Jako malé děti…
Stuchlík, Jiří Bernardin OFS
Říká se, že staří lidé bývají někdy jako malé děti, a mnozí z nás s tím mají vlastní zkušenosti. I když je to velmi individuální, obecně platí, že starý člověk vyžaduje pozornost, péči pomoc. Bývá nesamostatný, nesoběstačný, mnohdy závislý na pomoci druhých. Přicházejí nemoci, zdravostí potíže, někdy i závažnější postižení. Aby toho nebylo dost, tak se někdy k tomu všemu přidružuje osamělost, opuštěnost. Ta bývá asi opravdu korunou všech těch neduhů a problémů stáří. Dlužno však dodat, že toto vše nemusí být atributy či výsadou pouze pokročilého věku, ale může se to týkat i lidí mladších. (Mládí samo o sobě není patentem na tělesné i duševní zdraví.)
Selhání – neexistence vlastní rodiny
Ve všech uvedených případech by měla sehrávat nezastupitelnou roli vlastní rodina. Nebuďme však bláhovými idealisty. Současná rodina, jak známo, prožívá těžkou krizi, a v těch našich to někdy nebývá o mnoho lepší. Vlastní rodina by měla být skutečným a pevným zázemím pro každého z nás. Co když však tato rodina vůbec neexistuje? Nebo co když došlo k jejímu totálnímu selhání a ona není schopna plnit svoji funkci? Se starým člověkem se mnohdy už ani nepočítá, stává se přítěží, a jako nepoužitelný se odkládá do různých zařízení k tomu určených, a tím je pro ostatní členy rodiny jakoby vyřešena opět jedna nepříjemná záležitost.
Důsledky
Uvedený případ ve skutečnosti nemusí probíhat tak dramaticky. Skutečností zůstává, že se lidé dostávají – většinou ne vlastní vinou – do různých situací, které se jeví jako neřešitelné Tito lidé pak trpí pocity opuštěnosti, zbytečnosti, zrady a zklamání, což může časem vyústit až do stavů těžké deprese. Cítí se osamocen a ztracený. Opuštění staří lidé (ale nejenom oni) rovněž touží po tom, někam patřit, být ještě něco platnými, mít vědomí toho, že o nich někdo ví, že na ně myslí. Že existují lidé, kterým nejsou lhostejní a kteří jsou ochotní a připravení jim nějakým způsobem pomoci.
Výzva
Toto vše by mělo být výzvou k tomu, abychom si uvědomili sounáležitost naší františkánské rodiny. Měli bychom se více zamyslet nad tím, jak sv. František byl pro své následovníky nejen bratrem, ale také otcem a matkou. Což by se snad dalo vyložit tak, že bychom i my měli podle jeho příkladu projevovat nejen bratrský vztah, ale také praktickou otcovskou a mateřskou lásku. Nemůžeme přece říkat o všech těch potřebných: On se o ně Pán Bůh postará! Pán Ježíš přece říká při zmínce apoštolů o hladových zástupech: „Vy jim dejte najíst!“ A tito lidé jsou také hladoví a žížniví: bytostnou touhou po tom, čeho se jim tak žalostně nedostává, touhou po tom, co možná ve svém životě vůbec nikdy nepoznali.
Příslib do budoucna
V rámci národní rady SFŘ vznikla aktivita zaměřená právě na zmiňovanou oblast, a její oficiální název je „Služba pro osamělé sekulární františkány“. Prosíme čtenáře, aby reagovali na tuto výzvu, a to i v případě, že se domnívají, že se jich uvedená tématika netýká. Postačí i velmi jednoduchá stručná odpověď, upozornění na osamělé bratry a sestry, popsání vlastního osudu, problému, starosti. Můžete také nabídnout pomocnou ruku a navrhnout způsob účinné pomoci na adresu:
Marie Magdalena Janáčková OFS, služba pro osamělé sekulární františkány při NR SFŘ ČR, Lázeňská 226, 56112 Brandýs n. Orl., tel./fax 0465/544133.
Závěr
Spisovatel Julian Descave ve svém románu Tažní ptáci říká: Pamatujte, že váš život je poset raněnými, ke kterým se nikdo neshýbne, nanejvýš snad jen proto, aby je obral. Jděte k nim, zdvihněte je a dejte jim napít.