Baroková, Terezie

Terezie Baroková

Nejkrásnější dar

 

 

Vpád Saracénů

Jednoho pochmurného dne roku 1240 přišli bratři do sv. Damiána se zprávou, že vojska Fridricha II. ničí všechno, co jim přijde do cesty. Plení pole i sady a o jejich krutosti k lidem nechtěli ani hovořit. Zvláštní nenávist měli ke křesťanům.

„Co jen bude s těmito bezbrannými sestrami?“ ptali se bratři sami sebe. „Nezbývá než se za ně modlit.“

Saracéni se den za dnem přibližovali k Assisi a zprávy o jejich krutosti byly stále hrozivější. Až tehdy si sestry uvědomily, že žijí osamoceně za hradbami Assisi. Prohlížely si zdi kolem kláštera, které je chránily před vnějším světem, ale které byly tak nebezpečně nízké a nejisté před vojáky. Jedna za druhou chodila za Klárou se svými obavami a strachem.

„Nebojte se,“ povzbuzovala je Klára. „Copak není náš Pán mocnější než oni? Copak nás on sám nepovolal na toto místo? Jak by nás mohl neochránit!“

Jednou, když Janina a Lucie úzkostlivě pozorovaly z okna okolí kláštera, zpozorovaly v dálce nějaké postavy. Netrvalo dlouho a jasně rozeznaly vojáky.

„Kláro! Kláro! Saracéni se už blíží!“ doběhly za Klárou.

„Nebojte se,“ utěšovala je Klára. „Mějte důvěru v Pána, který nás neopustí.!“

Vojáci přišli až je zdi kláštera a první ji začali přelézat. Všechny sestry byly kolem Kláry, plné strachu, že se ani modlit nemohly. Vojáci se už dostali na nádvoří, do zahrady a prohlíželi si okna a dveře. Hledali nejvhodnější způsob, jak se dostat do domu.

„Sestry,“ řekla Klára pokojně, „vzpomeňte si, jak náš drahý bratr a otec František šel do Damietty před sultána. Třebaže sultán zabíjel všechny křesťany, bezbranný František se před něho postavil. A jak to dopadlo? Nejenom že mu nikdo neublížil, ale dostal od sultána i ochranu a vzácné dary, jako bylo propuštění křesťanských vězňů a do opatrování Svatou zem. Vidíte, sestry, jak Bůh své chrání! A to zvlášť ty nejslabší, nejubožejší, nejbídnější. Vždyť proto jsme si vybraly chudobu jako průvodkyni našeho života, aby si nás on vzal pod svou zvláštní ochranu. Neplačte tedy a nebojte se, on je mocnější!“

Křik vojáků a rány na dveře byly tak silné, že Kláru už nebylo dobře slyšet.

„Je tu ještě kněz, který měl ráno mši svatou?“ zeptala se Klára.

„Ano, modlí se v kapli,“ odpověděla Pacifika.

„Poproste ho, aby přinesl z kaple stříbrnou schránku, ve které je Ježíš v Nejsvětější svátosti.  Otevřete tady v ložnici dveře na balkon směřující do zahrady, a ať  schránku postaví do dveří. Některé mi pomozte dojít ke dveřím.“

„Kláro, co tě to napadá! I když je ložnice v poschodí, oni se sem snadno dostanou. S jakou lehkostí přelézali venkovní zdi, a co je toto proti nim? Ne, Kláro, to nemůžeš!“ rozmlouvaly jí to sestry.

„Bono a Kristino, jděte pro kněze a Nejsvětější svátost a ostatní mi pomozte!“ řekla Klára tak důrazně, jak to od ní ještě neslyšely.

Sestry musely Kláru ke dveřím donést. Otevřely je, kněz postavil na stolek stříbrnou skříňku s tělem Pána a Klára si před ní klekla. Vlastně neměla sílu klečet, skoro ležela a sestry klečely kolem ní.

Když vojáci uviděli jak se otevírají dveře, mysleli si, že někdo chce na ně střílet šípy. Připravili se na boj.

„Co to má znamenat?“ dívali se nechápavě na otevřené dveře a bezbranné ženy. Každý před nimi dveře zavíral a utíkal, něco takového se jim ještě nestalo. Někteří začali couvat zpět ke zdi a hledali, jak ji co nejrychleji přelézt zpět. Cítili se jako přemožení, i když nechápali jak a kým.

Mezitím se Klára nahlas modlila: „Pane, podívej se na tyto své služebnice, které já nemohu ochránit.“

„Já jsem vaší ochranou a navždy jí zůstanu,“ slyšela Klára odpověď.

„Já jsem to věděla, Pane! Děkuji ti!“ zvolala Klára. „Pane, ale i město Assisi, které je nám tak drahé, je v nebezpečí.“

„Bude muset přestát těžké zkoušky, ale pod mou ochranou obstojí,“ ozvala se odpověď, kterou slyšela jen Klára.

„Děkuji ti, Pane,“ odpověděla už ne slovy, ale srdcem překypujícím vděčností.

Zmatený velitel Saracénů hleděl hned na sestry, hned na vyplašené vojáky. „Střílejte po nich šípy!“ křičel, ale nikdo ho neposlouchal. Vojáci už přelézali zeď a prchali pryč jako po prohrané bitvě.

„Proč nestřílím já?“ ptal se sám sebe. Něco takovému se mu ještě nestalo. Čím dál tím byl víc nervózní a tím víc křičel. Nakonec zůstal sám, všichni vojáci utekli. Zmateně se ještě jednou podíval na modlící se ženy a rozběhl se za ostatními ke zdi.

Klára se pokoušela postavit. Sestry jí pomohly.

„Nebojte se, Pán mi slíbil, že nás ochrání,“ upokojovala je. Až teď se podívaly do zahrady a uviděly jen poslední utíkající vojáky. Odnesly Kláru zpátky na lůžko a potom dlouho zůstaly před Nejsvětější svátostí. Některé plakaly, některé prosily o odpuštění, že mu tak málo věřily.

 

 

Obléhání města Assisi

Po zázračném útěku vojsk Fridricha II. ze sv. Damiána však vojna neskončila. Vojáci nepřestali pustošit Itálii. O rok později, v roce 1241, znovu napadli Assisi. Sv. Damiána však raději obešli.

 Při obléhání města Assisi se nikdo nedostal ani ven, ani dovnitř. Bratři, kteří pobývali v Porciunkule, tedy také za hradbami města, byli v bezpečí a přinášeli sestrám nové zprávy i nejnutnější potraviny.

„Obléhání už trvá dlouho. Ve městě už musí bát hlad. A stále se nic nemění,“ povídali ustaraně Kláře.

Klára a sestry se sice po celý čas modlily, ale ten večer řekla Klára sestrám: „Hodně dobrého jsme dostaly od tohoto města. Mé sestry, je proto spravedlivé, abychom udělaly vše pro jeho záchranu. Abychom ještě úpěnlivěji prosily Boha o pomoc. Přineste popel, posypeme se jím a začneme dny nejtvrdšího pokání a nejvroucnějších modliteb za toto město.“

O dva dny později přišli do sv. Damiána bratři s jídlem a s velkou radostí: „Město je volné,“ povídali. „Už se netrapte a nebuďte smutné. Nikdo vlastně neví, proč vojáci odešli. Kapitán obléhání Vitale d´Aversa  jednoduše  dal příkaz  k ústupu. Brzy na to zemřel, někdo ho probodl mečem. V Assisi však všichni vědí o zásluhách Kláry a sester ve sv. Damiánu,“ pokračovali bratři. „Všichni jsou přesvědčeni, že vy jste jim vyprosily záchranu.“

„Bůh je dobrý, on nás ochraňuje a jemu je třeba děkovat,“ zakončila tento rozhovor Klára.