Vzpomínky na minulost

Němcová, Jindřiška OSF

Byli mlsní, tak je anděl vyhnal ze zahrady

Při sledování televize, zvláště záběrů z prostředí, kde se starají o mentálně postižené děti, se těžko ubráním srovnávání se svou minulostí, kterou jsem z větší části prožila právě v takovém prostředí. Jestliže chvíle prožívané mezi dětmi byly někdy těžké a kritické, vzpomínky na ně jsou vždycky milé. Někdy si je zdobím ideály, které mi tenkrát pomáhaly překonávat vše obtížné a nepříjemné, až odporné. Často jsem se obracela ke svatému Františkovi a tolik se k němu hlásila v okamžicích, kdy také on přiznává: Když jsem ještě vězel v hříších, zdálo se mi nesnesitelně hrozné, měl-li jsem se setkat s malomocným… Ale když jsem od nich odcházel, pak to, co se mi zdálo hrozné, proměnilo se mi v radost pro duši i tělo… Jak by to bylo krásné, kdybych toto mohla říci i o sobě a bylo to v mém životě vždycky pravda.

Střídaly jsme se ve službách na různých odděleních. Nějakou dobu jsem také pracovala u chlapců na oddělení ležících. U těchto dětí bylo denně tolik nepříjemné práce, která mě udržovala v soustředění a v prosbě o Boží pomoc k proměně, jak ji prožil svatý František. Zvykala jsem si pomalu na všechno a docela mi k této proměně přispěl i chlapec, který za mnou každý den přišel z vedlejšího oddělení. Jmenoval se Vašek, měl milou tvářičku, šibalská očka, dost těžce mluvil, ale co chtěl, to ze sebe vždycky vymáčkl. Na svém oddělení to byl trochu vůdcovský typ. Když jsem ho viděla ve dveřích, vždy mě napadlo: Pan revizor ož je tady zas! Obyčejně ke mně přistoupil a mlčky přihlížel k mé někdy víceméně nepříjemné práci. Když však byl chlapeček i postýlka v pořádku, pohladil mě a mile se na mne usmál. Zeptala jsem se ho: „Vašku, podle tebe také mne Bůh vyhnal z ráje?“ Vašek na to řekl: „Tebe ne, tebe ne!“

Jak k této otázce došlo? – Jednoho dne nás sestra z Vaškova oddělení pozvala na vypravování z Bible, které měl mít sám Vašek. Chlubil se jí, jak zná Bibli, a tak mu sestra nabídla, zda by nás nepoučil. Souhlasil a moc se na to těšil. Sešly jsme se na jeho oddělení. Bylo nás několik, i sestra představená si to nenechala ujít. A Vašek, načesaný a upravený, začal mluvit: „Byl jednou jeden kluk a jedna holka. Pán Bůh je měl moc a moc rád a dal jim krásnou zahradu. Chodil s nimi a ukazoval jim stromy. A říkal: Tady můžete papat, tady taky, ale tady ne, a ukázal jim na strom, ze kterého nesměli trhat a papat. Ale holka byla mlsná, utrhla a jedla a dala klukovi a ten papal taky. Pán Bůh dostal zlost a poslal na ně anděla, aby je ze zahrady vyhnal. Anděl vzal meč, otevřel bránu a volal na ně:  Ven, ven…“ – nyní se Vašek odmlčel, chvíli přemýšlel a pak dodal – „mejt é é kluky.“

Nám všem i dětem, které s námi naslouchaly, bylo toto vypravování jasné. My jsme se na sebe podívaly, potlačily jsme nápor smíchu a Vaškovi jsme zatleskaly. Stačila jsem se podívat na sestru představenou. Sklonila hlavu, nepromluvila sni slovo a mlčky odešla. Až po večeři připomněla: „Sestry, chtěla bych vám jen doporučit pod vlivem Vaškova vypravování, abyste si samy u sebe, ve svém svědomí ujasnily, jak Vašek přišel na to, že mejt é é kluky je trest a že přišel právě na tento trest.“ Víc nám neřekla, ale to stačilo, abychom měly o čem uvažovat.  A jako již tolikrát, i nyní jsem poznávala, jak mnoho mohly tyto děti změnit v našem životě a jak upřímný a pravdivý život jsme s těmito dětmi prožívaly. I mezi mentálně postiženými dětmi byly některé typy tvůrčí. Vašek patřil mezi ně. Při vší těžkopádnosti, která provázela jeho mluvení, dovedl využít každé příležitosti, aby se buď sám nějak zviditelnil, anebo pobavil i ostatní děti, které měl rád. Patřil na oddělení lehčích případů, z kterých se v dospívání vybírali chlapci do pracovní čety. Vašek však vždy vedl celé oddělení.

Na chlapeckém oddělení ústavu byla velmi dlouhá chodba. ústavní správa ji nechala vymalovat a na jejích stěnách namalovat různé obrázky. Ráda vzpomínám na malíře, který se tomuto úkolu tak rád věnoval. Možná že to byl jeho koníček. Vymaloval na stěnách celou sérii dětských malovánek, vybíraných z různých knih. Měl okolo sebe stále houf dětí a jeho to těšilo. Byl to dobrý člověk.

A Vašek byl zase ve svém živlu. Sehnal hlouček dětí, vodil se od obrázku k obrázku a vysvětloval jim, co který obrázek představuje. Na jednom místě byl vymalován roztomilý oslík a na něm seděl malý chlapec s velkým širokým kloboukem na hlavě, což vypadalo trochu jako svatozář. Tento obrázek měly děti velmi rády. Vašek je totiž přesvědčoval, že to je malý Pán bůh. Vždy se při své procházce u něho zastavili. Vašek jim ukázal, jak mají sepnout ruce – prý jako sestřičky – a říci mu, že se jim líbí. Také já jsem se někdy snažila říci Pánu to, co říkaly děti, že se mi líbí. A tak naše mentálně postižené děti nás bezděčně napodobovaly a my jsme k nim měly tak blízko. Byly to vždy naše děti.

                                               S. M. Jindřiška Němcová OSF

 

 

Dodatek:

Z dopisu autorky: „Je zajímavé – na to jsem teprve nyní přišla – sloužila jsem v ústavu 25 let, z toho 8 let u děvčátek, a na holčičí oddělení nemám skoro vůbec žádné vzpomínky, snad jen nějaké spíš smutné. Kluci byli lepší, aspoň to hodně sester říkalo.“

K tomu  poznámka redaktora: Ženy – a už dvouleté svou povahou jsou to ženy – jsou praktičtější: „hrají“ si s panenkami, jenže to není hra, ale účelová příprava na život, kde si nepotřebují nic vymýšlet. Proto také nemají ten pravý smysl pro humor, jejich činnost je vážná a málo zajímavá“.

Kluci si opravdu „hrají“, vymýšlejí – často hlouposti -, se skutečným smyslem pro legraci, tím jsou „zajímavější“. Jenže z takového „hraní“ vznikají všechny vynálezy, které posunují lidstvo kupředu. Muž, jenž je opravdu mužem, je až do smrti klukem, který si hraje.

                                                                                                                     Radim