Mlčoch, Lubomír OFS

Moje poslední cesta do Spojených států slibovala být vším, jen ne poutí. Zdálo se, že tentokrát nedostojím zásadě, že studijní pobyt v cizině má smysl jen tehdy, když je současně putováním duchovním. Dva dny v New Yorku, přednášky na Cornellově univerzitě v Ithace, výlet k Niagarským vodopádům…Termín se navíc křížil s pravidelným měsíčním setkáním našeho františkánského společenství u sv. Anežky, a jak se dodatečně ukázalo, i se slavnostním posvěcením kaple sv. Terezie z Lisieux rozšířené na kostel v mé farnosti v Praze-Kobylisích. Manželka a dcera Jitka, které si zaplatily letenku a měly možnost putovat se mnou, se však na cestu nesmírně těšily, a tak jsem zaplašil své pochybnosti.   

     Den před odletem (19. října) mi breviář připomínal sv. Jana de Brébeuf, Izáka Joguese a jejich druhy, jezuity francouzského původu, umučené v Severní Americe v letech 1642-49. Jejich misie na pomezí dnešní Kanady a USA následovala třicet let poté, kdy františkánští misionáři zde neuspěli. A protože jsme letěli do těchto končin, nemohl jsem na bratry jezuity i naše otce františkány nevzpomenout… V New Yorku jsme navštívili katedrálu sv. Patrika, patrona Irska, kde jsem původně chtěl vidět sochu tohoto světce od našeho sochaře Karla Stádníka, ale ukázalo se, že v nesmírném mraveništi velkoměsta je více kostelů sv. Patrika a má informace byla nedostatečná. Inu, moje chyba. Největší katolická katedrála se ztrácela mezi mrakodrapy, dílo lidské poukazovalo spíše na vlastní sílu a moc než na Boha…Stejný pocit jsem měl při tříhodinové projížďce na výletní lodi po řece Hudson: viděli jsme centrum města, Manhattan: pohled to byl úchvatný, ale nějak mi tam scházely věže kostelů. Když už se mi zdálo, že jsem jednu zahlédl, ukázalo se, že jde o stříbrný mrakodrap automobilového koncernu Chrysler. Právě když u sv. Anežky na Spořilově zahajoval otec Řehoř mši svatou, obeplouvali jsme Sochu svobody: nuže, o tohoto Světlonoše Ameriky jsem nepřišel. V neděli potom jsem přece našel katolický kostel docela blízko našeho dočasného bydliště, kousek od Kolumbijské univerzity.        

     Cesta z New Yorku do Ithaky autem byla nádhernou oslavou Boží přírody. 400 km fantasticky zbarvených lesů a opožděné indiánské léto. Po betonové džungli velkoměsta odpočinek a pastva pro oči. Ithaka, univerzitní město, kde každý má domek v zahradě, a zase nádherné počasí i příroda. Příprava na přednášky šla v takovém prostředí lehčeji než jindy. Velkolepý dojem z Niagarských vodopádů, tohoto sedmého divu světa a překypující štědrosti Boha Stvořitele. Všude šlo chválit Boha a všude bylo za co… Nejčastější dopravní značka byla "pozor, jeleni!" Přítel prof. George Staller, český emigrant, který je v USA už 51 let a který nezištně a obětavě učí na naší fakultě už  deset let, přece jen cítil, že bych rád zakusil něco z pouti v katolickém slova smyslu. Nabízel proto, že nás před návratem domů vezme do Youngstownu, kde otcové barnabité spravují velký poutní kostel Panny Marie Fatimské. Tento návrh konkuroval přání "vidět Indiány", a já, v letech klukovských horlivý čtenář „májovek“, nakonec souhlasil…  

     Při cestování ve státu New York - a jistě i jinde - narážíte na dost časté názvy jezer, hor a dokonce míst, která jsou nepochybně indiánského původu. Ve velkoměstě i v univerzitním městečku je sice směsice národů z celého světa, ale původní obyvatele kontinentu mezi nimi těžko nalézáte. Ještě více vás překvapí, že dobrý přítel Jiří po půl století pobytu přesně neví, kde by měl Indiány hledat. Nejprve jsme našli velkou přírodní oblast-rezervaci, kam byli Indiáni zatlačeni, ale kde není tak snadné se s nimi potkat. Po bloudění v okolí města Liverpoolu (v USA najdete snad všechny názvy měst a obcí Anglie,Skotska, Walesu, ale i jiných zemí Starého světa), jsme konečně našli: indiánské muzeum, někdejší misijní stanici otců jezuitů ze 17. století "Svatá Maria mezi Irokézy". Stanice leží na břehu krásného jezera Onondaga, Irokézové zde byli především rybáři. Misijní stanice je prostá dřevěná stavba obehnaná palisádou z kmenů stromů, která měla chránit před nejhorším…

     Dnešní Irokéz v misijní stanici je přátelský, milý, hovoří samozřejmě anglicky a ochotně se nechá s námi vyfotografovat. O České republice toho ví asi tolik, jako my původně o jeho misijní stanici. Tedy abych byl přesný: misijní stanici považuje "za svou" jako místo staré tradice svých předků a jako zdroj obživy: je živým inventářem muzea. Na můj dotaz, zda se ve stanici slouží mše svaté, odpovídá: ano, přijíždějí sem hlavně poutníci z Francie a francouzští kněží, jezuité, ale "to je pro ně, to není pro nás". V pohledu jeho očí je

smutek…Zdá se, že po našich otcích františkánech zde neuspěli ani bratři jezuité, a to přesto, že někteří z nich zavlažili půdu Severní Ameriky svou krví…

     Pán je světlo všech národů - pokud jej přijmou. Bylo svědectví křesťanů přicházejících do Nového světa z Anglie, Holandska, Skotska, Francie, Irska, a poté ze všech možných evropských zemí dost přesvědčivé pro ty, kdo zde byli původně doma? Anebo bůh mamonu v jejich skutcích převážil nad Bohem Hospodinem? Byla neúspěšnost misií u severoamerických Indiánů způsobena nevěrohodností apoštolů, či zatvrzelostí srdce domorodců? Odborníci na kolonizaci Ameriky poukazují na zvláštní paradox: političtí "otcové zakladatelé" Unie nenašli v koncipované ústavě ani jeden článek, ani slovo o domácích obyvatelích, o Indiánech. Jakoby neexistovali. V Americe Latinské přicházeli s misionáři také vojáci, krutí dobrodruzi a piráti. Kupodivu však domácí obyvatelstvo - Jihoameričtí Indiáni - sice někdy trochu "po svém", ale přece - Krista přijali! A přitom přežili, nepodařilo se je vytlačit do rezervací. Jsou chudí, ale žijí! Kontrast bohatého Severu a chudého Jihu je v Americe zvlášť výrazný - a nutí k zamyšlení. V obrovském supermarketu na okraji Ithaky se nacházel – uvnitř  -  malý domeček, prodejna suvenýrů dovezených z And, rukodělných výrobků Indiánů z Peru. Zvláštní barevnost a osobité vzory, vynalézavost a smysl pro krásu. Řada suvenýrů odrážela sama, že "Pán, světlo národů" je i Pánem Indiánů. Ženská část naší výpravy rozpoznala, že krámek mne oslovil víc než všechna oddělení supermarketu dohromady, a tak jsem druhý den dostal také suvenýr: v rozříznutém plodu - tvaru naší hrušky, ale hruška to být nemůže, je to "dřevité"- je skryt indiánský betlém, barevný až oči přicházejí. Zvenku je "hruška" omalována jako - trochu korpulentní - indiánská babička, která má sepnuté ruce - modlí se. Indiánský betlém je teď na mém pracovním stole v Praze a zdá se mi tak milý jako perníkové jesličky sestry Helenky u sv. Matěje v Dejvicích. Tedy stejně "františkánský".        

    Pán je světlem i našich národů, nás Čechů, Moravanů a Slezanů, a také u nás žijících Romů a za prací přicházejících Slováků, Ukrajinců… Byl a je také světlem od nás "odsunutých" sudetských Němců…Pokud Jej všichni jako Pána přijmeme do svých srdcí. Pokud bude naši víru v Něho možné rozpoznat z našich skutků. Na začátku 3. tisíciletí jako v minulosti mějme na paměti, že jen v Bohu můžeme přežít! Všem nám běží čas. Pane, dej nám své světlo!

Lubomír Mlčoch OFS