Pechatý, Jaroslav Josef OFS

Na letišti v Chiangmai jsme byli přivítáni delegací studentů a studentek místní lékařské fakulty - tato fakulta má však i jakousi „subfakultu“ for nursing (nurse znamená zdravotní sestra). Thajská vláda, možná pod vlivem současného krále, který studoval medicínu v USA, a jeho ženy, která v USA studovala „nursing“, imituje trend americké medicíny, kde se „nursing“ stává jakousi specialitou. Zmíněná královna má dokonce doktorát v tomto oboru.

Společně s Theresou a její nadřízenou Darleene byly v naší skupině ještě studentky medicíny z Pacifické univerzity, ale ty měly jiný úkol – byly zde na praxi.

Několikrát jsem se Theresy ptal, co vlastně zkoumá v Chiangmai. Odpověděla mi vodopádem odborných termínů, kterým jsem příliš nerozuměl.

Podle místního zvyku jsme již na letišti obdrželi malé jasmínové věnečky se zvláštními květinovými přívěsky. Jak jsem se později dočetl, představují tyto věnečky krásu Buddhova učení a věčnost života. Uvadnutí a seschnutí má každému připomínat, že na světě je všechno konečné a pomíjející. Naši noví známí nám řekli, že se jedná o starý siamský zvyk.

Komplex, ve kterém jsme byli ubytováni, připomíná někdejší vojenský lazaret, kterých bylo v době vietnamského konfliktu v Thajsku velké množství. Naštěstí pro thajské obyvatelstvo brutalita vietnamské nevyhlášené války zůstala omezena na Vietnam, částečně na Laos a Kambodžu. Je dost rozšířený názor, že buddhismus (společně s prozíravou vojenskou politikou) zachránil Thajsko od „barbarského komunismu“ (tolik citát z místních zdrojů). Nemohu to posoudit, ale je skutečností, že buddhismus je zde silně a rozvětveně zapleten do všech oblastí soukromého i veřejného života. Téměř v každém malém i větším obchodě je vidět osvětlené miniaturní buddhistické chrámy (připomíná to tak trochu naše betlémy o Vánocích) obklopené obětními dary – převážně ovocem.

Je proto pochopitelné, že první exkurze, kterou pro nás studenti zorganizovali, byla návštěva historického centra „Růže severu“ – tak se totiž Chiangmai poeticky nazývá. Toto historické jádro je téměř pravidelný čtverec obklopený vodním příkopem a přístupný dvěma hlavními a dvěma bočními branami. Imponující východní brána vede do vlastního buddhistického chrámu, do kterého se vstupuje bez obuvi, krátké kalhoty jsou zakázány, ale je možné si zapůjčit za malý poplatek lehké bavlněné kalhoty. Uvnitř chrámu je koberec, kam se má vstupovat jen tehdy, chcete-li se modlit. Modlících se návštěvníků bylo zde poměrně hodně. Klečí a spínají ruce stejným způsobem jako my, jen palce u rukou nepřekřižují.

Na zadní straně chrámu je posazen obrovský Buddha, štíhlý a zlatý, s vlasy vyčesanými do zvláštní špičky, nepoměrně dlouhýma ušima a se zdviženou pravou rukou, kde palec svírá malíček (něco jako náš skautský pozdrav). Zeptal jsem se jedné studentky, jestli ty dlouhé uši něco znamenají. Řekla, že ano, ale nedokázala mi přesně vysvětlit co. Před Buddhou, respektive pod ním, byl umístěn veliký stůl, na kterém byla obrovská spousta malých, středních a větších Buddhů.

Pokud jsem porozuměl výkladu studentek, které nám trochu objasňovaly fundamentální myšlenky buddhismu, buddhisté věří v permanentní reinkarnace. Následný život je v určitém smyslu ovlivněn činy a událostmi života předešlého. Tato filosofie příčiny a následku je nazývána karma. Konečný stav „osvícení“ neboli nirvána má definitivně ukončit tento cyklus reinkarnací. Dosáhnout tohoto cíle znamená „stát“ pevně na třech „sloupech“, to jest na morálce, meditaci a moudrosti. Určitý kodex životního stylu spočívající na toleranci a nenásilí pomáhá k dosažení tohoto cíle, tedy nirvány. Základům buddhistického způsobu života se děti učí – jak jinak – doma, v rodině, která se zde těší vysokého uznání a autoritě.

Meditaci praktikují buddhističtí mniši převážně při chůzi. Připomínají tak trochu athénské peripatetiky. Vzpomínám si, že o něco podobného se pokoušel P. Anselm ve františkánském klášteře v Norimberku, ale, upřímně řečeno, nešlo to.  Snad je tento způsob západnímu myšlení trochu vzdálený.

O čem meditují buddhisté, mi odpověděl  náš průvodce sice zdvořile, nicméně stroze, tak jsem se přestal vyptávat.

Pozoroval jsem pozorně klečící a meditující návštěvníky chrámu a měl jsem dojem, přes veškerou kuriózní cizotu, že své náboženství berou vážně. Celé jejich chování svědčilo o upřímnosti a nevtíravosti.

Když jsme vyšli z chrámu na malé nádvoří, uviděli jsme tam starší ženu, která prodávala malé ptáčky zavřené v klíckách. Je možné je zakoupit (jedna klícka stojí 10 bath, tj. asi 10 Kč), otevřít dvířka a nechat ptáčky vzlétnout do výše. Symbolizuje to prý zbavení se lidských starostí. Edmond to vyzkoušel a dopadlo to velmi neslavně. Otevřel dvířka klece příliš rychle a „ptactvo nebeské“ si to nasměrovalo k zemi. Měl sice možnost tuto proceduru opakovat, ale neměl o to zájem (zvlášť když slyšel tu „opravnou“cenu).

Místo toho jsme začali prohlížet celý komplex chrámu. Je to vlastně několik budov včetně obydlí mnichů, společenských místností atd. Nejprve jsme obdivovali exotické strážce chrámu, jakési opeřené hady zvané nagas. Zeptal jsem se jedné studentky, zda tito hadi nejsou nějakým reliktem indických kultů, které se do buddhismu vetřely. Přisvědčila s úsměvem a potom se mi snažila vysvětlit, že tento fenomén navazuje na „jatakas“ – Buddhovy životní zkušenosti. Když viděla můj rozpačitý pohled, doporučila mi, abych se těmito souvislostmi příliš nezabýval. Vyžadovalo by to zevrubnou znalost buddhismu indické mentality a místních zvyků. Tyto předpoklady, ať se na ni nezlobím, nemám. Konstatoval jsem, že má pravdu.

Kromě exotických „nagas“ jsou budovy chráněny všudypřítomnými sochami slonů. Kromě těchto „neživých“ živočichů pobíhalo po nádvoří nepřeberné množství psů všech druhů, barev a velikostí. Dvě starší paní se o ně velmi zodpovědně starají. Mají tam tři zvláštní kiosky, kde pro ně připravují stravu.

Prošli jsme kolem obydlí mnichů, kde právě mladí mniši v bílých řízách hráli fotbal, sledováni starším mnichem v béžové tóze – zřejmě jejich učitel, a došli jsme až k zajímavému monumentu, který připomínal středoamerické chrámy, jakousi malou pyramidu s useknutou kopulí, na které seděl Buddha a pozoroval tři světové strany. Prý je to proto, že v Thajsku jsou jen tři roční doby.

Moje ignorance mě začala pomalu ale jistě unavovat, a nebyl jsem sám. Přivítali jsme proto návrh našich hostitelů a začali uvažovat, zda chceme večeřet evropsky nebo thajsky. Skupina se rozdělila na dvě stejné poloviny a my patřili k té, která se výjimečně rozhodla pro „západní“ večeři a byli jsme převezeni do malé bavorské restaurace, kde nás očekávalo pravé evropské menu včetně pravého plzeňského.

Do naší „dosmitory“ jsme se vraceli s hlavou přeplněnou novými a exotickými zážitky.

                                                                                  J. J. Pechatý OSF