Ratzinger, Josef

            Druhé pokušení se zdá být nejtěžší na pochopení. Je to jakoby určitý pohled-obraz, který v sobě nese konkrétní situaci a zároveň riziko člověka a poslání Ježíšova.

            ÄŽábel cituje Písmo svaté, aby vtáhl Ježíše do své léčky, a říká: "Bůh dá příkaz svým andělům, aby tě střežili na všech tvých cestách. ... Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil"[1]. Tato slova nabývají ještě většího významu, uvědomíme-li si, že jsou pronášena ve svatém městě, na svatém místě a vztahují se ke chrámu jako příbytku Hospodina, jehož ochrany se modlící dovolává.

            ÄŽábel se projevuje jako znalec Písma, který dokáže bez problémů přesně citovat žalm. V podstatě celé druhé pokušení se vnějškově jeví jako rozhovor mezi dvěma znalci Písma. Jak poznamenává Joachim Gnilka, známý německý exegeta, ďábel zde vystupuje jako teolog. Ruský spisovatel Solovjev přebírá tuto myšlenku ve svém díle "Krátké vyprávění o Antikristu”, kde Antikrist obdrží na katolické universitě v Tübingenu čestný doktorát v teologii právě pro svoji vynikající znalost Písma. Tato malá Solovjevova kniha nám však osvětluje nejen Ježíšovo pokušení, ale i situaci, ve které se dnes nacházíme. Jestliže teologie se častokrát stává pouhou vědou o biblických textech, vědou, která se zajímá o historii křesťanství, ale sama přitom nestojí pod autoritou Písma, tedy Boží, pak neslouží víře, ale  ničí ji. Teologická diskuse mezi Kristem a ďáblem je diskusí o interpretaci Písma. Zásadní otázkou je, s jakou představou o Bohu se Písmo čte. Otázka výkladu Písma je vlastně otázkou o tom, jaký je Bůh.

            Vyvstává otázka, zda je možné, aby Kristus, jak jej představují evangelia - tedy slabý, chudý, nakonec zrazený a opuštěný na kříži -, byl skutečně tím, na kterého se vztahuje SZ. Je tedy možné, aby Kristus, který je ikonou (obrazem) Boží, zbaven vší světské moci byl skutečně Božím Synem? Tento zápas a napětí kolem Bible, tento zápas ohledně Boha, který se projevil v Kristu Ježíši, musí být stále obnovován a očišťován.

            Toto druhé pokušení Krista je podobné pokušení, kterému izraelský národ vystavil Jahweho na poušti. I tento lid, podobně jako pokušitel Ježíšův, vystavuje Boha další senzační zkoušce: žádá vodu ze skály. Ježíš odpovídá pokušitelovi slovy z Deuteronomia ”Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha”[2]. Dostáváme se tak do stejné situace, jak jsme o ní hovořili v předešlém pokušení. Nejlépe ji popisuje kniha Exodus, kde se říká o izraelském lidu: ”Vystavili Boha zkoušce, když říkali: Pán je mezi námi, či ne”[3]?

            Konkrétně v případě Ježíšova pokušení by to znamenalo: Jestliže Bůh nezajistí Ježíšovi ochranu, tak jak ji slíbil v Žalmu 91/ 90, pak není Bohem, neboť jeho slovo - tudíž on sám -, není pravdivý.

            Stojíme nyní tváří tvář jednom velkém problému - jak můžeme nebo nemůžeme poznat Boha, v jakém vztahu můžeme s Bohem žít, či jak o tento vztah můžeme přijít. Kdo by chtěl Boha snížit na pouhý předmět a klást před něj naše podmínky, tento člověk nemůže nalézt Boha. A to z jednoho prostého důvodu: takovýmto přístupem k Bohu již od začátku popíráme Boha jako Boha a stavíme se tímto způsobem jednání nad něho. Neboť takovým jednáním klademe stranou základní rozměr vztahu mezi Bohem a člověkem - tedy rozměr lásky, vnitřního naslouchání - a jsme schopni uznat pouze to, co se dá potvrdit, to, co je pevně v našich rukou. Kdo takto přemýšlí, považuje sebe sama za Boha a degraduje nejen Boha, ale i svět a sebe sama.

            Počínaje touto scénou na chrámovém cimbuří se však otvírá pohled na kříž. Kristus se nevrhl dolů z cimbuří, nevystavil Boha zkoušce. Sestoupil však do propasti smrti, do noci úplného opuštění, do samoty bez jakékoli ochrany. Odvážil se k tomuto skoku, který je však výrazem lásky Boha k lidem. A proto věděl, že při tomto skoku nakonec dopadne do milujících Otcových rukou. Tak se naplnila slova Žalmu 91/90, která jsou odpovědí na bezhraniční důvěru člověka v Boha, člověka, který i v těch nejtěžších situacích života nemůže než se setkat s ochranou a pomocí Boží.

            Taková důvěra, ke které nás Písmo opravňuje a k níž nás Kristus Zmrtvýchvstalý vybízí, je však něčím úplně jiným než dobrodružnou provokací Boha, kdy Bůh by měl být našim služebníkem.

Zpracováno podle Hledět na Krista. Setkání spiritualit, vedené kard. Josefem Ratzingerem v bazilice sv. Jana v Lateránu, uveřejněné v Osservatore Romano 7. 3. 1997, str. 6-7