Egger, Gottfried OFM

 V předchozí části jsme mluvili o tom, že jsme povoláni k svatosti. Jako křesťané a lidé františkánského ducha jsme tedy stále znovu vyzýváni k pokání a obrácení. Znamená to, že se také stále znovu musíme upřímně stavět k svému stínu, k svým slabostem a bolestem, k svým poškozením a zraněním. "Člověk změní jen to, co přijal", řekl kdysi C. G. Jung.

 Jak tedy já zacházím se svým stínem, se svými stinnými stránkami? Každý člověk, starý i mladý, má svůj stín, naráží na svá omezení. Neboť být člověkem znamená mít hranice. Už proroci Starého i Nového zákona se museli vypořádat se svým stínem. Také oni museli bojovat se selháním a vinou. Kolikrát stáli před hromadou střepů, utrpěli neúspěchy a prohry, poznali na vlastní kůži a na své duši: Být člověkem znamená mít hranice. Například Mojžíš byl prchlivý a zabil Egypťana. Eliáš byl škaredý a nesnesl neúspěch, uprchl na poušť a chtěl zemřít. David, král nad Izraelem a Judou, víckrát porušil manželství a musel žít s proviněním známým po celém světě. Nebo si vzpomeňme na Petra: měl, jak se říká, srdce na jazyku a proto často mluvil neuváženě. Pavel píše o ostnu v těle: třikrát prosil Pána, aby ho tohoto ostnu zbavil, ale Pán to neudělal. Jenom mu odpověděl: "Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti" (2 Kor 12,9). Pavel musel žít se svým stínem.

 Tyto i mnohé jiné příklady z Písma sv. ukazují jasně: Každý člověk má svůj stín. Stín patří k životu jako tvář k hlavě. Prostě, nikdo se stínu nezbaví. Mnoho rodičů dnes těžce snáší svůj stín. Myslí si například, že všechno dělali špatně, protože jejich děti si jdou svou cestou, že například už nechodí každou neděli na mši, a že zase ony své děti už nevychovávají v katolické víře. Něco takového může být velmi bolestné. Často se tu vynoří i otázka: Co jsme při naší výchově udělali špatně?

 Anebo jsou nemocní, kteří jsou po léta upoutáni na lůžko, které zdánlivě nikdo nepotřebuje, kterým připadá, že jsou už jen na obtíž. Ptají se: K čemu to vlastně všechno je, má to vůbec nějaký smysl? Své stíny mají však i lidé s přeplněnými termínovými kalendáři, kteří sotva znají sváteční večer nebo volný den. Anebo lidé, kteří musí mnoho rozhodovat, kteří by měli stále jen naslouchat, sami však nemají nikoho, kdo by naslouchal jim. Ti všichni musejí žít s těmito omezeními, vypořádat se s nimi. Ale jak? Vyrovnávat se s těmito hranicemi a pokusit se je přijmout!

 Konec konců je naší povinností pouštět se do tohoto úkolu každý den znovu, jinak v životě neobstojíme, ani v klášteře. "Není platného bytí bez vnímání a přijetí stínu" (hr. Dürckheim). A Adalbert L. Balling říká: "Obnova a obrácení jsou možné jen tomu, kdo říká ANO kříži. Bez kříže, bez námahy a úsilí není opravdového pokroku, ani v duchovním životě. Cesta k vnitřní reformě vede přes Golgotu." Když potlačíme svůj stín, když nechceme vidět a nepřijímáme to bolestné a těžké, přihlásí se to opět prostřednictvím našeho podvědomí, např. snů nebo rušivých signálů jako jsou deprese, roztrpčení a agrese.

 Co tedy můžeme dělat, když útěk, odmítnutí a potlačení nejsou žádnou pomocí? Myslím, že lidská velikost spočívá v ochotě žít s vlastním stínem. A to se může podařit, jen když řekneme: 1. ANO k sobě samým; 2. ANO k svým bližním; 3. ANO k Bohu. To se snáze poví než uskuteční. Musíme se však naučit toto trojí ANO po celý život stále znovu říkat. Vede to k smíření se sebou samým, s bližním, s Bohem. Nejdříve musíme říci ANO k sobě samým: ANO k tomu, že jsem, ANO k tomu, jaký jsem, k své tváři, k své postavě, k svým schopnostem a nadáním. Musím však také říci ANO k svým omezením, musím dokázat připustit, že jsem možná nedůtklivý, malicherný, neschopný zvládat déletrvající napětí. Že žiji právě teď a ne ve středověku nebo před sto léty, že jsem se narodil do téhle rodiny, že můj táta a máma byli takoví, jací byli, že jsem tady s touhle prací, s tímto úkolem, v tomto klášteře, s těmito spolusestrami a spolubratřími. František říká: "Pán mi dal bratry." Bůh to takhle dopustil, a je mým úkolem přijmout sebe takového, jaký jsem.

 Toto ANO však neznamená, že řekneme ANO a AMEN jednoduše na všechno. Spíše je tím myšleno, že realitu, svou specifičnost, situaci, v které žijeme, své povolání vidíme a přijímáme tak, jak je, a ne tak, jak bychom si ji za daných okolností přáli; že vidíme sebe tak, jak Bůh nás vidí, jak nás chtěl mít. Toto ANO musíme odříkávat každý den.

 Přijmout sebe sama znamená také sám sebe milovat, mít odvahu odpustit si vlastní chyby, skončit se svou minulostí, nepřipomínat si neustále temná místa a chyby své minulosti. Musím dokázat odpustit i sobě samému. Vlámský rádce linky důvěry Phil Bosmans, autor četných knih napsaných na základě setkání s trpícími a zoufalými lidmi, říká v jedné z nich: "Nezapomínej na radost: »Smiř se s životem. Vězíš ve své vlastní kůži, v jiné už se narodit nemůžeš.«"

                                                                                              (pokračování)

 Gottfried Egger OFM

 Auf dem Weg mit Bruder  Franziskus und Schwester Klara (rukopis)

 z němčiny přeložila Sr. M. Annuntiata Kopecká OSC

  překlad upravil Radim Jáchym OFM