Bini, Giacomo OFM

Milí bratři,

ať vám Pán daruje svůj pokoj!

 Sešli jsme se ve Fratta Todina, ve františkánském konventu ve Spinetě blízko Assisi, abychom – po první polovině naší služby – přemýšleli o úkolech, které nás čekají v nastávajícím tříletí, abychom se ptali, které cesty spolu s vámi na začátku třetího tisíciletí musíme opustit. Tváří v tvář současné situaci našeho řádu a s ohledem na blížící se mezinárodní kongres o pastoraci povolání v Assisi a o „Spravedlivosti a míru“ ve Vossenacku, bychom vám chtěli doporučit cestu solidarity jako základní postoj našeho společného života.

Ježíš - vtělená Boží láska a František - přítel vtělení

Výchozí bod solidarity je rozjímání lásky Boží k nám lidem a k celému stvoření, láska, která nalezla výraz v Ježíši z Nazareta (viz Jan 1,14). V podobě Ježíšově se zrcadlí tvář Boží: „Já a Otec jedno jsme,“ říká Pán (Jan 10,30).

V podobě Ježíšově se však neodráží jen tvář Otcova, ale také tvář lidská, protože Ježíš Kristus je Boží solidarita s lidmi. Osvobozuje lidi s ohledem na novou solidaritu a společenství mezi lidmi (viz Gaudium et spes 32), takže „také my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6,4).

Na počátku „nového života“ sv. Františka, „druhého Krista“, přítele vtělení (viz Greccio, La Verna), stojí obrácení skrze setkání s malomocným před branami Assisi. V tomto setkání neukázal František pouhé gesto milosrdenství, ale především vrátil chudému jeho lidskou důstojnost, jejímž nejhlubším a posledním základem je, že jsme věrným obrazem Božím.

Jako Ježíš, který nám ukazuje svým životem Otcovu tvář a solidaritu s lidmi, ukazuje nám František, solidární člověk, na své cestě následování, tvář Ježíše Krista v chudých, kteří pro něho představují Boží svátost (viz Mt 25). Tím je jasně naznačena cesta k solidárnímu jednání: „žít a být jeden pro druhého“ (srov. Jan 13,34.35).

Od solidárního bratra k solidárnímu bratrskému společenství

Cestu do budoucnosti, kterou jdeme my společně se všemi lidmi, nalezneme, když se staneme spolucestujícími Ježíše, který se stal člověkem, a budeme se dívat pevným pohledem na sv. Františka, který se stal bratrem solidárním se všemi. Událost vtělení se musí stále znovu opakovat v našem životě, protože Bůh chce i dnes bydlet mezi lidmi.

A bratrský život ve společenství je přednostní místo setkání s Bohem, prostor, ve kterém Bůh uskutečňuje svůj svazek solidarity s námi.

Známe ale toto místo, ve kterém Bůh vstupuje do společenství s námi? Nebo jsme zapomněli na tento prostor božské solidarity? Žijeme a pracujeme tím tak důležitým způsobem v bratrském společenství, aby se stala přítomnost Boží viditelnou pro nás i pro ty, kteří s námi chtějí sdílet náš život? Do jaké míry se zjevuje Boží solidární jednání v dnešním světě skrze naše solidární zacházení s bratry v našem společenství?

Solidarita v bratrském společenství znamená: nasadit se pro druhé, sdílet navzájem život, varovat se individualismu, odporovat izolování se a klást odpor zhoubnému kultu osobnosti. Sdílení bratrského života ve společenství vyžaduje především život jako v prvotním společenství v Jeruzalémě, o kterém se praví: „Všichni věřící byli jedno srdce a jedna duše. A nikdo neříkal o ničem ,To je moje´, ale všechno měli společné“ (Sk 4,32).

Být jedno srdce a jedna duše v bratrském životě ve společenství znamená pro nás konkrétně:

-         sdílet život v bratrství, v solidárním jednání mezi sebou;

-         mít pro každého nějaké přátelské slovo navíc, zvláště pro „vyčerpaného“ bratra;

-         podat přátelskou ruku slabému, nemocnému a staršímu bratru;

-         darovat bratrskému společenství a v něm mladším bratřím bohatství zformovaného ducha a otevřeného srdce;

-         postarat se o domácí práce a vykonávat je se samozřejmostí;

-         mít na zřeteli nutnost, aby si  společenství zvolilo činnosti, a že při této volbě „musí přijít v úvahu aspekt solidarity a služba chudým“ (GK 78,1).

V těchto třech letech jsme vykonali v mnohých našich společenstvích bratrské návštěvy. Často jsme přitom zažili tohoto ducha solidarity. Často však scházela odvaha a síla sejít se dohromady, podat si ruku na znamení smíru a pokoje a hledat podle vlastních možností pravé bratrství, říci otevřené a upřímné slovo, které druhého nezraní, ale povzbudí.

Co nám brání, být navzájem velkorysí v duchovních, rozumových a hmotných dobrech, které jsme přece sami dostali od Pána a od lidí, kteří k nám byli velkorysí? Cožpak nevíme, že musíme stále všechno navracet do rukou Stvořitele, a ne až na konci našeho života? Musíme se ještě naučit zase žít spolu, smířeni se sebou samým, s našimi bratry a s Bohem. Solidarita nám pomáhá při uskutečňování tohoto úkolu, protože vyrůstá z připravenosti ke smíření. Čím více se vydáváme na tuto cestu, tím hodnověrnější se stává naše svědectví bratrského života ve společenství, v jehož středu si Pán postavil příbytek.

Od solidárného bratrského společenství k solidárnímu světu

Dnešní svět si žádá hodnověrné svědky solidarity a konkrétní příklady bratrského a solidárního života. Kde ale to může nalézt, ne-li u nás, kteří jsme bratrským společenstvím na základě svého povolání? Co máme dělat, aby se s námi svět setkal? Co máme dělat, aby svět žil ve spravedlnosti a pokoji, aby se stvoření stalo „životním prostorem“ lidí? Přijímáme také my prostě jen tak, že globalizace hospodářství, kultury a rodiny působí stále rozkladněji také na lidský život? Přijímáme také to, že globalizace činí pomocí výroby a konzumu lidského jedince „kolektivizovanou“ bytostí? Jsme spokojeni s faktem, že v této globalizaci ztrácí člověk svou osobnost a nezřídka svou identitu, ba často i své hospodářské základy, zatímco my, nijak tím nedotčeni, žijeme v jistotě za našimi klášterními zdmi? Známe ještě chudobu před našimi domovními dveřmi? Stojíme ještě vůbec na straně chudých, kteří hledají naši „blízkost“?

Co ale můžeme ještě dělat? Co musíme učinit, aby všichni lidé žili ve spravedlnosti, v míru a v nedotčeném životním prostředí, smířeni z Bohem a se sebou samým?

O jednom není pochyb: chudí, lidé na okraji, uprchlíci, lidé zotročení a také všechno tvorstvo očekává od nás věrohodné znamení solidarity. A toto znamení, které se od nás očekává, spočívá v tom, abychom sdíleli život dnešních lidí a hájili jejich důstojnost a práva. To můžeme činit tím, že

-    otevřeme naše společenství a učiníme je domy pohostinnosti, především pro chudé;

-    budeme sdílet naše hmotné bohatství s těmi, kteří nemají tolik co my;

-         se budeme snažit, společně se všemi lidmi dobré vůle, vytvořit spravedlivou, svobodnou a mírumilovnou společnost a budeme se přitom aktivně účastnit na církevních podnicích lásky, spravedlnosti a mezinárodní solidarity;

-         budeme se snažit o pravý dialog se všemi kulturními, náboženskými a ekumenickými skupinami, dialog, který respektuje osobu partnera a nasazuje se pro život, ve kterém je zajištěna důstojnost všech;

-         dáme hladovějícím jíst, žíznícím pít, přijmeme cizince, oblékneme nahé a navštívíme nemocné a uvězněné (viz Mt 25,35.36);

-         dáme hlas těm, kteří nemají žádný hlas, aby bránili a požadovali svá lidská práva;

-         budeme užívat nenáročným způsobem rezervy Země;

-         budeme hlásat radostnou zvěst potřebným a necháme se oslovit jejich situací.

 Chceme-li být mezi sebou a vůči ostatním solidární, musíme své chování přizpůsobit chování Františkovu. To je postoj Syna Božího, který si mezi námi zbudoval svůj příbytek tím, že se učinil maličkým pro druhého, pro trpícího, slabého, aby mu vrátil, co ztratil, nebo byl o to okraden: důstojnost a úctu, spravedlnost a pokoj, smíření. Solidarita totiž není nic jiného než bratrství žité účinným způsobem mezi námi a se všemi lidmi (viz GK 1,2).

S požehnáním sv. Františka, solidárního bratra, a s velikou radostí v srdci vás zdravíme a povzbuzujeme, abyste „žili novým životem“.

                        Z dopisu generálního definitoria a Giacoma Bini,  generálního  ministra OFM

                        ke slavnosti sv. Františka L. P. 2000