Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            Jádrem Ježíšova učení je podle evangelií zvěst o >>Božím království<< nebo o >>Království nebes<< (srov. např. Mk 1,15). Oba výrazy Ježíš vysloví celkem 13krát u Marka, 36krát u Marouše (z toho 9 paralelních míst s Lukášem), 21krát u Lukáše (z toho devět paralelních míst s Matoušem), 2krát u Jana[1]. V judaistické literatuře tehdejší doby se však vyskytují zmíněné obraty s nesrovnatelně nižší frekvencí, například v rukopisech z Qumránu se setkáme pouze třikrát s výrazem >>království Boží<< a Josef Flavius užívá tohoto slovního spojení pouze jednou[2]. Rovněž ostatní novozákonní spisy a raně křesťanská literatura vykazuje jen třicetiprocentní frekvenci užití tohoto výrazu ve srovnání se synoptickými evangelii[3]. Lze tedy uzavřít, že slovní spojení >>Boží království<< nevzniklo díky redakční práci evangelistů a charakterizuje Ježíšovo hlásání.

            Ježíš vystupuje s autoritou, ne jako učitelé Zákona (srov. např. Mk 1,22.27; Mt 7,29; Lk 4,32). Jeho současníci v něm viděli Mistra (srov. např. Mt 9,11; 10,24n.; 17,24), je dokonce jediným pravým Učitelem (srov. Mt 23,8.10); ale pozorovatelé jej také považovali za proroka (srov. např. Mk 6,15; 8,28; 24,19; Mt 21,46; Lk 7,16). Ježíš sám však o sobě tvrdí, že je víc než prorok (srov. Mt 12,41; Lk 11,32). Toto vědomí vlastní autority může potvrzovat užití slova >>amen<<, kterým běžný Izraelita stvrzoval nějaký výrok, požehnání nebo zlořečení. Vždy však byla tato forma souhlasu, přitakání a stvrzení užívána ve vztahu ke slovu někoho jiného (srov. např. 1 Kor 14,16; 2 kor 1,20; Zj 5,14; 7,12; 19,4; 22,20). V evangeliích však výraz >>amen<< Ježíš užívá jako úvod a stvrzení vlastních slov, takový způsob vyjadřování však nemá mimo evangelia paralelu[4].

            Království Boží není teritoriální záležitostí, nýbrž znamená přijetí Boží vlády lidmi. Brány tohoto Království se otevírají všude tam, kde je vzýváno Otcovo jméno, kde člověk plní Otcovu vůli, kde vládne sociální spravedlnost a lidé mají nezbytné prostředky k životu, kde se realizuje odpuštění, kde jsou rozvazována pouta zla (srov. Mt 6,10-13). Zvěst o Království je tedy velmi úzce spjata s apelem na obrácení, přijetí Boží vlády a jednání ve shodě s Boží vůlí. Toto Království je blízko (srov. Mk 1,15; Mt 4,17) a dokonce již přítomno díky Ježíšově prezenci (srov. např. Lk 17,20-21) a jeho mimořádnému působení (srov. např. Mt 12,28; Lk 11,20), ale zároveň představuje přicházející ještě ne plně realizovanou, tedy eschatologickou realitu (srov. např. Mt 6,10; 16,28; Mk 9,1; Lk 9,27). Království je tajuplnou skutečností, která se zjevuje, a přesto zůstává zahalena (podobně jako Ježíšova identita v předvelikonoční době), právě proto jedním z nejvhodnějších prostředků jeho hlásání jsou podobenství (srov. např. Mt 13). Znamením přicházejícího Království jsou Ježíšovy skutky, především uzdravování a exorcismy (srov. např. Mt, 9,35; 12,28). Království je tedy soteriologickou skutečností, jak na to ukazuje Ježíšova odpově_ na vzkaz Jana Křtitele, který vyjadřoval jeho pochybnosti:

                        „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží (Mt 11,4-6)."

            Pohoršovat se nad Ježíšovým jednáním znamená nepřijmout Království. Nepřijetí Ježíše se rovná nepřijetí jeho zvěsti, nepřijetí Království[5]. Shrneme-li, co jsme řekli v tomto oddílu, pak je zřetelné, že Ježíš identifikuje věc Božího království s vlastní osobou. Poselství a jeho nositel jsou v posledním důsledku jedno a totéž[6]. Díky tomuto prolnutí poslání a osoby je možný okamžitý povelikonoční přechod od hlásání Království k hlásání Ježíše jako Pána a Krista. On není pouze hlasatel slova, on sám je Božím Slovem. Ježíš není jenom hlasatel spásy, on je Spása.

 

 

Ježíš a ti, jimiž se pohrdalo

            Co bylo důvodem pochybností Jana Křtitele? Co bylo důvodem onoho pohoršení nad Ježíšovým učením? Na to odpovídají následující verše:

                        „Přišel Jan, nejedl a nepil - a říkají: >>Je posedlý<<. Přišel Syn člověka, jí a pije - a říkají: >>Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků” (Mt 11,18-19).

            Když si vzpomeneme na mesiášská očekávání Ježíšových současníků, pak je zcela evidentní, že právě otevřený a milosrdný postoj Muže z Nazareta k těm, jimiž se pohrdalo, musel působit jako skutečný šok[7]. Postoj členů qumránské komunity vůči hříšníkům vyjadřuje následující text:

                        „Ten, kdo se zaváže smlouvou, musí se naprosto oddělit ode všech nespravedlivých lidí a ode všech, kdo kráčejí po cestě nepravosti. ... A nikdo z členů komunity neodpoví, když se ho budou takoví lidé dotazovat na jakýkoli zákon nebo soud. Nikdo ať nejí z toho, co je jejich, ať nepřijímá naprosto nic z jejich rukou bez toho, že by takovým všechno zaplatil, ...[8]."

            Ježíšovo chování je v naprostém rozporu s qumránským ideálem elitářské spravedlnosti (srov. např. Mt 9,9-13). Tváří v tvář jeho originalitě a nekonformitě se nelze divit Křtitelovým rozpakům, zvláště když si uvědomíme možné propojení mezi ním a Qumránem. Bylo by však omylem domnívat se, že Ježíš měl vůči hříchu kompromisní postoj. Muž z Nazareta překonával hřích projevy milosrdenství, lásky a odpuštěním, což mu vyneslo obvinění z rouhačství (srov. Mk 2,1-12). Smyslem jeho počínání je jednak uzdravení nemocných (srov. Mt 9,12), jednak demaskování falešné a sebestředné spravedlnosti, která nejenže nepřijímá nabídku Boží milosti (srov. Mt 21,31), ale ještě se staví proti ospravedlnění těch posledních a opovrhovaných. Největším kamenem úrazu proto bylo, že galilejský Mistr nečinil valného rozdílu mezi veřejnými hříšníky a těmi, kdo se považovali za spravedlivé, za ty lepší, za nadřazené, za majitele pravdy a >>vlastníky<< Božích příslibů: obrácení podle něj potřebují všichni. Odpuštění Boží je darem a předchází obrácení, nezávisí na dřívějších dobrých skutcích člověka[9]. Pro elitu to znamenalo popření jejího výsadního postavení, a taková zvěst se >>nevyplácela<< před dvěma tisíci lety stejně, jako se >>nevyplácí<< dnes.

            Radikalita zákona lásky, která nevylučuje nikoho, jde tak daleko, že Ježíš požaduje od svých učedníků lásku i k nepřátelům (srov. Mt 5,43-48). I to muselo působit - a popravdě řečeno působí i dnes - jako cosi neslýchaného a utopického. Jak vzdáleno je toto chování představám o Mesiáši, který zničí nepřátele Izraele a potře hříšníky.

            Velmi odlišný od dobové mentality je Ježíšův postoj k ženám. Kupříkladu chválí Marii, která naslouchá jeho slovům, zatímco Marta se chová přesně podle dobových představ o ženě (srov. Lk 10,38-42). Ježíšova chvála Mariina maslouchání ostře kontrastuje s tím, jak se tehdy pohlíželo na úlohu ženy. Je znám například výrok Rabbiho Eliezera: „Bylo by lépe vydat všechna slova Zákona ohni, než dopustit, aby se jich dotýkala ženská ruka[10]". Ježíš se zastane rovněž vdaných žen proti jednostrannému právu zapuzení ze strany manžela (srov. Mt 19,3-10).

 

 

Univerzalismus Království

            Ježíš řekne, že je poslán jen ke ztraceným ovcím domu izraelského (srov. Mt 15,24). Při prvním vyslání zakazuje učedníkům jít mezi pohany a Samaritány (srov. Mt 10,5-6)[11]. V Muži z Nazareta se naplňují přísliby dané Izraeli, jeho osud se proto musí naplnit především v rámci vyvoleného národa[12]. Jestliže však Království není uzavřeno nikomu, kdo je ochoten se obrátit, tedy ani celníkům a nevěstkám, proč by mělo být navždy uzavřeno pohanům, kteří Ježíše přijmou? Ježíšův vztah k těm, jimiž se pohrdalo, je silným náznakem zaměření k univerzalismu[13]. To se však stane plně zřetelným až po Velikonocích. Přechod od výrazně partikularistického náboženského smýšlení většiny judaistů Ježíšovy doby k univerzálnímu hlásání radostné zvěsti nebyl rozhodně jednoduchým procesem (srov. např. Sk 10).

            Ježíš již před Velikonocemi prokazoval známky otevřenosti vůči pohanům: Zamítá například nenávist vůči nim a dokonce hovoří o tom, že pohané budou stolovat v Království, zatímco synové Abrahámovi zůstanou venku (srov. Mt 8,11-13); že pohané budou soudit syny Abrahámovi pro jejich nevěru (srov. Mt 12,41-42). To znamená, že nový eschatologický Izrael bude vybudován na víře, a nikoli na pokrevnosti s Abrahámem. Nazaretský dokonce prokazuje některým pohanům určitou přízeň a vyslyší jejich prosby o uzdravení (srov. např. Mt 8,5-13; 15,21-28; Lk 7,1-10), což lze vnímat jako prorocké gesto naznačující budoucí univerzalitu hlásání evangelia[14]. Skutečnost ustanovení nového Izraele je prorocky naznačena volbou Dvanácti, protože takový byl počet synů praotce vyvoleného národa[15]. Nezapomínejme, že Mesiáš měl obnovit slávu Davidova království. Slovo Izrael však naráží na mezi pohany rozptýlené izraelské kmeny, které mají být znovu shromážděny (srov. Jn 11,52). To, jak porozuměla tomuto Ježíšovu prorockému gestu povelikonoční komunita, se odráží například v začátku Jakubova listu (Jk 1,1). Ježíš tedy svými prorockými gesty a některými výroky již před Velikonocemi indikuje cílový směr misie, který musí překročit hranice Judeje[16]. Explicitní univerzalismus - obdobně jako poznání pravé Ježíšovy identity a jeho významu - však v myslích učedníků může dozrát až po Velikonocích. Tomu se nelze divit, protože věc Království je velmi těsně spjata s tajemstvím Muže z Nazareta, obdobně jako církev, která je jeho tělem (srov. např. Ef 1,22-23).

            K uvedeným argumentům lze připojit jeden, který má spíše sapienciální povahu. Vychází z toho, že původně bylo náboženství velmi úzce spojeno s příslušností k určitému národu a že teprve helenistický kosmopolitismus otevřel cestu pozvolné proměně obecné mentality. Náboženství se stávalo postupně také záležitostí osobního rozhodnutí. Světová a nadnárodní misie jako konkrétní uskutečnění univerzalismu spásy byla tedy možná poprvé právě v Ježíšově době. Dá se tedy říci, že Slovo se vtělilo v prvním okamžiku, kdy lidstvo bylo kulturně schopno přijmout univerzální nabídku spásy ze strany Boží, což vypovídá o Božích záměrech[17].

 

 

Ježíš a politika

            Ježíš musel být velmi obezřetný, aby jeho poslání nebylo vnímáno jako politicko-mocenský mesianismus ve smyslu hnutí zélotů. Obdobně jako jeho osoba přesahuje každé interpretační schéma, tak i jeho Království se nikdy neidentifikuje s žádnou politickou strukturou tohoto světa (srov. např. Jn 18,36). Každá interpretace, která by představovala Ježíše jako politického revolucionáře nebo společenského reformátora, neodpovídá historické skutečnosti jeho veřejného působení. Jediná pravá reforma se týká lidského srdce. Na druhé straně však Ježíš není neutrální vůči politickým strukturám; například když odmítá nadvládu, která by nebyla službou (srov např. Mt 20,25-27par.). Ne náhodou je to satan, kdo mu nabízí politickou moc (srov. např. Mt 4,8-9; Lk 4,6). Z toho vyplývá, že tato moc je vždy spojena s určitou mírou nespravedlností a alespoň kompromisu s hříchem. Ježíš sice politickou moc respektuje[18], ale je vůči ní velmi kritický a značně ji relativizuje. Nejedná se o poslední a nejvyšší autoritu, podle které se má člověk řídit. Radikálním odhalením zrůdnosti, k níž může dospět politická moc, je drama Ježíšova odsouzení a ukřižování.

 

 

                        C. V. Pospíšil OFM