Egger, Gottfried OFM

 Ve františkánských řádech došlo v 14. stol. na různých místech k novému rozkvětu, který je v 1. řádu spojen především s Bernardinem Sienským a Janem Kapistránským, v 2. řádu klarisek to byly v Itálii Kateřina Bolognská a ve Francii Koleta z Corbie. Ti všichni se snažili žít podle původní řehole zakladatelů, radikálně a důsledně v duchu sv. Františka a sv. Kláry.

 Koleta z Corbie, nedaleko Amiensu v severní Francii, se narodila bezdětným rodičům, když po desetiletí nepřestávali doufat, že si od Boha vyprosí dítě; zvlášť se utíkali o přímluvu k sv. Mikuláši. Když se konečně 13. ledna 1381 narodila 60leté matce Margaretě dceruška, dostala z vděčnosti k sv. Mikuláši jméno Nikoleta. Její otec Robert byl truhlář a pracoval především pro benediktiny opatství sv. Petra v Corbie.

 Tak se malé děvčátko velmi brzy dostalo do styku s klášterním duchem a životem. Matka ji denně brala s sebou na mši sv. Tehdy ji uchvátilo něco jako bouře o Letnicích, později o tom řekla svým sestrám: "Náš Pán mi dal devítileté tak hluboké porozumění řádů sv. Františka, že k tomuto chápání ani ve čtyřiceti létech nebylo co dodat." K tomu lze dodat, že měla jen nejnutnější školní vzdělání, jako dospělá se však projevila jako velmi vzdělaná žena. Jako 16letá byla nejen krásná, ale také inteligentní a obratná v řeči. Uměla poutavě a přesvědčivě vyprávět o Ježíšově životě a utrpení. Její řeči vrcholily vždy prosbou k posluchačům, aby milovali Boha.

 V 17 létech ztratila matku a krátce nato i otce, jenž ji předtím svěřil do péče opatu Raoulovi, neboť chtěl, aby se křesťansky provdala. Koleta si však byla vědomá svého povolání a rozhodně se postavila i opatovi: "Vaše milosti, já se nikdy nevdám, protože Bůh to pro mne nechce!" Prodala všechen svůj majetek a rozdělila jej chudým města.

 Nyní začal její pohnutý duchovní život. Nejdříve složila soukromý slib panenství. Pak žila u bekyň, žen, které vedly poloklášterní život a věnovaly se chudým a modlitbě. Po roce požádala 1401 o přijetí u benediktinek blízko rodného města. Tam by byla zůstala, kdyby ji zvláštní zážitek neposlal dále. Když oprašovala sochu sv. Františka, najednou světec stál před ní a rukou jí ukazoval ven. Nato Koleta opustila klášter a vstoupila v Pont-Sainte-Maxence ke klariskám. Duch sester však nebyl příliš povznášející, postulantka trpěla, že se odklonily od cesty sv. Kláry. Brzy klášter opustila s poznámkou: "Náš Pán mi dal pochopit, že jsem tam déle neměla zůstávat."

 Vrátila se do Corbie s důvěrou, že Pán jí zjeví, kde by ji chtěl opravdu mít. Když přišel do města k františkánům o. Jéhan Pinet, poznala ho Koleta jako Bohem pro ni poslaného. Stal se jejím duchovním vůdcem, oblékl ji do hábitu Třetího řádu - popelavě šedé kutny s provazem; při mši s obláčkou dostal vnuknutí, že Koleta má svět zcela opustit a zasvětit se Pánu jako reklusa. To bylo zvláštní povolání: pro středověké město bylo poctou, když v něm žila reklusa, "uzavřená" v poustevně v úplné odloučenosti, většinou při kostele, životem rozjímání a oběti. Poustevnu nechal pro ni postavit opat Raoul; o svátku jizev sv. Františka 17. září 1402 byla do ní 21letá žena slavnostně uvedena a dveře zazděny.

 Jejím heslem bylo: "Oddanost za oddanost, lásku za lásku." Cítila šťastná. Brzo ji začali u mřížky vyhledávat lidé, mladí i staří, prostí i učení, kněží a řeholníci, takže opat musel nařídit, že smí přijímat návštěvníky jen dvě hodiny denně. Tu vidíme, jak může skrytý život vyzařovat. Nebyla ušetřena ani pokoušení Zlého, dostalo se jí však především mnoha milostí a útěch od Pána i vidění týkajících se církve a společnosti.

 Poznala však také, že františkánské řády se obnoví zvnitřku, a že ona má na tom spolupracovat. Předtím však musela ještě projít cestou očistění a zkoušky. Měla zvláštní důležité vidění. Koleta viděla sv. Františka klečet před Kristem, za ním jako v mlze stála žena v hábitu. Probodenou rukou táhl František ženu dopředu, druhou natáhl ke Kristu o almužnu a prosil Pána o obnovu svého řádu a aby žena po jeho boku mu byla dána za vedoucí hlavu obnovy. Kristus přikývl, žena v pozadí vystoupila dopředu a když se na ni podívala, začala se Koleta třást, neboť to byla ona sama. Po tomto vidění celé dny nemohla jíst ani spát, tázala se: Jak mohu já, mladá nevzdělaná žena a reklusa vyjít do světa a tam pracovat pro Pána?

 Proti tomuto poslání se silně vzepřela. Nato se jí dostalo dalšího obrazu: V malé poustevně podivuhodně vyrostl zlatý strom. Pak se objevily četné malé zlaté stromky jako houští okolo velkého stromu. Pochopila význam vidění, avšak nepřipustila si jej a uklidňovala sama sebe, že to vše je dílem ďábla. V této situaci se obrátila na o. Jéhana, který se přikláněl k potvrzení významu. Když ten brzy nato zemřel a Koleta se dále vzpírala proti Božímu plánu, oněměla a oslepla. To trvalo šest dní, než řekla: "Pane, jsem tvoje služebnice!"

 Její pozdější duchovní rádce o. Jindřich z Baume byl vyzván jednou reklusou v Avignonu, aby si vyhledal pomocníky a spolu s reklusou z Corbie Koletou se pustil do díla obnovy františkánských řádů. Spolu se svým spolubratrem Petrem Vaux se v následujících desetiletích stal významným pomocníkem Kolety v jejím božském poslání. Protože Koleta byla vázána slavným slibem klauzurou, musela nejdříve dostat dispens od papežského nuncia. Když se to v Corbie rozneslo, bylo v městě pozdvižení: Jejich reklusa jim má být odňata! Za pomoci příznivkyň se dostala Koleta do Nizzy k vzdoropapeži Benediktu XIII. - Bůh dokáže psát rovně i po křivých linkách!

 Od papeže dostala Koleta zmocnění založit klášter klarisek s přísnou observancí řehole sv. Kláry, papež sám oblékl bývalou reklusu jako klarisku a dispensoval ji od předepsaného roku noviciátu. Shromažďovala kolem sebe povolání a vychovávala je v původním duchu Františka a Kláry. V létech 1408-1443 založila a reformovala 18 klášterů, když do nich dosadila za abatyše ty sestry, které předtím sama vychovala. Její dobrý reformní duch zapůsobil i na Menší bratry, kteří byli jejím příkladem reformováni, aniž by měla pověření k obnově františkánského řádu. Pro reformního ducha získala především bratry, kteří byli zpovědníky a spirituály jejích sester. Tito "reformovaní" františkáni přijali označení koletáni.

 V těžké době, v níž žila, byla nástrojem pokoje a smíření. Jako sv. Klára měla dar uzdravování. Když 6. března 1447 v Gentu zemřela, byl současně zvolen za nástupce Evžena IV. papežem Mikuláš V. a tím byl odstraněn druhý papežský rozkol. Nový papež brzy zahájil proces jejího blahořečení, avšak za blahoslavenou byla prohlášena až 1604 a svatořečena 1807. To však není na újmu jejího svatosti - její život byl bohatý na zázraky, a mnohá zázračná znamení pak se udála na jejím hrobě - spíše to lze připsat její osobnosti: ráda opakovala: "Jsem jen služebnice Monsieur St. Francois a Madame St. Claire."

 Ve francouzské revoluci byly její ostatky přeneseny do kláštera v Poligny, který založila. Zobrazuje se se skřivanem a beránkem, v ruce kříž: jako sv. František milovala stvoření, zvlášť měla ráda ptáky. Beránek a kříž vyjadřují její silnou lásku k Ukřižovanému. Její památka se slaví 7. března.

 V závěti zanechala svým duchovním dcerám tato vzácná slova:

 "Před sebezapíráním dává náš Pán přednost tomu, abychom nesly svůj kříž. Tím se míní náš slib svaté chudoby. Těžkým křížem je, když se snažíme mít něco jiného než Jeho, který vzal kříž na svá ramena a chtěl na něm zemřít. Drahé dcery, milujte tuto nádhernou ctnost nade všechno, tak jako ji miloval Ježíš Kristus, náš přeslavný otec svatý František a naše matka a paní svatá Klára."

                                               Gottfried Egger OFM

Franziskanerinnen und Franziskaner,  2000 Kanisius Verlag, Freiburg Schweiz

z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM (zkráceno)