Baroková, Terezie

Klářiny poslední Vánoce

Blížily se vánoční svátky. Těžce nemocná Klára je očekávala s velkou radostí. Měla velmi ráda tyto dny, ve kterých si připomínáme narození našeho Pána. Vždyť jeho narozením všechno začalo. Bůh přišel na svět, aby s námi prožíval všechny naše bolesti a radosti, aby nám byl blízko. Aby nám ukázal, jak nás miluje.

Klára si představovala, jak se v tento den lidé scházejí nejen ke slavnostní večeři, ale i v kostelích a katedrálách, aby společně prožívali radost z Božího narození.

Najednou jí začalo být smutno z toho, že ona bude zase sama, na svém lůžku.

„Ach, proč mě to trápí,“ řekla si Klára, „není důležité, kde jsem já, ale to, že Pán přišel na svět. Že mohu prožívat radost z jeho blízkosti, z jeho přítomnosti mezi nám právě proto, že se narodil jako malé dítě.“

Klára si představila assiské děti. Ostatně děti měla velmi ráda. Často neměly ani to nejpotřebnější. Tak ráda by jim dala co potřebují. Představovala si, jak i Ježíš trpěl nedostatkem. Jak musel bydlet ve chlévě. Jaký měl život na útěku, na cestách. Nejprve do Egypta, potom  do Nazareta. Připomínala si, jak velkým požehnáním je jeho život pro nás.

Znovu zesmutněla: „Proč?“ ptala se sama sebe, „už tolik let prožívám Vánoce sama, stále na tomto lůžku. Vždyť chci, aby můj život byl obětí za jiné… Nakonec tolik lidí se nebude moci o Vánocích radovat. A mně je Pán stále tak blízko."

Ale touha strávit Vánoce ve společenství jiných lidí navzdory všem těmto  úvahám v ní stále rostla. Slyšela, jak sestry vstávají od slavnostní večeře a odcházejí do kaple. Poznala každou z nich podle kroků. Slzy se jí draly do očí. Bolest v ní narůstala.

„Pane, jsem tu sama, jen pro tebe.“

Najednou zaslechla, jako by z dálky k ní doléhala tichá hudba. Klára zbystřila pozornost. Hudbu slyšela stále jasněji. Náhle viděla, že se nachází v bazilice svatého Františka. Při oltáři se už modlili bratři, jiní vykonávali poslední přípravy na mši svatou. Lidé už stáli na svých místech. Bazilika byla přeplněná. Z chóru zněly slavnostní zpěvy.

„Jak je dobré, že tu smím být s vámi! Lev, Masseo, Ginepro, Bernard,  Angelo, Filip, Štěpán… Všem vám přeji radostné Vánoce!“ chtěla Klára zvolat, ale z hrdla jí nevyšel ani hlásek.

Začala mše svatá. Klára se na ni soustředila. Celou bytostí vnímala zázrak Pánova příchodu na oltář, poslouchala radostné melodie a písně.

Když mše svatá skončila a kněz odcházel od oltáře, Klára cítila, že se také ona vzdaluje. Všechno viděla stále nejasnější, zamlženější, až si uvědomila, že znovu leží na svém lůžku. Zaslechla kroky sester, které se vracely z kaple.

„Kláro, jak ti je? Jak se cítíš v tuto svatou noc? Co potřebuješ? Co ti máme přinést?“ ptaly se jí sestry, které se sešly kolem ní.

„Jsem tak šťastná v tuto svatou noc,“ usmívala se Klára. „Pán mi dal milost, že jsem nemusela být sama tuto noc, ale mohla jsem být spolu se všemi, co byli v bazilice sv. Františka. Viděla jsem bratry a poslouchala jsem překrásnou hudbu a zpěvy.“

„Jak ses tam dostala?“ chtěla se zeptat Lucie, ale nic neřekla. To není důležité. Raději obdivovala něžnou lásku Pána, který tak zázračně vyplnil Klářinu prosbu.

 

 

Uzdravení chlapce

Na bránu kláštera u sv. Damiána netrpělivě zabouchal chlapec.

„Co je? Co se stalo?“ ptala se překvapeně Bona, která přišla k bráně.

„Musím se setkat s Klárou! Zavolejte Kláru!“

„To není možné,“ odpověděla Bona. „Klára je nemocná, nemůže přijít.“

„Já ji musím vidět! Tak mě pusťte k ní! Ona mi určitě pomůže!“ křičel chlapec tak silně, že ho slyšela i Klára v ložnici.

„Co se stalo? Kdo to je?“ ptala se.

Když jí Bona všechno vypověděla, Klára dovolila vpustit ho.

Chlapec si klekl před Kláru: „Od malička nevidím na jedno oko. Kláro, prosím tě, uzdrav mě. Vím, že to můžeš udělat.“

„Pojď ke mně,“ usmála se na něho Klára. „Ne já, ale Pán nás uzdravuje. On tě miluje a chce tě potěšit.“

Udělala nad ním znamení kříže a řekla: „Běž teď za mou matkou Ortolanou, ať nad tebou udělá znamení kříže a pro její zásluhy budeš uzdraven.“

„Ne, Kláro,“ ohradila se matka. „Já nemám takovou moc. To jen tvé zásluhy všem pomáhají. Ale tebe, chlapče, požehnám s radostí.“

Chlapec se začal rozhlížet kolem sebe.  „Já vidím!“ vykřikl. Zakryl si zdravé oko a díval se jen tím, na které předtím neviděl. Prohlížel si sestry, okolí a křičel: „Vidím všechno úplně jasně! Já jsem věděl, že mi pomůžete! Děkuji vám! Nikdy vám to nezapomenu…!“

„Ať ti Pán žehná v celém tvém dalším životě,“ řekla Klára chlapci na rozloučenou.

 

 

Sestra Františka

„Františko, v posledních dnech jsi velmi smutná. Co se stalo?“

„Je mi líto, Kláro, že je to na mně vidět. Nedokážu snášet nepříjemnosti s pokojem a s radostí jako ty.“

„Co tě znepokojuje?“

„Velmi mě bolí hlava. Někdy se ani nedokážu soustředit na to, co dělám,“ hovořila se slzami v očích. „Viděla jsem, jak jsi už mnoho sester u nás uzdravila. Já vím, že Pán by mi na tvou přímluvu vrátil zdraví. Ale nechtěla jsem tě o to požádat, když vidím, s jakou láskou a trpělivostí neseš ty mnohem větší bolesti. Chci aspoň toto přijmout z lásky k Pánu.“

„Co když tě Pán přece jen chce mít zdravou?“ usmála se Klára. „Já vím, jak bolesti člověka ubíjí a jak nám překáží v soustředění a modlitbě. Pojď blíž ke mně. Pán má jistě radost z tvé dobré vůle trpět pro něho. Ale teď tě chce potěšit a darovat ti zdraví.“

„Děkuji ti,“ řekla Františka a poklekla k jejímu lůžku. Klára se chvíli  potichu modlila, potom nad ní udělala znamení kříže a objala ji.

Také Františka Kláru objala s velkou radostí a vděčností: „Cítím se, jako bych měsíc odpočívala,“ řekla s úsměvem. „Kláro, ty sama ležíš těžce nemocná na lůžku a uzdravuješ všechny okolo sebe. Na tvou nejmenší prosbu by Pán jistě uzdravil také tebe. Ale ty chceš přinášet tuto oběť.“

„Pojď, raději spolu poděkujeme Pánu za všechno dobro, které nám dává,“ přerušila ji Klára a obě se soustředily na modlitbu.

                                                                                              (pokračování)