkého "machra".

 Východiskem života v pokání totiž není člověk, ale Bůh. Není to vlastně nic jiného, ukazuje nám František v této hlavě řehole, než z milujícího srdce proudící dík za velké činy Božího slitování, které nám daroval Otec ve své pravé a svaté lásce skrze svého Syna. Ježíšovo volání k obrácení a pokání je odkázáním na správnou cestu a orientaci, určením cesty k životu. Pokání je nakonec Božím darem a odpovědí člověka na tento dar. Na začátku nestojí člověk se svými skutky pokání, které musí vykonat před Bohem, ale je to Bůh se svou láskou a svým slitováním. Ne to, co chce člověk, vytváří začátek nového života, ale sám Pán tím, co ve svém milujícím slitování pro nás všechny vykonal, koná a ještě bude konat. Život v pokání je tak zároveň vděčnou odpovědí člověka na Boží spásné volání a spásný čin.

 Vlastní období Františkova obrácení zahrnuje sedm let. Jeho celá další životní cesta je cestou obrácení a pokání. Těchto sedm let jsou roky, v nichž Bůh stále znovu vstupuje do života světce zcela nenápadně a jinak než očekával. Právě v těchto létech poznává, že Bůh je živý a milující Pán, který vždy dělá první krok tím, že ho volá, ale také brzdí, znejisťuje, umožňuje setkání, sesílá světlo do temnoty, posiluje a obdarovává. U Kláry je "cesta obrácení", pokud o ní vůbec takto můžeme mluvit, kratší, ona je v určitém smyslu kajícnicí dříve než poznala Františka.

 František se dívá na všechny události svého období obrácení z Božího pohledu. Je přesvědčený, že zde nejde o náhodu, o štěstí nebo neštěstí, ale že Bůh stojí za všemi těmito znameními, událostmi, setkáními a slovy, a chce mu jimi něco říci: sen na cestě do jižní Itálie, kříž ve sv. Damiánu, setkání s malomocným atd. František tak poznává, že Boží volání, působení, není jednorázové, ale trvalé. Bůh se často při svém zápasení o člověka ukazuje přímo tvrdošíjný. František také poznává, že Bůh nenápadně vstupuje do lidského života, často zcela jinak, než si to člověk připravoval nebo očekával. František by nám chtěl svým životem, svým postojem ukázat, že za vším je třeba vidět Boha.

 Bůh sám se odhalí tomu, kdo se vážně zabývá každodenními událostmi. Budeme za vším vidět hlubší smysl a objevovat Toho, který tento smysl dává. Jsou cesty, jimiž Bůh k nám lidem často přichází: při bohoslužbě, při čtení Písma, při setkání s nějakým člověkem, při pohledu na nějakou bídu, při prožívání radosti, při lidském zvratu. To vše může být volání Pána. Tím však cesty, jimiž k nám přichází, nejsou ještě vyčerpány. Přichází stála znovu jako zcela jiný, jako stále nový. Přichází často v nenápadné podobě.

 Již povelikonoční evangelia chtějí otevřít člověka pro toto poselství. Zmrtvýchvstalý se setkává s emauzskými učedníky, s Marií Magdalénou, s učedníky na jezeře. Setkává se často jinak než očekávají. Právě cesta obrácení sv. Františka, která trvala po celý jeho život, vyžaduje čas a často bolí. Tato bolest je bolestí odloučení. Neboť v chybném postoji bylo mnoho zvykového, možná dokonce sympatického. Proces oddělení se také u něho neodehrál jen tak náhle. František se stále znova tázal: "Co chceš, Pane, abych udělal?" (2 Cel 6). Pokání se tak stává odchodem od sebe samého, od vlastních programů a životních plánů. Stává se kráčením k Pánovi a přijetím jeho vůle. Pokání se stává "Amen!" k Boží vůli a k Jeho slovu. Pokání se stává poslušností: "Ano, Pane, rád to udělám!" Pokání je výzvou Pána člověku, aby se stále znovu otevíral, popř. nechal otevřít. Pán chce osvobozovat a uzdravovat od nejrůznějších forem uzavřenosti, slepoty, němoty a hluchoty i rozličných projevů ochromení. Pokání vede k svobodě. Co je nejvýš důležité: Pokání vyžaduje srdce připravené přijmout překvapení. Opakem by bylo srdce zvykové.

 Co však je to: zvykové srdce?

                                                                                  (pokračování)

 Gottfried Egger OFM

 Auf dem Weg mit Bruder  Franziskus und Schwester Klara (rukopis)

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM