Polanco, Dennis S.A.

 Svatý František chtěl být především svědkem Boží lásky a Božího království na zemi. "Kázání vlastního života" bylo pro něj důležitější než každé kázané slovo. Svým stoupencům uložil v řeholi: "Všichni bratři mají kázat svými skutky" (1. řehole 17).

 Pro Františka byla síla dobrého příkladu první a jedinou cestou, jak hlásat radostnou zvěst a být posláni vydávat svědectví: "Jděte, milovaní, po dvou do různých zemí světa a zvěstujte lidem poselství míru!" (1 Cel 29). Největší Františkovou touhou bylo obětovat svůj život jako Kristův svědek. Na vrcholu křižáckých tažení směřovaly jeho myšlenky k tomu, dát svůj život za evangelium a za duše muslimských národů. Teprve nedávno prosil papež Jan Pavel II. o odpuštění za události, které mají souvislost s křižáckými taženími v 13. století: vojenské výpravy, které podnikla křesťanská církev k osvobození svatyň v Palestině. Dodnes přežívá vzpomínka na ně v této zemi, kterou židé, křesťané a muslimové nazývají Svatou zemí. Tato tři velká tradiční náboženství, která se odvozují od Abrahama, žijí vedle sebe a bojují proti sobě v této zeměpisné oblasti, kterou jednou palestinský křesťanský průvodce cizinců označil za "páté evangelium". Tím měl na mysli zemi samou.

 Když se k papeži Inocenci III. dostala zpráva, že muslimové na hoře Tábor vybudovali pevnost, vyhlásil 5. křížovou výpravu. Jeruzalémský král Jan z Brienne se nato rozhodl přenést válku do Egypta a 1218 oblehl Damiettu. Měl velení nad početným křižáckým vojskem a proto mohl 1219 město dobýt. Papežský delegát kardinál Pelagius rozhodl pokračovat v dobývání Egypta, kdežto Jan chtěl přijmout nabídku sultána, který byl ochoten vrátit křižákům dřívější Jeruzalémské království, když za ně dostane zpět město Damiettu. Pochod křižáků skončil před Kairem porážkou. Vojsko uniklo zajetí jen proto, že 1221 byla Damietta vrácena muslimům.

 Náš svatý Otec František žil v oné době a byl do událostí křížových výprav vtažen. Měl za to, že přišla příležitost rozšířit všeobjímající smiřující lásku Boží na všechny národy. Tato Boží láska byla pramenem a zdrojem jeho misionářské činnosti, která ho později přivedla až před muslimského sultána. V roce 1219 se vydal na cestu s bratrem Iluminátem a vylodil se v Accro, křižácké pevnosti na severu Egypta.

 Saladinova říše zahrnovala Sýrii a Egypt. Nejvýznamnějším muslimským protihráčem v Egyptě byl moudrý sultán Malik al Kamil, Saladinův synovec a zbožný stoupenec islámu. František přišel ve chvíli, kdy vyjednávání mezi oběma stranami probíhala spíše nabitá napětím. Sultán byl ochoten stáhnout své oddíly, křižáci však nesouhlasili. František požádal kardinála Pelagia o dovolení, aby mohl jít v průběhu jednání k sultánovi. Kardinál nakonec souhlasil s podmínkou, že František a Iluminát neohrozí věc křesťanstva a budou jednat pouze vlastním jménem. Nato se František se svým průvodcem vydal na cestu.

 Tenkrát byla vypsána na křesťany daň z hlavy jeden byzantský zlatý - to přirozeně usnadnilo cestu na islámský dvůr. Město Damietta bylo chráněno na mořském pobřeží dvojitými hradbami, na straně z pevniny trojitou hradbou, 22 branami, 42 pevnostmi, 100 věžemi a velkou vojenskou silou, a mělo dostatek zásob, aby přečkalo dvouleté obléhání. Není známo, jak se mohl František dostat ve zdraví na sultánův dvůr - ostatně některé prameny mluví o tom, že on a Iluminát byli těžce zbiti. Snad si muslimové myslili, že jsou oba mniši na tajném diplomatickém poslání. V každém případě se oběma podařilo mluvit se sultánem (nezapomeňme ani na daň z hlavy, totiž dva zlaté).

 František a sultán Malik al Kamil stáli proti sobě. Bible a korán se v této chvíli setkaly a dívaly se po sobě plni zvědavosti. Očividná Františkova prostota a jeho pozornost k sultánovi a blahu jeho duše zřejmě zapůsobily na Malika víc než celé vojsko. František se nestal mučedníkem, jak doufal, ale vážili si ho a dostal příslib, že on a Iluminát dostanou bezpečný průvod na hranici a dál až k posvátným místům ve Svaté zemi, aniž by museli platit poplatky. Zdálo se, jako by František nesplnil své poslání, totiž vydat svědectví položením vlastního života za vykoupení duší druhých. Zanechal však trvalý dojem na muslimského sultána a jeho rádce, kteří připomenuli tuto "událost s mnichem" na tajuplném náhrobním kameni, jenž byl nalezen o dvě stě let později.

 František pak vytyčil ve své řeholi pro bratry ideál prosté křesťanské "přítomnosti", jenž zavrhoval tehdy známé taktiky konfrontace a obracení na víru. Jeho cestou je "nezačínat hádky nebo spory" a: "kvůli Pánovi se podřídit (1 Petr 2,13) a tak vydávat svědectví, že jsou křesťané" (1. řehole 16).

 Bohužel, svaté války zuřily dále, mnoho lidských životů bylo ztraceno a až dodnes přežívá vzpomínka na tehdejší násilnosti.

 * * *

 Dne 28. října 1965 začalo nové období v katolické církvi na celém světě, když papež Pavel VI. vyhlásil "Deklaraci o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím". Aktuálními slovy se tam jasně a zřetelně mluvilo o způsobu svědectví, jaký objevil pro sebe František dlouhá léta předtím, když stál před sultánem. V Deklaraci stojí:

 "Všechny národy tvoří přece jedno společenství, mají jeden původ, protože Bůh dal všemu lidstvu přebývat na celém povrchu země. Mají také jeden poslední cíl, Boha. Jeho prozřetelnost, projevy jeho dobroty a spasitelné úmysly se vztahují na všechny lidi" (Nostra aetate 1).

 Lidé čekají od různých náboženství odpověď na skryté záhady lidského bytí, které lidi do hloubi srdce znepokojují:

 "Co je člověk? Jaký je smysl a cíl našeho života? Co je dobro, co je hřích? Jaký je původ a cíl utrpení? Jak se dosáhne pravého štěstí? Co je smrt, soud a odplata po smrti? A konečně: Co je to poslední a nevyslovitelné tajemství, jež obklopuje naši existenci, z něhož jsme vyšli a k němuž spějeme?" (tamtéž).

 Nakonec Deklarace cituje týž List sv. Petra, který sám František uváděl před staletími:

 "... posvátný sněm snažně zapřísahá křesťany, aby »vedli mezi pohany vzorný život« (1 Petr 2,12) a... žili v pokoji se všemi lidmi" (Nostra aetate 5).

 Pokojné vztahy se udrží při životě vzájemným dialogem. Jan Pavel II. často říkal, že je nebezpečné nesetkávat se. Co si však navzájem řekneme, když se setkáme? Pavel VI. nabídl v této věci dva vrcholové body a čtyři body výchozí. Vrcholovými body jsou: vzájemná úcta a porozumění. Každý vzájemný dialog vyžaduje tyto základy - lhostejné, o jakého partnera rozhovoru jde - aby se předešlo monologům.  Výchozími body pro naše vzájemné dialogy jsou: život, činnost, modlitba a víra. První výchozí bod: Musíme začít poznáváním života druhého - jeho nadějí, snů, starostí a jeho hladu. Druhý výchozí bod: Patrně můžeme potom nejlépe společně jednat, jde-li o věci životně důležité u nás nebo u druhých. Třetí výchozí bod: Můžeme odhalit své meze a potřeby, když se modlíme k Bohu, který nám propůjčuje odvahu, rozvážnost a schopnost konat dále. Čtvrtým výchozím bodem je nakonec, když můžeme mluvit o své víře a dokonce o těch otázkách, které nás dělí, neboť jsme nabyli k sobě důvěru. Dospívající a mladí dospělí s tím udělali zkušenosti a stále znovu říkají, že tyto směrnice pro dialog u nich vedly k úspěchu.

 Evangelizace a dialog mají odlišné zaměření, prostředky a účely. Nejsou zaměnitelné, mohou však svým vlastním způsobem společně přispět k šíření evangelia. Obojí jsou spolehlivé cesty, abychom dosvědčili náš společný původ v Bohu. Františkánští bratři a sestry ze Society of the Atonement (Společenství kajícnosti) vydali se na tuto cestu, "aby všichni byli jedno" - jak si to přál Ježíš ve své modlitbě - od té doby, co začali s týdnem modlitby za jednotu křesťanů v Graymooru, Garrison, New York, a zasazují se za to i prostřednictvím svých ekumenických a mezináboženských středisek v Římě (Centro pro Unione) a v USA (The Graymoor Ecumenical and Interreligious Institute). Scházejí se s mnoha dalšími ekumenickými a mezináboženskými partnery, kteří - tak jako oni - velkoryse uvádějí Kristovu modlitbu do života.

 Pětatřicet let po angažování se pro tuto prostou cestu vydávání svědectví ztělesňuje ji náš současný Svatý otec Jan Pavel II., cestu, kterou 1986 nastoupil, když se s představiteli světových náboženství modlil v rodišti sv. Františka z Assisi a františkánského hnutí. Toto prosté setkání lidí, kteří se sešli na tomto místě v modlitbě, dostalo se na titulní stránky novin a jiných médií v celém světě. Doufáme, že přitom usměvavý světec spolu se sultánem shlíželi z nebe dolů a žehnali nám, zatímco my jsme se společně modlili a spolu rozmlouvali.

 Dennis Polanco S.A.

 Propositum, Bulletin dějin a spirituality  Regulovaného třetího řádu, Řím, 1/2000

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM