Redondo, Valentin OFMConv.

úvod

 

 

 Téma, o kterém pojednáme, je velice široké, neboť zahrnuje spravedlnost, mír, záchranu stvoření, ekumenismus a mezináboženský dialog. Při pojednání o těchto tématech nemůžeme ztratit ze zřetele poselství blahoslavenství, v jejichž duchu jsou zakořeněna (srov. Řehole SFŘ 11).

 

 

 Jsme vyzváni, abychom vytvářeli svět, který by byl bratrštější. Být staviteli budovy, jejíž základy mají mít dobrý podklad, znamená důvěřovat architektovi, který řídí dílo, neboť "když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí" (Žl 127,1). Architektem velkých myšlenek a plánů je Pán. Je nutné mít otevřené uši, osobně i ve společenství, abychom naslouchali Duchu ve znamení časů, a rozlišili, co se čeká od nás, jak to vyžaduje Druhý vatikánský koncil: "ať sami jednají na vlastní odpovědnost ve světle křesťanské moudrosti" (Gaudium et Spes 43). Jen tak budou moci přijímat "riziko odvážného rozhodování ve svém společenském životě", jak to říkají Konstituce (GK SFŘ 12.2).

 

 

Tvůrci spravedlnosti

 

 

A)     Co předpokládá rozvíjení spravedlnosti?

 

 

Spíše než o vymezení se tu jedná o rozhodnutí rodící se z evangelia. Bůh Ježíšův, a před ním Bůh otců, vždy podporuje spravedlnost, zastává se bezbranných, utlačovaných, vdov, sirotků, cizinců..., zotročených lidí, které provází na jejich cestě ke svobodě.

 

 

 Z druhé strany Ježíš je vždy blízko chudému, aby mu ohlašoval Království a jeho spravedlnost (srov. Mt 6,33); je blízko chudému, neboť sám "stal se chudým" (2 Kor 8,9), sám sebe se zřekl (Flp 2,7), vzal na sebe hřích, "abychom my skrze něho stali se Boží spravedlností" (2 Kor 5,21).

 

 

 Církev, svátost spásy, je angažována do smíření a spravedlnosti a koná v jejich prospěch. Dokument z Puebly (21) říká: "Skutečný ekonomický pokrok, který tento kontinent zakusil, ukazuje, že je možné zmírnit krajní chudobu a zlepšit úroveň života našeho lidu. A je-li to možné, pak se to stává povinností."

 

 

B)     Nespravedlnost a modloslužba, která obžalovává člověka

 

 

Poslání církve na nás neustále naléhá, neboť jakákoli forma nespravedlnosti je modloslužbou. Řehoř Nysský to velmi výstižně vyjadřuje, když mluví o otroctví - které existuje v naší společnosti v starověké i novodobé podobě - : "ovládat lidi znamená obchodovat s Božím obrazem".

 

 

 Chudoba církve se neomezuje na prostou asketickou otázku, ale spíše jde o "ztotožnění se s chudým". František si to uvědomuje, až když se setká s chudým. Kristova chudoba znamená jít chudému vstříc, přiblížit se chudým, "abychom zbohatli z jejich chudoby" (2 Kor 8,9). Novost a tradice si podávají ruku v tématu spravedlnosti. Když Otcové církve mluví o almužně, často tvrdí, že "není vaše, ale jejich".

 

 

 Současná společnost, třebaže uchovává teologickou sílu almužny, vyvozuje z pastorálního poslání církve podstatně větší požadavky k vytváření bratrštějšího světa, v němž méně obdaření ztrácejí svá nejzákladnější práva a kde se sledují "vývojové modely, které vytvářejí bohaté stále bohatší a chudé stále chudší" (Dokument z Puebly 30).

 

 

 V našem světě a v naší společnosti, kde je mnoho míst stínu a smrti, třebaže je to svět, který miluje Bůh, jenž nechce jeho zavržení, ale spásu prostřednictvím vyššího zásahu lásky, která se ukázala příchodem jeho Syna, bude obtížné milovat, jestliže se nevytváří spravedlnost a neexistuje rozhodnutí pro ni jako pro způsob života a solidárního postoje s těmi, kteří trpí nespravedlností nebo s ní zápasí.

 

 

C) Spravedlnost je zkušenost milosti

 

 

 Se spravedlností se nelze vyrovnávat jako s povinností mravního typu, ale je třeba objevovat ji jako "zkušenost milosti", jak to nacházíme v Novém zákoně v Ježíšově jásavém hymnu (Lk 10,21) a v Magnifikat (Lk 1,46-55). Nezbytné je svědectví víry a zakoušení Boží lásky, která "je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán" (Řím 5,5).

 

 

 Není třeba kázat, že je třeba vyjít z průběhu dějin, naopak je třeba historické trpělivosti a vytrvalosti..., jako rozsévač, který rozsévá a doufá, že země dá svou odpověď - chtít povytahovat stéblo by znamenalo utrhnout klas a dát semenu zemřít; je třeba být spolupracovníky a posunovat dějiny směrem k spravedlnosti - Boží království už je tu, avšak ještě ne... je to aktivní naděje.

 

 

 Láska k spravedlnosti není láska abstraktní, ale něco, co se skutečně "vrývá" do lidí - abstraktní láska by mohla zaujmout místo, jak někde čteme, jistých duchovních celibátníků, kteří "věří, že milují Boha, protože nemilují nikoho".

 

 

 "Křesťanské uskutečňování spravedlnosti se musí spíše blížit odpouštění než pomstě." Někdy to nevědomé v člověku směřuje k zaměňování hladu po spravedlnosti s žízní po pomstě, stejně jako se občas četné zápasy o spravedlnost znehodnocují a stávají nespravedlivými. Ze spravedlnosti, která se blíží odpouštění, rodí se láska k nepříteli... Spravedlnost směřuje více k proměně lidí než k proměně struktur.

 

 

D) úsilí SFŘ o spravedlnost

 

 

 Řehole SFŘ zavazuje hodně vážně ve prospěch spravedlnosti jak jednotlivého sekulárního františkána, tak i bratrské společenství, když říká: "Ať jsou přítomni svědectvím svého lidského života i odvážnými činy jak jednotlivců tak kolektivů při prosazování spravedlnosti především ve veřejném životě, a ať se zavazují ke konkrétním akcím, souvisejícím s jejich vírou" (15).

 

 

 Chtěl bych zdůraznit, že toto úsilí o spravedlnost je úlohou bratrského společenství. I když je uskutečňuje jediný člen, má je společenství přijímat za své tím, že ho bude povzbuzovat, podpírat a spolupracovat při

 

 

 - analyzování konkrétní situace, a spolupracovat stále a především ke znovunabývání důstojnosti chudých a vyděděných;

 

 

 - osvětlování rozhodnutí přijatého ve světle evangelia - nechat se osvítit bez instrumentalizování evangelia;

 

 

 - získávání kritérií rozhodování a směrnic jednání;

 

 

 - důsledném jednání.

 

 

E) Angažovat se počínaje bratrským společenstvím

 

 

 Především na místní úrovni, avšak i na ostatních úrovních: krajové, národní a - proč ne - i mezinárodní, bratrské společenství má být místem k výchově a prožívání v dialogu: solidarity, disponibility a účasti na společenském závazku.

 

 

 Pokud chybí vlastní podpůrná díla, bratrské společenství má spolupracovat s církevními sdruženími nebo se společenskými institucemi a iniciativami, které si zasluhují, aby byly podporovány pro svou angažovanost v prospěch chudých a utlačovaných.

 

 

 Bratrské společenství má být podporou a zdrojem odvahy pro bratry angažované v církevních a společenských podnicích ve prospěch spravedlnosti.

 

 

F) Angažovanost ve veřejném životě

 

 

 Rozvíjení spravedlnosti je jedním z poslání křesťana ve světě. Je to jedním z evangelních poslání sekulárního františkána. Je to poslání, které zavazuje vyjít ze sakristií a chrámů - ne proto, že bychom se v nich necítili dobře, ale protože normální život se rozvíjí venku - abychom byli jako Samaritán blízko tolika potřeb bližního. "Bezprostředním a obecným prvkem křesťanské inspirace časného řádu, která je specifickou službou laiků, zůstává láska k bližnímu ve svých odedávna zachovávaných, ale vždy nových formách skutků tělesného i duchovního milosrdenství" (Christifideles laici 41).

 

 

 Dnes je mnoho oblastí, jimž laik a konkrétně sekulární františkán může dát křesťanskou podobu, uvést do nich svěží vzduch vzkříšení svým misionářským duchem, jak to požaduje Druhý vatikánský koncil: "Katolíci mají pociťovat povinnost přispívat ke zvýšení pravého společenského blaha; váhu svého mínění mají uplatňovat tak, aby občanská moc byla spravedlivě vykonávána a aby zákony byly v souladu s mravními příkazy a obecným blahem... nemají odmítat veřejné úřady" (Apostolicam actuositatem 14). To potvrzuje i pastorální konstituce o církvi: "Církev soudí, že si zaslouží chválu a uznání práce těch, kteří se ve službě lidem věnují veřejným zájmům a berou na sebe břemena spojená s takovým úkolem" (Gaudium et spes 75).

 

 

 Konstituce přebírají tuto koncilní výzvu (srov. GK SFŘ 22,1-2). A Jan Pavel II. vyzývá laiky - i sekulární františkány - aby se angažovali v oblasti politiky. Není to téma, s nímž by bylo možné snadno se vypořádat - a tím méně v bratrském společenství - neboť je třeba hodně rozlišování, osvícení, čistoty srdce a průzračnosti života... je však možné a potřebné se do něj pustit. Papež v této věci píše: "Věřící laici mají vydávat svědectví o těch lidských a evangelijních hodnotách, které jsou hluboce spojeny s politickou činností, jako je svoboda a spravedlnost, solidarita, věrná a nesobecká oddanost dobru všech... To vyžaduje, aby laici čerpali duchovní sílu aktivní účastí na životě církve a aby si osvojili její sociální nauku... Křesťané jsou vyzýváni, aby pěstovali ochotu k dialogu a k míru a zasazovali se o vytváření spravedlivého sociálního mezinárodního řádu" (Christifideles laici 42).

 

 

G) PAPEŽOVA NADĚJE

 

 

 Opravdu nevím, zda a jak by bylo třeba aktualizovat a modernizovat povzbudivého ducha Lva XIII., který sám byl terciářem, vzhledem k sekulárním františkánům. Myslím si však, že dnes, tak jako včera, a víc než včera, polem poslání sekulárních františkánů jsou "mnohostranné areopágy", které vznikají ve světě. To je jejich místo, se vší svou světskostí, avšak bez toho, že by vzdali církevní stanovisko. Jen na povzbuzení a k úsilí o otvírání nových cest připomínám několik slov Lva XIII.: "Když mluvím o sociální reformě, odvolávám se zvláště na Třetí řád sv. Františka." A ještě: "Že naše encykliky měly na vás velký dopad, je zřejmé, když vidíme vaši současnou práci, především že pracujete s takovým zápalem pro nový rozkvět vlastní síly Třetího řádu ve službě sociální věci."

 

 

 A Pius XI. připomínal sociální reformu vycházející z františkánského charismatu a zdůraznil její ovoce v prospěch "chudých a slabých proti zneužívání ze strany bohatých a mocných, bez škody pro řád a spravedlnost".

 

 

 V jedné linii s františkánským myšlením těchto papežů terciářů jde Řehole, která vyzývá k rozvíjení "odvážných činů" a zasazování se o "prosazování spravedlnosti", "ke konkrétním akcím souvisejícím s jejich vírou" (Řehole 15), aby byli prostředníky mezi kulturou a církví, politickou společností a církví...

 

 

                                                                                              (pokračování)

 

 

 Valentin Redondo OFMConv.

 

 

 KOINONIA 27/2000-3

 

 

 z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM