Ratzinger, Josef

            Vyprávění o Ježíšových pokušeních je spojeno s událostí Ježíšova křtu, kde jsou předobrazena tajemství smrti a vzkříšení, hříchu a vykoupení, hříchu a odpuštění - Ježíš sestupuje do hloubky Jordánu. Od okamžiku, kdy Ježíš, který je bez hříchu, sestupuje do vod Jordánu, on, který nemá „starý život“, který by pohřbil, přijímá křest již jako anticipaci kříže; je to osud našeho údělu, přijetí našich hříchů a naší smrti. Otevřená nebesa, ze kterých zaznívá Otcův hlas, znamenají jednou provždy, že Bůh není již více pro člověka nedosažitelný, že Bůh nás hledá v našich hříších, v naší smrti, aby nám daroval nový život. V tomto smyslu Ježíšův křest předjímá celé drama jeho života a smrti a zároveň nám ho dává pochopit.

            Podobně můžeme chápat i Ježíšova pokušení. V těchto pokušeních Ježíš pokračuje ve své kenozi (sestupu a ponížení), která se započala v okamžiku vtělení, veřejně se projevila při křtu a přivede jej až na kříž a do šeolu, místa mrtvých. Ale v těchto událostech se naplňuje také nový výstup, který otevírá a člověku umožňuje výstup ze svých temnot a hlubin.

            Společně s církevními Otci můžeme říct, že Ježíš jako prototyp nového člověka, jako Nový Adam definitivně a vítězně překonává pokušení prvního Adama. List Židům se dotýká tohoto okamžiku a říká, že Ježíš plně přijal ve všem úděl člověka[1]. Být pokoušen patří nezbytně k Ježíšovu lidství, k jeho společenství s námi lidmi. Ježíš plně přijímá naši lidskou ubohost.

            Dříve než se zastavíme podrobněji u jednotlivých pokušení, můžeme již nyní říct, že podstatou každého pokušení je dát stranou Boha, odstavit jej na druhou kolej v našem životě. Považovat za důležitější sami sebe, své momentální potřeby a touhy víc než Boha samotného; toto je pokušení, kterému jsme neustále vystaveni. Takto upíráme Bohu jeho svrchovanost a božství a sami sobě se stáváme Bohem, přesněji řečeno bohem se nám stávají síly, které se nám podbízejí a nás ohrožují.

            Pro jedinečnost našeho společenství, kde snad bytostně prožíváme ve svém postavení jedno velké pokušení, a to pokušení moci, chci jen připomenout slova člověka, který napsal: „Jak chutná moc? Ano, chutná, moc.“

 

 

První pokušení - chléb spásy

Po čtyřiceti dnech Ježíš má hlad. Tělesná potřeba nasycení se stává výchozím bodem pokušení. Ale je zde ukryto ještě něco jiného. První dvě pokušení začínají stejnými slovy: „Jsi-li Syn Boží...“ Tato slova uslyšíme ještě jednou z úst těch, kteří se Ježíšovi vysmívají pod křížem: „Jsi-li Syn Božím sestup z kříže[2].“ Toto je nejen výsměch, ale též výzva, kde Kristus, aby byl věrohodný, musí na ni odpovědět. Podobné výzvy bychom našli i na jiných místech evangelia, během Ježíšova života, kdy Ježíš se má přizpůsobit lidským požadavkům.

            A stejné požadavky dáváme Bohu, Kristu a církvi také my: Jestliže ty, Bože, skutečně existuješ, ukaž se nám. Musíš odhalit oblaka, která halí tvé tajemství a dát nám jasno. Jsi-li, Kriste, skutečně Syn Boží a nejen jeden z mnoha osvícenců, musíš se dát poznat mnohem zřetelněji než doposud. Je-li církev skutečně tvojí církví, musíš se v ní jasněji projevit, než jak to vidíme během historie.

            Srdce tohoto pokušení se nachází v požadavku proměnit pouštní kameny v chléb. Evangelista sv. Matouš však pojímá pokušení mnohem šířeji, jak tomu bylo po celý život Ježíše a jak toto pokušení se zpřítomňuje během celé historie. Co v dějinách je nejtragičtějšího, co se příčí víře v dobrého Boha - Vykupitele lidí? Nemělo by snad být nejprokazatelnějším a nejúčinnějším projevem takového Boha, že dá chléb všem, kteří mají hlad? Během putování vyvoleného národa pouští Bůh zabezpečil všem dostatek chleba - manu[3]. Věřilo se, že právě v tomto mesiánském předobrazu se představí Mesiáš. Všeobecně vzato - není snad otázka nasycení hladovějících tím prvním znamením Vykupitele světa? Marxismus sliboval právě tohle; jeho první příslib zní, že „poušť promění v chléb“.

            Téma o chlebě je přítomno v celém evangeliu, a proto je potřebné jej vidět v celé jeho šíři. V evangeliu se nacházejí ještě další dvě vyprávění o chlebu. Jedná se o rozmnožení chlebů pro tisíce lidí, kteří následovali Ježíše na okraj pouště[4]. Proč nyní Ježíš dělá podobný zázrak, který dříve odmítl jako pokušení? Lidé šli za Ježíšem, aby slyšeli slovo Boží a z tohoto důvodu se o nic jiného nestarali. A tak jako lidé, kteří otevřeli svá srdce Bohu a jedni druhým, mohou obdržet chléb a mají právo být nasyceni. V tomto zázraku se objevují další tři prvky: předpokládá se hledání Boha, jeho slova a správného způsobu, jak uspořádat celý svůj život. Chléb se požaduje od Boha. A nakonec vzájemná ochota rozdělit se je základním prvkem zázraku. Naslouchání Bohu se stává životem s Bohem; víra vede ke vzájemné lásce, k objevení druhého člověka. Ježíš není lhostejný ke hladu lidí, k jejich základním materiálním potřebám, ale uvádí je do vzájemných souvislostí a dává jim správné pořadí.

            Toto druhé vyprávění o chlebu předobrazuje třetí a na ně připravuje. A tím je poslední večeře, která se stává Eucharistií Církve, zázrakem, který neustále v Církvi přetrvává. Sám Ježíš je tím pšeničným zrnem, které umírá a přináší užitek[5]. V tomto kontextu chápeme nyní slova SZ: “Nejen chlebem živ je člověk, ale každým slovem vycházejícím z úst Božích”[6]. Jak říká německý jezuita Alfred Delp: „Chléb je důležitý, důležitější je svoboda, avšak nejdůležitější ze všeho je adorace.“ Tam, kde pořadí těchto hodnot není zachováváno, kde je zpřevráceno, z něho již nevyplývá více spravedlnost, člověk nevychází vstříc trpícímu člověku, a stejně tak i samotné materielní hodnoty neslouží, ale častokrát ničí. Tam, kde Bůh se přesouvá na vedlejší kolej, nakonec zrazují ony hodnoty, na kterých se stavělo jako na základních. To platí nejen o marxismu, ale stejně tak o současném tzv. západním světě, který  přispěl na pomoc tzv. třetímu světu pouze s výdobytky techniky a ničím jiným. Dal stranou jejich náboženské, mravní a sociální cítění a pak do tohoto prázdného prostoru položil výdobytky své kultury. Lidé věřili, že promění kámen v chléb; ve skutečnosti však dali kameny místo chleba.

            Musíme nově objevit primát Boha a jeho Slova.  Jistě se můžeme ptát: „Proč Bůh nestvořil svět, kde by jeho přítomnost byla mnohem zřetelnější; proč Kristova přítomnost ve světě není zářivější, aby na sebe upoutával pozornost všech?“ Toto je tajemství Boha a člověka, které my nemůžeme proniknout. My žijeme ve světě, kde Bůh se nedává jednoduše uchopit, ale může být hledán a nalézán z podnětu srdce, skrze „východ z Egypta“. Tímto způsobem se musíme postavit falešným filozofickým představám a musíme jasně poznat, že nejsme živi jen chlebem, ale především poslušností Slovu Božímu. A teprve pouze tam, kde se žije touto poslušností, se rozvinou zásady, které mohou obstarat chléb všem lidem.

Zpracováno podle Hledět na Krista. Setkání spiritualit, vedené kard. Josefem Ratzingerem  v bazilice sv. Jana v Lateránu, uveřejněné v Osservatore Romano 7. 3. 1997, str. 6-7