Jarolímek, Romuald OFMCap.

„Ti bratři, kteří chtějí vést řeholní život v poustevnách, ať jsou tři nebo nejvýš čtyři“           (ŘehPou 1)                            

 

 

Počet bratří v poustevně je omezen, aby se nenarušilo ovzduší kontemplace a neporušovala chudoba, ale zároveň mohl žít opravdový bratrský život. Horlivost není nikdy kolektivní, zatímco hluk a rozptylování vznikají ve velkém bratrstvu velmi snadno. Přes toto vyčlenění patří zároveň do velké komunity, sdílejí její životní ideály a jsou podřízeni jejím představeným. Sv. František je pro samotu, ale také říká: „…chraň se, aby ses pod rouškou svatosti od svých bratří odlučoval“.[1] Bratrství je tak základní rys františkánství, že nesmí chybět ani v samotě poustevny. Jeho prohlubování pomáhá vědomí vzájemné závislosti.

 

 

„Dva z nich ať jsou matkami a mají dva nebo nejméně jednoho jako syna. První dva, kteří jsou

matkami ať žijí životem Marty, druzí dva synové život Marie Magdaleny…“           ( ŘehPou 1-2)

 

 

Reformátorský čin, kterým podstatným způsobem sv. František změnil dosavadní poustevnickou praxi, je právě vnesení prvku bratrského společenství do poustevny, se vztahy matky a syna a se střídáním úloh Marty a Marie. V tom spočívá původnost, originalita jeho řehole. Na textu Lukášova evangelia[2] týkající se návštěvy Pána v domě Marty a Marie vidíme, do jaké míry je František formován evangeliem. Výrazem Marta-Marie zdůrazňuje aktivně-kontemplativní rozměr bratrstva a výrazem „matky-synové“ vyjadřuje vzájemný vztah lásky, péče a služby mezi bratry. Když říká Marty-matky a Marie-synové, nerozděluje tím malou komunitu na dvě třídy, pouze vylučuje směšování úloh. Charakteristikou tohoto bratrstva je vnitřní teplo lásky mezi bratřími, zbavenými sobecké samolibosti, a to skrze kontemplaci Boha. Ve své bratrské lásce, která má být větší než láska matky k jejímu dítěti, musí jeden druhému poskytovat domov. Výraz „matka“ má pro Františka velký a vznešený význam. Několikrát ho dokonce užívá pro označení sebe sama[3]. Řehole blíže neurčuje, jak se mají „matky“ starat o životní potřeby „synů“, ale praxe byla taková, že „matky“ pracovaly, a když to nestačilo, žebraly o almužny pro své „syny“. Vedle péče o tělesnou stravu jsou také duchovními vůdci svých „synů“. Život Marie-synů sv. František příliš nevysvětluje, považuje za zaručené, že tito bratři vědí, co mají dělat, vždyť modlitba je základní součást jejich povolání. Mají proto více svobody ve využívání času.

 

 

„…ať mají jednu poustevnu a v ní každý svou celu, ve které by se modlil a spal“         (ŘehPou 2). 

 

 

„Claustrum“, slovo překládané jako poustevna, není klášter v přesném smyslu slova, ale ohrazený pozemek, kde jsou jednotlivé cely poustevníků. Perugijská legenda[4] mluví o strouze a pevné hradbě kolem darovaného pozemku a uvnitř o chatrčích z hlíny a dřeva. Jednotlivé malé cely bratří „Marií“ jsou prosté chýše z hlíny, větví, proutí a chrastí nebo také jeskyně, ve větší vzdálenosti od domů bratří. František celu považuje za velmi důležitou vnější podmínku kontemplace a proto požaduje pro každého bratra vlastní celu, která je posvátná, podobně jako biblické místo posvěcené zjevováním Hospodina. Zajímavé je srovnat cely františkánské poustevny a jiných poustevníků. U kamaldulů jsou od sebe vzdáleny 20 – 30 m, poustevníci v nich žijí, čtou, pracují, jedí, spí a meditují, ale liturgii hodin mají v kostele. Kartuziáni tam studují, meditují, odpočívají, jí a modlí většinu modliteb a tak ji opouští obvykle jen 3x za den. U vchodu do františkánské poustevny stával chudičký dům, kde žili a modlili se bratři – Marty a všichni (Marty i Marie) se scházeli k jídlu a k modlitbám, které byly společné. Cela je tedy místo, kde se bratři modlí a spí. Jejím architektem je právě modlitba. Františkánská poustevna je tak výlučně vyhrazena modlitbě, že je tam zakázán vstup všem kromě bratří „matek“, „synů“ a představeného.

 

 

„…ať hledají především Boží království a jeho spravedlnost“              ( Mt 6, 33; ŘehPou 4).

 

 

Pro Františka život modlitby a pokání, ponoření se do kontemplace, chval, díků a zakoušení pouště – to vše není cílem, tím je Boží království. Jeho hledání je v Matoušově evangeliu, odkud citát pochází, spojeno s hledáním Boží vůle zjevené v Ježíšově kázání na hoře. Bůh přichází k člověku s darem království, s pokladem v nebi, odvrací pozornost jeho srdce od pozemského bohatství a vybízí svěřit svůj život Otci. Proto se má člověk osvobodit, odevzdat Boží prozřetelnosti a nedělat si zbytečné starosti a neznepokojovat se pro mnoho věcí.[5] Hledání Božího království, které přichází a je již přítomno v Ježíšovi a jeho církvi, je hlavním zaměstnáním bratří v poustevnách. František nezdůrazňuje asketickou stránku poustevnického života, ale evangelní. Staví své charisma na evangeliu, proto odkazuje na Martu a Marii – místo v Písmu chápané jako základ pro kontemplativní život v církvi, jehož podstatou je hledání Boha.

 

 

„Vždy ať se modlí kompletář hned po západu slunce a ať se snaží zachovávat mlčení; ať se modlí své hodinky a vstávají k jitřní… První hodinku ať se modlí v příslušnou dobu, po třetí mohou přerušit mlčení a jít ke svým matkám… potom ať se modlí šestou a devátou a v patřičnou dobu nešpory.“                                                (ŘehPou 3-6)

 

 

Je zajímavé, že mlčení, vstávání, hledání Božího království, setkání „matek“ a „synů“ a jejich vzájemný rozhovor, bratrský život, vše je zasazeno do kontextu liturgického života. Svědčí to o tom, že život v poustevnách je život v církvi, s církví a pro církev. Dlouhou řadou spojek „a“ sv. František spojuje breviářové modlitby v nepřerušený cyklus, který řídí denní pořádek i aktivitu bratří. Jejich nejdůležitější úlohou při hledání Božího království je chválit Boha liturgií hodin a dalšími modlitbami, aby od východu slunce až do jeho západu bylo chváleno Hospodinovo jméno.[6] Bratři střídají individuální kontemplaci v mlčení na své cele se společnou modlitbou liturgie hodin. Ranní chvály nejsou uváděny, protože se obvykle spojovaly s jitřní (modlitbou se čtením), která se modlila o půlnoci nebo brzy po půlnoci. Jednotlivé části denní modlitby církve odpovídají tehdejším předpisům. Sv. František nedává žádné specifické normy soukromé modlitby, předpokládá, že každý bratr je proniknut duchem modlitby. Nemluví o konání modliteb, ale o duchu modlitby a svatém působení Ducha.[7] Opakovaně doporučuje bratřím stále se modlit, modlitbou a konáním dobra se vyhýbat zahálce,[8] vždyť kdo je dobrý v modlitbě je též dobrý ve skutcích.[9] Duch modlitby je závazný pro všechny, tím spíše pro bratry v poustevnách. František chce, aby všichni bratři v poustevně recitovali oficium v patřičnou hodinu, čímž hodinky určují přesný denní řád. Nejde o formální poslechnutí rubrik, ale požadavek církve, znamení katolicity. Spojeni s řádem a celou církví byla jejich modlitba hlasem všech bratří, připojením se k celému stvoření v nepřetržité chvále Stvořitele. Tato modlitba byla nejhlubším vyjádřením jednoty v řádě a pojítkem k církvi. Hodinky, zvláště v noci, jsou pro Františka bohoslužbou (bděním) pro příchod Božího království, proto se často v noci chodíval modlit do opuštěných kostelů.[10]

 

 

Pramen: br. Artemio Raymundo OFMCap. – Františkova řehole pro poustevníky v kontextu evangelního života a apoštolátu dnešních františkánů; překlad br. Juvenál Valíček; přepracoval (radikálně zestručnil a zjednodušil) br. Romuald Jarolímek

 

 

---