Redondo, Valentin OFMConv.

Tvůrci míru

 

 

 

A)     Mír, marná touha?

 

 

 

Mír je jedno z nejžádoucnějších dober lidstva, avšak také jedno z nejkřehčích; dobro nejvytouženější, současně však nejohroženější.

Touhy po míru jsou tak málo působivé a nesoudržné, že často vedou k válce. Když John Sobrino mluví o masové a nespravedlivé chudobě v Latinské Americe, říká, že „je to svou podstatou násilí proti chudým většinám, a nevyhnutelně vede k násilným konfliktům; je to atentát proti míru“. Způsoby násilí, které  jsou plodem diskriminací etnických, kulturních, pohlavních, náboženských, ideologických, mocenských, rozvojových…, vytvářejí těžko kontrolovatelnou „spirálu násilí“.

 

 

 

B)     Co předpokládá mír?

 

 

 

„Šalom“, „pokoj“ v hebrejštině neznamená prostě, že není válka, ale „žití dohromady, v blahobytu“. „Šalom“ se vztahuje na ovzduší plnosti, společenského blahobytu, zdraví, spravedlnosti, života, pravdy…

Podle J. Migueze Bonino „mír je dynamický proces, jehoý prostřednictvím se zjednává spravedlnost uprostřed napětí dějin“.

Jan XXIII. Ve své encyklice Pacem in terris místo o „spravedlivé válce“ mluví o „spravedlivém míru“, chápaného jako společenský rozvoj, jenž dostává na vyrovnanou úroveň občany i národy. Ve stejné linii s Janem XXIII. Uveřejnila r. 1983 severoamerická biskupská konference dokument s názvem „Spravedlnost vytváří mír“. Etika míru má za  základ etiku spravedlnosti, která přináší návrh nového mezinárodního ekonomického řádu rovnosti a model rozvoje solidárního s národy Třetího světa a s vyděděnci Čtvrtého světa, jenž respektuje přírodu považovanou za domov lidstva.

Ve Starém zákoně vedle „Nezabiješ“ se vyskytuje řeč války a vyhlazování na rtech „Pána vojsk“ Izraele… Řeč, jež se dále očišťuje, neboť od počátku Bůh je Bohem života, vždy ve prospěch života, který se nám podává obrazy plnými něžnosti: „Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já ůřece na tebe nezapomenu“ (Iz 49,15). Anebo mesiášská budoucnost plná obrazů kosmického a lidského pacifismu: „Vlk bude přebývat s beránkem, levhart si lehne vedle kůzlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malý chlapec se bude vodit…“ (Iz 11,6; srov. Iz 65,25). „Zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože“ (Iz 2,4).

 

 

 

C)    Mír na obzoru království

„Moje království není z tohoto světa“ Jan 18,36); spíše než o království, které nemá co dělat s dějinami, je řeč o království, které se neživí násilím a nespravedlností (jimiž se vyznačují absolutní moci tohoto světa), neboť jde v linii služby (srov. Mt 20,26.28) a umývání nohou (Jan 13,13-17). Z druhé strany Ježíš říká: „Boží království je mezi vámi“ Lk 17,21). Ježíš neklade proti sobě vnitřní a vnější stránku. Ježíš vyhlašuje Boží království jako alternativu k nespravedlivé společnosti, jako utopii nové skutečnosti, která zahrnuje strukturální a osobní změnu. Starý svět založený na nespravedlnosti už nelze uskutečnit. Novými barvami království je mír a smíření, které neskrývají protiklady a skryté konflikty.

Mír, který hlásá Ježíš, je přiznáním rozdělení existujícího mezi lidmi a jeho rozhodnutím pro chudé a utlačované, proto jeho odsouzení je důsledkem vyhlášení života svobodného a rodícího svobodu vzhledem k ustálenému řádu. Ježíšovou odpovědí je boží pokoj, všeobecné smíření prostřednictvím kříže: „On je náš pokoj“ (Ef 2,14).

Jedním z Ježíšových nejpůvodnějších příspěvků je láska k nepřátelům. Je to láska činná, tvůrčí, která osvobozuje sebe a druhé, jak říká Juan José Tamayo. Ježíš nás vyzývá, abychom neužívali postoje „odvety“ či pomsty: „Ale já vám říkám: Neodporujte zlému“ (Mt 5,39). Ježíš nás vyzývá, abychom ustavili nové vztahy ne bratrovražedné, ale bratrské.

 

 

 

D)    Aktualizovaná včerejší úloha

V jedné linii s Františkem z Assisi sekulární františkáni jsou si vědomi svého povolání tvůrců pokoje a smíření se sebou samým a s bližním, neboť v dřívějších řeholích se před vstupem do řádu požadovalo zaplacení dluhů a zákaz mít zbraně… Stanislav z Campagnoly toto povolání tvůrců pokoje shrnuje takto: „Prvotní františkánství změnilo společenské starosti své doby v evangelní požadavky. Tím, že přijalo nejdůležitější snahy a přínosy nových společenských tříd, přispělo k překonání starých rozdílů a nerovností, dědictví feudalismu.“

Jak řehole tak konstituce ukládají sekulárním františkánům rozvíjet a vytvářet mír, s důvěrou v „božský zárodek pokoje v každém člověku a v přetvářející moc lásky a odpuštění“ (Řehole 19). A konstituce doplňují tuto myšlenku i ve vztahu ke spravedlnosti těmito slovy: „Mír je dílem spravedlnosti a plodem smíření a bratrské lásky“ (GK 23,1). Tato iniciativa tvůrců pokoje však musí začínat v bratrském společenství a z něho, kde vzájemné přijímání, ovoce bratrské lásky, a jednota, jsou prameny mírumilovného spolužití.

Bratrský život může být podnětem pro naši společnost, která očekává, že uvidí nepatrné projevy míru, aby se jimi nakazila. A že, když máme za základ bratrské společenství, budeme spolupracovat s církevními a/nebo společenskými institucemi a iniciativami, které staví mosty míru (srov. GK 23,1).

Sekulární františkáni budou tvůrci míru, budou-li stavět na základech odpuštění a smíření, jak to vyjadřuje tzv. „Františkova modlitba“ nebo „modlitba za mír“: „Pane, udělej ze mne nástroj svého pokoje, abych přinášel lásku, kde je nenávist, odpuštění, kde je urážka…“

 

 

 

E)     Pokoj v náboženském okruhu

Náboženství jsou všeobecně považována za jeden z nejvýznamnějších zdrojů fanatismu. Je třeba být tvůrci pokoje právě tím, že budeme vycházet z náboženství, a dělat to tím způsobem, aby se naše nástroje války a smrti staly nástroji života a tvoření. Vycházeje z kristologického obratu říká Origenes, že „jsme se stali syny pokoje z lásky k Ježíšovi“. A s parafrází Izaiáše připojuje: „Změnili jsme své útočné a válečné meče v radlice,  a svá kopí, jichž jsme dříve používali k boji, ve vinařské nože (Proti Celsovi V, 33).

 

 

 

Hans Kung tvrdí, že ekumenický dialog je základním požadavkem a nezbytnou podmínkou dialogu a míru mezi národy: „Světový mír není možný bez míru náboženského. A náboženský mír není možná bez náboženského dialogu.“

Na tomto poli bychom měli přijmout za své úctu a nesmírnou otevřenost Františkovu vůči oněm skupinám jeho doby, které nevyznávaly tutéž víru; nikdy nevyslovil proti nim ani slovo, ale postavil se před ně s příkladem křesťanského života (srov. 1. řehole 16),úctou, dialogem…

Takto bych vyjádřil některé cestičky ekumenického sbližování:

-         postoj dialogu: prohlubovat poznání jiných společenství víry, s hlubokým postojem naslouchání a úcty+ tvořivý postoj, který se pokouší o nové přístupy, otevírá nové cesty;

-         postoj modlitby: současná rozdělení jsou lidsky nepřekonatelná; vyjdeme-li z tohoto přesvědčení, vyvstává postoj modlitby, v níž se křesťanská jednota jeví nejen jako úkol, ale jako Boží dar;

-         postoj hledání, prohlubování a poznání: dát prostor prohlubování liturgickému, biblickému, patristickému, teologickému…

Musíme si být silně vědomi skutečnosti, že ekumentická cesta je plná výzev a překážek, jež upozorňují, že malé kroky, které děláme, jsou křehké, avšak zcela bezpečné v Tom, jenž povolal všechny a každého, a který s námi, ne bez nás, hledá cestu, aby nám dal stát se „jedním“.

Mnoho překážek je v početných sektách, které se tu a tam objevují a s jejichž vrcholem se často spojuje  fundamentalismus, jenž ekumenické úsilí činí neplodným.

                                                                      

                                                                                              (dokončení)

 

 

 

                                                                                  Valentin Redondo OFMConv.

 

 

 

KOINONIA 27/2OOO-3

 

 

 

Z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM