Pilch, Agnieszka

 Kdosi to vtipně vyjádřil tak, že naše láska k Bohu, pokud není šílená, není ještě láskou. Ten, kdo upřímně miluje Pána, snaží se přesně plnit jeho vůli (srov. Jan 14,15). Kdo plní jeho vůli, zjevuje ji všem, mezi nimiž žije. Současně tím vyzývá a provokuje k stejnému postoji. Je přirozené, že ti, kdo nechtějí žít podle Božích příkazů, nestrpí, když někdo stále připomíná jeho vůli svým jednáním, a ještě méně slovem. Protože je to dráždí, hledají způsob, jak se zbavit takového provokatéra. Nejčastěji to dělají tak, že ho označí za nenormálního. Nedivme se, když se s tím setkáme i my. Již dávno i Krista i Františka zařadili mezi blázny.

 Jedna mladá učitelka, když neměla, komu se svěřit, napsala ve svém deníku:

„Modlím se soukromě i veřejně v kostele - to vím. Proto mě považují za hlupáka, který škodí sobě i své rodině - to také vím. Ale nejsem si jistá, zda se modlím proto, že jsem opravdu hloupá... Anebo jsem hloupá proto, že se modlím? To nikam nevede. Chci zůstat hloupá pro Krista, abych vytrvala v modlitbě. A chci se modlit, abych mohla být stále hloupá pro tebe, Bože... Vždyť vím, že nebude-li moje láska šílená, pak nikdy nebude láskou. A já tě přece miluji, a přinejmenším chci milovat.“

 Jestliže nás pro plnění Boží vůle nazvou nenormálními, příliš se tomu nedivme a nedejme se svést. Pro křesťana to není nic divného. Sv. Maxmilián Maria Kolbe byl „bláznem Neposkvrněné“.

 Nebylo snad žádného zlomyslného přívlastku, který by lidé nevztahovali na Krista. Evangelium říká, že byl nazýván: posedlý ďáblem, a to ďáblem nečistoty, spojenec Belzebuba, pijan vína, ten, který nedodržuje sobotu, svůdce, pomatený, hlupák... Tak byl posuzován Ježíš, a se stejným posouzením se setkají ti, kdo se řídí jeho slovem a příkladem. Jestliže opravdu patříme jemu, můžeme se divit, když o nás řeknou: „Neberte ho vážně. On je, no víte, jaký...“ a poklepou si na čelo? Možná že tohle bude ještě ta nejjemnější nadávka, která mezi ostatními zazní jako nevinná pochvala. Mějme na paměti, že existuje věčnost, a On je spravedlivý. Může se stát, že pro věrnost Kristu budeme muset žít mezi lidmi s podobnou přezdívkou i po celý život. Nestyďme se za dni, jestliže jsme si ji zasloužili svým křesťanstvím a františkánstvím. Vždyť jsme povoláni, abychom ho následovali ve všem a stali se mu podobnými.

 Svatý František je člověk práce, a to nejen vnější, aby nabyl stále dokonalejší podoby s Kristem, jehož byl věrnou ikonou, ale i práce apoštolské a obyčejné práce tělesné. Sám pracoval a vyžadoval také, aby jeho následovníci pracovali, apoštoloval prací. Povinnost práce zanechal bratřím jako něco nejdražšího ve své závěti, v níž se obvykle mluví jen o nejcitovějších a nejdůležitějších věcech: „A já jsem pracoval vlastníma rukama a budu pracovat; a rozhodně chci, aby všichni ostatní bratři se zaměstnávali počestnou prací. Kdo neumí pracovat, ať se naučí, a to ne z touhy po mzdě za práci, ale pro příklad a pro potlačení zahálky.“

 Po obrácení byl celý jeho život vyplněn modlitbou, prací a utrpením. Chtěl jen jedno: chodit zde na zemi v šlépějích Kristových. Když držel v rukou cihly, kameny a vápno, jimiž opravoval zchátralé kostelíky, když recitoval breviář - modlitbu církve, když kázal nebo posluhoval malomocným, když spěchal při svých apoštolských pracích do špitálů, aby plnil samaritánskou službu vůči nemocným - všude ho oživovala tatáž Boží láska. Stále byl zaměstnán: modlil se, apoštoloval, obracel a pracoval, pomáhal vesničanům, s nimiž se setkal na poli, vykonával různé služby za živobytí. František netrpěl v řádu lenochy, které nazýval trubci. V práci viděl ne prokletí, ale požehnání našeho života. Modlitba a práce jsou klíče k časnému i věčnému štěstí. Když pracujeme s Bohem a pro Boha, nedívejme se na lidské pochvaly a odměny - tak, jako náš svatý patriarcha.

 Ten, kdo se rozhodl jít za Kristem, od toho se vyžaduje přesnost v každé práci, dokonalost ve všem. Jestliže Bohu lze prakticky sloužit jen prostřednictvím člověka, a jestliže z nedbalé práce nikdo nemá užitek, znamená to, že všechno je třeba dělat pozorně, soustředěně. Pán Ježíš řekl, že žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království. Tato slova opakoval sv. František v Potvrzené řeholi (2). Jestliže svoje úkoly vykonám dobře, neohlížím se, abych je spočítal, změřil a zvážil. Mohlo by se mi totiž stát, že při sebeuspokojení plynoucím z výsledků práce zapomenu sledovat další úlohy, a tímto způsobem se vydám nebezpečí malé horlivosti v jednání. Kromě toho pohled zpět na dobře vykonané skutky může vyvolat přílišné uspokojení a pýchu. Dívejme se raději dopředu, před sebe, na to, co jsme ještě nevykonali. To nás udrží v pokoře a Boží bázni. Bůh totiž dává svou milost jen pokorným, pyšným však se protiví (srov. Přís 3, 34). Bůh nám dal síly a čas v určitém množství. Nejsme všemohoucí, ani věční: dal nám jen tolik času a tolik síly, kolik je třeba k splnění úlohy, kterou nám v životě určil.

                                                           Tadeusz Slotwinski OFM

 Glos sw. Franciszka 11/99

 

 

Práce je milost

Františkán pokládá práci za velký závazek, ale nedělá si  starost s osobním úspěchem ani s výdělkem.

 Práce znamená: dělat, tvořit, budovat, rozvíjet se a realizovat sebe, jak říkají nejnovější teorie. Pokoušejí se uvést v soulad přirozenou touhu člověka působit ve světě a organizovat ho po svém, s potřebami druhých lidí.

 Diskutuje se, zda práce je prokletím, anebo cestou k spáse. Zda je účelem sama v sobě, anebo prostředkem k cíli - a co je tímto cílem: můj úspěch, rozvoj, dobro druhých lidí - a podle jaké ideje - anebo Boží oslava. Zda práce má za cíl změnit svět - anebo účastnit se v něm, přizpůsobit se?

 Františkán chápe práci jako: být ve světě, mít na něm účast, mezi lidmi a jejich záležitostmi. Není to „mrhání životem“ na různé činnosti, ale způsob bytí, účasti. Je spojením mezi lidmi, spoluprací.

 Všechno může být láskou. Každá činnost, každý postup. Ne vždy je důležitá věc, kterou vyřizuji - ale moje přítomnost v ní může být láskou, může způsobit pokoj, radost. Ne vždy jsou důležité účinky, výsledky, úspěchy, ekonomika - dokud však mé činnosti, mé setrvání, moje přítomnost může být láskou - konám dobrou práci pro Boha. Jestliže ne, jestliže účinky mojí práce někomu křivdí - jsem povinen jí zanechat, neboť to je chorobná situace.

 Agnieszka Pilch

 Glos sw. Franciszka 11/99

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM