Pechatý, Jaroslav Josef OFS

Dnes už tedy ne Aloha z Havaje, ale How do from Texas. Naše turbulentní cestování je dočasně (skutečně jenom dočasně) u konce. V San Antoniu máme zůstat do 8. září a potom se opět vydáme na cestu do Charlestonu a odtud do Evropy.

Náš „nábytek“, respektive ta nejnutnější část, došel asi s měsíčním zpožděním a ta podstatně větší část je někde na lodi – alespoň doufám, a tak píšu tento dopis stoje (je to správný přechodník?) opřen o zeď, na malém pultíku. Zatím spíme na zemi, vlastně na koberci a spacích pytlích. Horko je zde děsivé, stabilně nad 40 °; i místní obyvatelstvo se jenom zalyká a stěžuje si.

Ještě jsem ani úplně nestrávil zážitky z Indočíny, a už přišla další porce dojmů – cesta u Oahu do Michiganu přes státy: Washington, Idoho, Montana, North Dakota, Minnesota, Wisconsin a potom do Texasu přes Jižní Dakotu, Colorado, Kansas, Oklahomu by stačila vyplnit osnovy dvou ročníků zeměpisu středních škol.

O všem se pokusím něco zajímavého napsat, až si to v hlavě trochu srovnám.

Zatím jsme navštívili bývalou františkánskou misii San José. Byli jsme nadšeni. To jsou zcela jiné USA než je ukazuje Holywood. Chceme navštívit alespoň všechny nejdůležitější a pokusit se vám o nich napsat. Zatím přikládám alespoň tři pohlednice.

Ale ještě několik slov k Honolulu a k cestě sem do San Antonia.

Loučení v Oahu bylo obzvláště tesklivé – i pro otrlé tuláky, jako jsme my. Všechny „na shledanou“ party byly násilně veselé a končily u mnoha přátel se slzami v očích. Havaj jsou zřejmě sentimentální ostrovy. Nejsmutnější loučení zorganizoval otec Coindreau v polní kapli v lazaretu Tripler. Edmondovi kamarádi se s námi přijeli rozloučit na letiště.

Let do Seattle (je to vlastně moje adoptivní rodné město) proběhl rychle a obligátní déšť nám připomenul léta 1984-86, kdy jsme zde žili. Náš „starý“ domek nedaleko lazaretu je zbořen, na jeho místě je dětské hřiště. I původní lazaret je přebudován na supermoderní vojenské Medical-centrum.

Snažili jsme se najít staré přátele z františkánské  rodiny, ale byli jsme neúspěšní. To je bohužel běžný problém všech sekulárních františkánů kolem vojenských základen, způsobený neustálou rotací personálu. Dva tři roky je františkánská  komunita veleaktivní a pak je dva tři roku skoro klinicky mrtvá. (Vojenský personál totiž rotuje každé tři roky.) Jediným stabilizujícím faktorem jsou starší členové, kteří jsou většinou pilířem místních  sspolečenství tak dlouho, pokud jim zdraví slouží. I ve skupině Seattle-Tacoma, ke které jsme kdysi patřili, byla takovým pilířem rodina Stanley a Doris Michalek. Pokoušeli jsme se je vyhledat, ale marně.

Při dalším putování ve státě Montana v městečku Marquette jsme se setkali s celým klanem Parker (to je dívčí jméno Theresy) a samozřejmě také s mnoha členy místní františkánské rodiny. Skupina prožívá potíže růstu a růst potíží. Ukázal jsem tam jednomu svému příteli  váš časopis Poutník a on viditelně zesmutněl. Ukázal mi a daroval dva letáčky vydávané místní skupinou. Upřímně řečeno, s Poutníkem se to nadá ani srovnávat.

Místní fraternita - nese jméno St. Anthony of Padua – byla léta vedena pevnou rukou manželů Dermerových a současně s nimi zde stála jako železobetonový pilíř Antoniette Burke – vynikající žena. Pracovala léta na dějinách sekulárních františkánů v Michiganu. Zemřela loni v létě a obávám se, že práci na dějinách nedokončila. Nové vedení, které je složeno z bývalých penzionovaných důstojníků nyní už zavřené letecké základny K. Y. Sawyer (kdysi jsem tam také sloužil) je dobré, ale – obávám se – že nerozumí místní mentalitě. Místní obyvatelstvo je totiž velmi lokálně orientované a „cizince“ přijmou až za nesmírně dlouhou dobu a někdy vůbec ne. A tak jsem  jenom poslouchal  tesknou kritiku.

Tady v San Antoniu jsme zatím žádné sekulární františkány neobjevili, ale jsme zde částečně izolováni nedaleko pevnosti, také značně zaneprázdněni a přitom počítáme dny, kdy se začneme opět stěhovat. Ale ještě než se opět vydáme na cestu, tentokrát do Charlestonu a pak už do Evropy, pokusím se napsat něco o místních františkánských misiích.

J. J. Pechatý OFS