Slotwiński, Tadeusz OFM

 Okouzluje mě a velmi oslovuje františkánský znak: zkřížené, rozpjaté a stigmaty poznamenané ruce Ježíše Krista a svatého Františka. Kristova ruka je nahá, Františkova v rukávu hábitu; nad nimi se tyčí kříž.

 Somatologové obdivují ruku jako podivuhodně zkonstruovaný a ke všemu vhodný nástroj, schopný vykonat ohromné množství nejrůznějších činností. Rukama si vyděláváme na živobytí a přijímáme každodenní chléb, pomáháme si jimi. Když jazyk nedokáže něco vypovědět, dokončí to ruka. Podáním ruky projevujeme přátelství, poklepáním náklonnost, srdečnost, blízkost. Rukou se bráníme proti útočníkovi, ukazujeme bloudícímu cestu.

 Ruce říkají mnoho o člověku, prozrazují jeho povolání i něco z jeho osobnosti. S úctou a láskou líbáme ruce rodičů, starých lidí, papeže, biskupů. "On má ruce sedláka, jako můj otec," řekla o papeži Janu XXIII. Chruščovova dcera.

 Ruka umožňuje člověku zpracovávat hmotu, vyslovovat se v umění, vyjadřovat srdečnost. Někteří však pro sobectví a pýchu pozdvihují ruku proti svým bratřím jako Kain na Abela.

 Ruce Ježíše i Františka byly vždy bratrské a přející. Kristus k sobě přitulil a žehnal děti, kladl ruce na nemocné, aby je uzdravil, vzal chléb a víno, aby nakrmil a napojil zástupy. Jeho ruce byly spoutány jako ruce odsouzence a potom přibity na kříž. Zmrtvýchvstalý vyzve Tomáše i jiné, aby se dotkli jeho probitých a vždy živých rukou.

 Člověk, jenž žije z práce rukou, se jimi vyslovuje, myslí a chválí jimi Otce a Stvořitele. Ježíšovy ruce v díle stvoření a vykoupení zpracovávaly a vylepšovaly, napravovaly a zušlechťovaly přírodu se silou a citlivostí na chválu Otce a na užitek lidí. V Nazaretě Ježíšovy ruce začínaly dílo vykoupení tím, že zpracovávaly dřevo. Při své apoštolské a prorocké činnosti bude Ježíš stále užívat rukou. V nebezpečí na jezeře podá ruku Petrovi, aby ho zachránil. Ježíšovy ruce zvyklé práci umývaly nohy apoštolům a i nadále budou připravovat jídlo (Jan 21,9). Vždy činné a zručné, na kříži ukončí práci začatou v Nazaretě. Navždy si však i v slávě uchovají stopy práce spolu se stigmaty umučení. Někteří si zapisovali na ruku jméno svého Boha (Iz 44,5). Ježíš mi říká: "Hle, vyryl jsem si tě do dlaní" (Iz 49,16).

 Pro užitek a nadpřirozené dobro zanechal Ježíš lidem své ruce, které přinášejí úlevu, ošetřují, uzdravují. Jeho ruce nadále omývají na křtu, odpouštějí hříchy, sytí Chlebem života, posvěcují, oživují. Ježíš klade ruce na hlavy apoštolů, panen, jáhnů, kněží, biskupů i manželů. Do svých rukou bere každý den chléb a víno, tak jako večer na Zelený čtvrtek, aby obnovil památku lásky. Jeho drsné a ztvrdlé ruce jsou v římském kánonu nazvány "svaté a ctihodné, čisté a neposkvrněné".

 František chápal, že žehnat znamená dělat druhým radost, a že nejvíc vykoná tehdy, opře-li svou ruku o ruce Ježíšovy. V tom spočívá jeho podobnost s Kristem, a v této podobnosti je jeho velikost. Při setkání s lidmi přeměňoval Ježíš svou božskou moc na dobrotu, kterou jim prokazoval. Stejný byl postoj Františkův; byl přesvědčený, že když mu Bůh dal schopnost a hřivny, pak určitě ne proto, aby se povyšoval nad druhé, ale aby podle jeho příkladu všem sloužil. Proto nehodnotil ani sebe ani druhé podle původu, získaných titulů, bohatství, ale podle toho, zda dokázal někdo sloužit bližnímu sám sebou i vším, co měl. Tomu se naučil od Ježíše. Právě toto ho naučil Kristus svým příkladem i slovem, aby všechno, čím je, a všechno, co má, přeměňoval na dobrotu projevovanou těm, pro které vycházelo slunce naděje: malomocným, ubohým, pokořeným, opuštěným.

 Je něco strašného, nemá-li někdo ruce, nebo jsou-li znetvořené. Z nadpřirozeného hlediska je však hůře, když někdo ruce má - a zdravé - ale neužívá je k tomu, k čemu je dostal od Stvořitele, tj. když s nimi nekoná dobro. Zdá se, že mnoho z nás se podobá člověku s ochrnulou rukou (Lk 6,6-11). Jednou rukou sloužíme sobě, ale - řečeno obrazně - nepoužíváme tu druhou, kterou máme sloužit bližním. Hřešíme tedy velmi zanedbáváním dobrého, když neděláme dobro tam, kde bylo třeba a kde byla k tomu příležitost. Ježíš a František nám říkají: "Vztáhni tu ruku!" Tu ochrnulou, která nekoná dobro, která nemiluje. Vztažené a zkřížené ruce Krista a Františka nám říkají: Dělejte druhým radost!

 V křesťanství nejsou lidé bez povolání. Rozdíl mezi prací a povoláním spočívá v tom, že práci a odměnu za ni nám dávají lidé, povolání pak nám dává Bůh a sám za ně odměňuje. Naše křesťanské povolání lze stručně uvést takto: být dobrý a dělat dobrými druhé. Jestliže nám to dosud nevycházelo, když ani u sebe ani u druhých nevidíme výsledky, mějme stále před očima Františkova slova: "Bratři, začněme konečně..." (1 Cel 103). Třeba věřit a důvěřovat Ježíšovi a jeho slovu, a začít od začátku. Opravdu, když se člověk přizná, že už ničeho nedosáhne, když cítí, že se musí opřít o Boží sílu a dobrotu, když začne přes dosavadní porážky pracovat znova - ale ve jménu Božím, tam se vždy dějí zázraky. Když se pustíme do boje se starými hříchy a chybami s novou odvahou, která se opírá o Boží sílu a lásku, můžeme si být jisti, že dosáhneme nápravu sebe i druhých, které máme rádi.

 Jak by bylo pěkné a užitečné, kdybychom se při uskutečňování všech vnějších dobrých skutků neřídili vlastní slávou, sebeuspokojením, dobrým pocitem, ale pustili se do zápasu s nepřítelem naší duše dobročinností, modlitbou a postem bez toho, že bychom se ohlíželi na pochvaly. Mnozí si při takových příležitostech dělají snímky, aby se pak mohli vynášet nad své okolí, získávat potlesk a obdiv. Tím ztrácejí své zásluhy před Bohem. Nám ať při všem to, co děláme dobré, stačí jediný fotografický snímek... ten Boží - shora.

                                                           Tadeusz Slotwinski OFM

 Glos sw. Franciszka 11/99

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM