Svatá Johanna z Valois OAnnM
Čech, Zdirad
4. února + 1505
Francouzský král Ludvík XI. Z domu Valois měl za manželku savojskou princeznu Charlottu, dceru Johannu a syna Karla. Také měl synovce Ludvíka z rodu Valois-Orleans, a tomu dal svou dceru za ženu. Pak umřel. Žezlo převzal syn Karel, a aby dobře ukázal, že králem je on, dal uvěznit bratrance Ludvíka, kterému sice uškodilo, že měl s králem stejného dědečka, ale hodilo se mu, že má za ženu královu sestru, protože mu pomáhala snášet příkoří a hledat možnosti k nápravě. A pak umřel i král Karel, toho jména VIII. Bratranec Ludvík dostal žezlo, trůn a pořadové číslo XII. A rozžehnal se s vězením, starostmi a manželkou. Najednou mu vadilo, jak říkal, že je vlastně příbuzná a že byl jejím křestním kmotrem. Také přišel na to, že nutně musí získat Bretaň, a potřeboval se oženit s její dědičkou Annou, vdovou po králi Karlovi. Johanna nekřičela, neplakala ani neběžela k soudu, protože byla ráda. Nejenže totiž netoužila ani po trůnu, ani po královském dvoru, a dokonce ani po Ludvíkovi, ale po řeholním hábitu. Uspořádala tedy své věci, stáhla se do ústraní a sepsala řeholi pro nový řád Zvěstování Panny Marie (annunciátky), podřízený generálovi františkánů. Spolu s několika družkami v něm po noviciátu složila věčné sliby, ale zemřela (v pověsti svatosti) už za půldruhého roku. Řád přesto rozkvetl, v prvých letech po Johannině smrti veden jejím rádcem, pomocníkem a zpovědníkem P. Gilbertem Nicolaiem OFM (bl. Gabriel od Ave Maria) a zničila ho, stejně jako Johanniny ostatky, až francouzská revoluce.
Kresbu postavy princezny Johanny z Valois, vévodkyně z Berry, provázejí vedle znakových štítů rodičů znakové štíty papeže Inocence VIII., který r. 1489 potvrdil neplatnost jejího sňatku, papeže Alexandra VI., který r. 1501 schválil řeholi annunciátek, a papeže Lva X., který ji r. 1517 potvrdil, papeže Benedikta XIV., který dal Johannino jméno po sto a deset let trvajícím procesu zapsat mezi blahoslavené, a konečně papeže Pia XII., který ji r. 1950 vyhlásil za svatou.