Čech, Zdirad

7. února                                                              + 1812

Když některou zemí kráčejí dějiny, obvykle to znamená, že bohatí zbohatnou a chudí zchudnou. Dobře to viděli obyvatelé Neapolska v letech, po která jim byl dán bratr Jiljí. Rozhodně si nemohli stěžovat, že by je dějiny nechávaly stranou. Napřed se země zatmívala osvícenskými reformami, pak, sotva se trochu vzpamatovala, přišla o krále a z moci francouzských osvoboditelů (jak si říkali) byla proměněna v republiku, pak osvobozena od osvoboditelů a hned nato znova osvobozena francouzskou mocí, teď už ovšem císařskou, a sotva se jeden král usadil, už musel dělat místo jinému, který zase musel ustoupit původnímu, dvakrát vyhnanému. Ale to už bratr Jiljí nebyl v Neapoli, ale v nebi. Bohatí se nemohli vynadívat na své peníze, slavní na svá zrcadla a slabí? Ti vzpomínali na milovaného bratra Egidia (Jiljí) z kláštera neapolských alkantarinů, který se pramálo  staral o výměny vládců. Za jedněch i druhých chodil po almužnách, sedal ve fortně, pracoval v kuchyni nebo pletl provazy. Klášterní bratři toužili napodobovat jeho ctnosti, pro městské chudáky byl miláčkem, jejich svatým, jehož veselá dobrota je neodolatelně přitahovala a neúnavná činná láska je proměňovala, zachraňovala jejich těla i duše. Okupanti a osvoboditelé přicházeli a odcházeli jako roční doby, pro lásku a z lásky šťastně chudý bratr Jiljí, jakoby z časů svatého Otce Františka, zůstával. Až roku 1812 si ho Bůh vzal k sobě. Třiaosmdesát let byl na světě, osmapadesát let v hábitu, třiapadesát let v Neapoli.

Kresbu postavy bl. bratra Jiljího provázejí znaky Neapolska, jak se proměňovaly za různých vládců těch let, a znak papeže Lva XIII., který ho r. 1888 zahrnul do počtu blahoslavených.

                                                                                              Zdirad Čech