Slotwiński, Tadeusz OFM

  Charismatem sv. Františka je věrné zachovávání evangelia Ježíše Krista. Následovníci Ježíšovi podle příkladu Františka, v Duchu Božím naplnění nadšením pro slova, kterými evangelium k nim stále mluví, chtějí spolu se světcem volat: "To je, co chci, co hledám a co chci z celého srdce dělat" (1 Cel 22).

 Sestry a bratři sv. Františka jsou tu, aby nesli a šířili slovo evangelia stejně rozhodným a vroucím duchu Serafa z Assisi, jenž "celý svět zúrodnil Kristovou Radostnou zvěstí a všude hlásal radostné poselství o Božím království; posluchače vzdělával svým příkladem jako svými slovy" (1 Cel 97). Jejich povolání a poslání nachází svůj zdroj v následování Krista pokračováním poslání Ježíše vyslaného Otcem. Toto poslání je důvodem existence řádu - řekl Jan Pavel II. Tím, že do středu stavějí osobu Ježíše Krista, otevírají se novému vidění, novým hodnotám, novým prioritám, novým kritériím, jaké přináší nevyčerpatelné bohatství evangelia.

 Ježíšovo poslání, jehož ústředním bodem je hlásání Božího království, znamená evangelizaci, která se uskutečňuje na stezkách dějin. Papež Jan Pavel II. nám říká: "Jděte také vy k setkání s lidmi naší doby! Nečekejte, až přijdou za vámi! Vy sami se snažte k nim dostat! Nutí nás k tomu láska... Celá církev vám za to bude vděčná" (Promluva z 15.11.1982).

 František se snažil podobat se ve všem Kristu, žil v úplné oddanosti jemu, takže sv. Bonaventura píše: "Celým svým životem jedině ve stopách kříže kráčel, jedině sladkost kříže chutnal, jedině slávu kříže hlásal" (Legenda Maior, Zázraky 10,8), a Tomáš z Celana dodává: "Nade všechno toužil být odpoután od těla a být s Kristem" (1 Cel 71).

 Zázračným obrazem setkání s trpícím Kristem bylo pro něj obejmutí malomocného. To nebylo pro něj vůbec snadné, vždyť říká: "Když jsem ještě vězel v hříších, zdálo se mi nesnesitelně hrozné, měl-li jsem se setkat s malomocnými. Proto sám Pán mě zavedl mezi ně a prokazoval jsem jim skutky milosrdenství" (Odkaz 1; 1 Cel 17). Tímto setkáním tváří v tvář začala pro něj cesta pokory v překonávání sebe samého.

 František si volí radikální chudobu a prostotu jako základy svého života v otevřenosti, radosti, jednotě a disponovanosti. Chudoba zaujímá ve Františkově životě rozlišovací místo: je jeho velkým a rozlehlým obzorem. Nazývá ji "svatou Paní Chudobou", a není v tom nic abstraktního. V Řeholi (6) napíše: "Bratři ať nepřijímají nic do vlastnictví, ani dům, ani obydlí, ani žádnou věc. Jako poutníci a cizinci na tomto světě ať slouží Bohu v chudobě a pokoře." Povzbuzuje bratry, aby se především snažili mít "Ducha Páně a ten aby v nich svatě působil" (Řehole 10).

 Františkova kázání byla zvláštním způsobem inspirována Duchem Páně. Poučoval "prostě, ale ze srdce vroucně oddaného Bohu, a tím uchvacoval posluchače. Jeho slovo bylo jako planoucí oheň, který pronikal do hlubin srdce a ducha, a všechny naplňovalo obdivem. Byl úplně jiný než dříve" (1 Cel 23).

 František hlásal to, co rozjímal. Není totiž lepší přípravy na hlásání než kontemplace. To předpokládá naslouchání plné úcty, které činí člověka schopným přijmout znamení Ducha, zrna Slova a skrytou přítomnost Boha. A to je potřebné k splnění Boží vůle. Kvalita a plodnost evangelizace závisí přímo na prožití kontemplace a modlitby.

 Kontemplovat Boha vede k okouzlení a obdivu. Vesmír, který kontemplujeme, má svou řeč: viditelnou a slyšitelnou. Sv. Bonaventura vyjadřuje tuto skutečnost takto: "Kým nepronikne osvěcující záře vycházející z tolika stvořených věcí, je slepý. Koho neprobudí volání tak mohutného chóru, je hluchý. Kdo nevelebí Boha za tak skvělá díla, je němý. Kdo se po tak velkém množství svědectví neobrátí k prvnímu Počátku, je tupý. Otevři tedy oči, napni duchovní sluch, rozlom pečeť mlčení svých rtů, přilni celým svým srdcem, abys viděl, slyšel, chválil, miloval a vyvyšoval, velebil a uctíval svého Boha ve všech tvorech, aby snad proti tobě nepovstal celý svět" (Putování mysli do Boha I. 15). Všechno, co existuje, ukazuje na Boha živého. Kontemplace sv. Františka spojuje prvek estetický, básnický, rozumový a symbolický.

 Být činný pro nadpřirozeno v srdci světa - to je úloha františkána. Počínaje řeholním bratrem, který sbírá almužnu, aby za kus chleba přinesl lidem požehnání; přes řeholní sestru, ošetřovatelku či katechetku, která ošetřuje rány, tiší bolesti a učí, jak milovat Boha a člověka; přes slavného kazatele nebo profesora, jenž zná utrpení a rány lidstva, duchovní krize i sociální problémy; až po člena Sekulárního františkánského řádu, který nenápadně vnáší do svého prostředí pokoj.

 Františkánské působení nepočítá s odměnou. Máme krásné příklady takového postoje u samotného Františka, jenž bez rozloučení opouští pohostinného biskupa ze Sieny, aby unikl projevům vděčnosti za usmíření vzbouřeného města, i u bratra Bernarda, který odchází z Bologne, když vidí, že dochází velké vážnosti, a u bratra Jiljího, jenž vrací kupcům větší část peněz, které mu zaplatili za zboží.

 Práce je nejpoctivější bankou: tolik se z ní dostane, kolik se do ní vloží. Bratr Jiljí řekl: "Miluješ-li, budeš milován; bojíš-li se druhých, i druzí se tě budou bát; sloužíš-li, budeš obsloužen; chováš-li se k druhým dobře, je správné, když druzí se budou chovat dobře. Ale vpravdě šťastný je ten, kdo miluje, a netouží být milován; kdo slouží, a nepřeje si, aby mu bylo slouženo; šťastný, kdo se dobře chová k druhým, a netouží, aby se jiní dobře chovali k němu."

 S ohledem na radikální chudobu František žije ze dne na den. Jako rytíř nešetří své síly, ani když musí bojovat s obry. Jako zpěvák zpívá, třebas dobře ví, že ho nikdo neposlouchá. Když mluví se sultánem, on neozbrojený chudák, vydává se smrti. Když bratry posílá do Německa, Anglie, Uher, Maroka bez haléře, bez znalosti jazyků, vystavuje je nebezpečí smrti. Klade však velkou důvěru do Boha a je přesvědčený, že mučednictví je nutným základem Božího díla. Posílá své bratry, aby hlásali kázání jako apoštolové - bez střechy, bez měšce, bez obuvi. Počítá s tím, že dělá něco, co se prohřešuje proti vší rozumnosti. Když píše svou Řeholi v tomto duchu, neklade žádné výhrady. Až později církev upraví toto úplné zřeknutí se.

 Chudoba snad dělá františkánskou činnost smělou tím, že nemá co ztratit, především však proto, že důvěra v Boha vlastní chudým je podněcuje k činům, kterých by se neodvážil nikdo z těch, kdo počítají jen s lidskými prostředky.

 Chudoba také činí službu svědomitou, neúnavnou a radostnou. Osvobozuje totiž ode všech starostí o úspěch či neúspěch a učí zříkat se touhy po slávě a sebelásky, jež by se mohly zrodit z práce, úsilí, únavy a nenasyceného stesku po dokonalosti.

 Základním cílem františkánského jednání je apoštolát a evangelizace: Bůh je Pán a musí vládnout. Čas běží, nezastavujme se, vždyť máme jen tuto krátkou chvíli pro získání věčnosti. Bratr Jiljí říkal: "Náš život trvá jen tři dny." Je proto třeba pracovat pilně až do poslední hodiny, bez ohledu na vysoký věk. Františkánská aktivita protkaná modlitbou a kontemplací nikdy neřekne: už dost!

Tadeusz Slotwiński OFM

Glos sw. Franciszka 9/99

z polštiny přeložil: Radim Jáchym OFM