Jarolímek, Romuald OFMCap.

            Když se sv. František už blížil smrti, říkával: „Bratři, začněme konečně sloužit Bohu­…“[1] Přál si opět se vrátit ke službě malomocným, aby jím lidé pohrdali jako kdysi, a uchýlit se na nejodlehlejší místa. Začít znovu pro něj znamenalo – opustit společenství lidí a setkat se s Bohem intimně přítomným ve skalních rozsedlinách a jeskyních jako na počátku jeho obrácení.

Také dnes, zvl. v době po II. vatikánském sněmu slyšíme v církvi častěji opakovat slova: „obnova“, „návrat k pramenům“…jsou to slova krásná, ale nesnadno proveditelná. Pavel VI. nám kapucínům připomínal, že pravá obnova musí vytrysknout z modlitby v jejích různých formách a vyzýval ke znovuobjevení našich kontemplativních kořenů[2] a rozvíjení ducha kontemplace, který zářil z života sv. Františka a jeho prvních druhů.[3]

 Krize modlitby se nevyhnula ani řeholní rodině kapucínů, objevují se však náznaky obnovy a to: zakládání domů modlitby neboli pousteven, účast v   modlitebních hnutích, modlitební setkání, studium kontemplativních a poustevnických stránek našeho života atd.[4] Stejně jako každá reforma i obnova řádu vyrůstá z modlitby, začíná a má svou životnost v samotě pousteven, na poušti, jak to potvrzují celé františkánské dějiny. úspěšnost v evangelizaci byla důsledkem velkého důrazu na kontemplativní modlitbu, mnohde prožívanou v bratrském prostředí františkánské poustevny. Volání pouště a pousteven je stále přítomné v našem řádu, a tak nejde jen o desítky pousteven z dob sv. Františka a prvních druhů. Chceme-li pochopit sv. Františka v jeho plné šíři a hloubce, nikde nenajdeme věrnější zachycení stop jeho života, než když vstoupíme do poustevny. Zpětný pohled k počátkům nám odhalí krásu, smysl, hodnotu, aktuálnost a stálou použitelnost františkánské poustevny (domu modlitby). Ano, je třeba její postavení jasně definovat, aby se předešlo podezřívání a neoprávněnému obviňování z odlučování, rozdělování, vyvolávání sporů atd. Pravda je ta, že poustevna je v určitém smyslu místem duchovní revoluce, nesnáší totiž nehybnost a lhostejnost.

            Při určitém zjednodušení pohledu na život sv. Františka lze období po konverzi a zvláště poslední léta jeho pozemského života popsat jako život v ústraní pousteven a pohyb mezi nimi vyjadřuje menšinový podíl apoštolského života. Ovocem Františkova života v poustevnách byla kromě jiného stručná pravidla, Řehole pro poustevny. Ta měla značný vliv na společenství Menších bratří i Chudých paní u sv. Damiána a to nejen v počátcích, ale v celých dějinách až do dnešních dnů.

            Řehole pro poustevny se nám zachovala ve velmi časných (již ze 13. stol.) a častých rukopisech (24 kodexů). Dokazuje to, že tento spis byl hodně čten, opisován a je skutečně Františkův. Kromě přídavku na konci (7. věta) v nich není závažnější odchylka, pouze mluvnické změny směřující ke zlepšení vyjadřování nebo objasnění nejasného. Styl je volný, prostý a nenucený, text má jasný a přesný normativní ráz, ale má charakter spíše rady než příkazu. Je otevřenější, bezprostřednější a více osobní než jiné Františkovy spisy, je totiž napsána bez zásahu zvenčí. Časté používání spojky „a“ (23 x), typické užívání zájmen „onen, tenhle, svůj“, výrazu „matka“ (6 x) a „synové“ (5 x), neužívání silných výrazů a příkazy mající konjunktivní tvar (26 z 38 v textu použitých) svědčí o tom, že tato řehole je jedním z nejautentičtějších spisů sv. Františka. Datum sepsání se nedá přesně stanovit, ale nemohlo to být dříve než v roce 1217, kdy byl zaveden úřad ministra, a později než v roce 1222, kdy Honorius III. povolil sloužit mše v poustevnách, a v řeholi o tom není zmínka.

Tato pravidla ukazují, že již v době sepsání, vedle bratří manuálně pracujících a kazatelů existovali bratři dávající přednost modlitbě a tímto spisem je forma jejich života schválena. Jde o ty bratry, kteří si přejí vést kontemplativní život v samotě, zcela odloučeni od hluku světa, střídavě životem Marty a Marie, při zachování bratrského života. Není to možnost jen pro nějakou elitu či pár výjimek jaksi stranou františkánského bratrstva, ale pro všechny, kdo po tom touží. Prožívají zde do hloubky biblické napomenutí: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost.“[5] Poustevnická řehole není asketický útěk, ale krystalizace hluboké, tajemné touhy po Bohu a Jeho hledání. Je možné v ní vidět dodatek k řádové řeholi přidávající další směrnice pro bratry žijící v poustevnách. Uvnitř poutnického života řádu vytvořil sv. František schválením života v poustevnách stabilní jádro. Apoštolský život a život v samotě tu nestojí jen vedle sebe, ale vzájemně se doplňují ba dokonce podmiňují.

            Deset veršů Františkovy poustevnické řehole můžeme rozdělit na čtyři odlišné části:

 

 

1) verše 1 – 2   odpovídají, čím by tito bratři měli být a co mít,

2) verše 3 – 6  řeší, co mají dělat,

3) verše 7 – 9  se zabývají tím, co by neměli dělat,

4) verš 10 je konečná připomínka a výzva k horlivému zachovávání řehole.

      

Jedna ze tří variant názvu řehole[6] vyjadřuje výrazem „conversatio“ cosi podstatného – charakterizuje život bratří v poustevnách jako nastávající obrácení a to nejen osobní, ale především obrácení celé komunity (bratrstva). Tento rodinný život v lásce a službě směřuje k odstranění ducha tohoto světa a jeho nahrazení Duchem Páně, což zahrnuje dlouhý, ba celoživotní proces obrácení.

 

 

„Ti bratři, kteří chtějí vést řeholní život v poustevnách,ať jsou tři nebo nejvýš čtyři“      ( ŘehPou 1)

 

 

„Ti, kteří chtějí…“ –  Nejde zde pouze o to cítit zalíbení, osobní přání  či touhu, ale má to být na popud Ducha sv., stejně jako povolání jít mezi Saracény a jiné nevěřící. Z této nabídky dýchá duch svobody, který je pro Františka typický. Proto neomezuje činnost bratří puntičkářskými nařízeními. Přijmout tento život je svobodná, radikální volba Božího daru pro bratry ochotné a zapálené. Sv. František respektuje nejen osobní svobodu, ale také svaté Boží působení v bratřích, a všechno vztahuje k Bohu. Hlavním pilířem františkánství je odevzdání se Božímu Duchu: „Nadevšechno mají toužit, aby měli Ducha Páně a ten aby v nich svatě působil.“ [7] „…aby přitom nepotlačovali ducha sv. modlitby a zbožnosti, kterému mají sloužit všechny časné věci.“ [8]; Duch sv. je vyhlášen za generálního ministra řádu[9] atd. František věří v aktivní přítomnost Ducha v každém bratru pro zvláštní milosti každého (milost bratrské pomoci, práce, mlčení…), z čehož pramení jeho hluboká úcta ke každé jednotlivé osobě.

            „…vést řeholní život v poustevnách…“ To, co popisuje tato řehole, je v protikladu k mnišsko-klášternímu životu, který v té době převládal. Bratři v poustevnách mají „přestávku“ nebo se na určitou dobu „zastavují“, a tak se liší od bratří, kteří chodí světem jako kazatelé. Slovo „eremus“, překládané jako poustevna, v latině znamená: neobdělaná a neobydlená krajina, poušť, samota. Tento život znamená jít ve šlépějích sester z Betánie Marty a Marie[10] a hlavní úlohou je „hledat především Boží království a jeho spravedlnost“.[11] Myšlenka pobývat v poustevnách dokonale odpovídá kontextu u sv. Matouše[12] i výrokům sv. Františka[13], jejichž pozadím jsou Ježíšova pokušení na poušti, pokušení moci a vlády, pokušení využít zázrak pro běžné hmotné potřeby. Pro Františka je to výzvou nestarat se úzkostlivě o pozemské věci, ale důvěřovat Bohu, proto ten důraz na mlčení, odloučení od světa, oplocení a cely, intenzivní modlitbu, chudobu… Jde o to, jít do pouště s Ježíšem, který se 40 dní modlil, postil a byl pokoušen, ale nerozejít se přitom se společenstvím bratří.

            Pramen: br. Artemio Raymundo OFMCap., provinciál na Filipinách, Františkova řehole pro poustevny v kontextu evangelního života a apoštolátu dnešních františkánů; překlad br.Juvenál Valíček OFMCap., přepracoval  (radikálně zestručnil a zjednodušil br. Romuald Jarolímek OFMCap.