Hartlieb, Stanislaw

 O proměnlivosti křesťanského kalendáře

 Ani po několika desetiletích od liturgické reformy  nemáme zcela „v krvi“ všechny její změny: starší lidé  se drží toho, co znali kdysi, mladí naopak to staré už  neznají, a "občanský" kalendář nerespektuje změny a jde  po svém. Nebude proto na škodu připomenout hlavní zásady  křesťanského kalendáře a jeho změn. (Překladatel)

 Jednou ze základních hodnot křesťanského kalendáře je, že ukazuje skvělou galerii svatých církve. Jak je však představit?

303 dní

 Rok má 365 dní. Památku svatých však lze slavit jen v 303 dnech. Každý rok je totiž 62 dní, které mají zvláštní význam, a liturgická pravidla nedovolují o nich připomínat svaté; jde o to, aby úcta svatých (a to i těch největších) nepřekrývala důležitější pravdy plynoucí ze života Ježíše Krista. K takovým zvláštním dnům patří období velkého postu (44 dní), velikonoční triduum a oktáva (10 dní), poslední týden adventu (8 dní). (Zde se zapomíná na neděle a na druhé straně na pohyblivost velikonočního cyklu. Na věci to však nic nemění. Pozn. překl.) Přitom svatých, kterým se dostalo úcty oltáře, jsou tisíce. Sám Jan Pavel II. vyhlásil několikrát víc svatých a blahoslavených než je dní za rok. Jak vměstnat tyto památky do 303 dní liturgického roku?

Pravidla změn

 Změny liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu vycházely z několika zásad. Jednou bylo odstranění opakování památek. Tak svátek sv. Kříže zůstal jen 14. září (předtím byl ještě v květnu), Panny Marie Bolestné jen 15. září (dříve ještě v postní době), sv. Františka 4. října (vtisknutí ran 17. září zůstalo jen ve františkánském kalendáři).

 Jiné památky byly spojeny: svátek všech archandělů na dřívější svátek sv. Michaela 29. září, sv. Bazila a sv. Řehoře Naziánského na 2. ledna (byli v životě úzcí přátelé). Svátek Nejdražší krve Páně byl spojen se slavností Božího těla.  Některé přesuny byly vedeny ekumenickými ohledy - šlo o sjednocení s jinými církvemi. Tak byla památka sv. Ignáce z Antiochie přeložena z 1. února na 17. října, svátek sv. Tomáše apoštola z prosince na 3. červenec, sv. Matěje z února na 14. května; zde byl i ten důvod, aby se dostal z postní doby do "historického" období po Nanebevstoupení Páně. U nás se tak sv. Anežka Česká dostala z postní doby 2. března na den po svém svatořečení 13. listopadu.

Místní kalendáře

 Od věků zásadou sestavování kalendáře je jeho regionalizace. V kalendáři všeobecné církve se uvádějí jen někteří svatí celosvětového významu, anebo i významní místní svatí na znamení světovosti církve.

 To platí i pro kalendáře řeholní, jako je františkánský. Dříve v něm bylo velmi mnoho svatých a blahoslavených (třebas ne všichni), jejich počet byl liturgickou reformou značně omezen, a došlo k řadě přesunů na jiné datum. A když už o tom mluvíme: sv. František zemřel podle našeho počítání 3. října večer, kdy slavíme jeho Transitus, avšak ve středověku po západu slunce už začínal den 4. října!

Jméno dává ochránce

 Jak za této situace slavit jmeniny? Podle staletého zvyku dáváme narozenému dítěti jméno. Pro nás křesťany jméno určuje patrona, ochránce nově narozeného člověka. Patron nás chrání na životních cestách a má být vzorem našeho jednání. Na to je třeba pamatovat při volbě jména.

 Proto má to být jméno světce, světice. Pokud zvolíme jiné jméno (např. národní), má být na druhém místě svatý patron; takového by měl mít každý věřící křesťan, a pokud se to při křtu opomenulo, lze to napravit např. při biřmování.

Kdy a jak slavit jmeniny?

 Každý rok slavíme jmeniny. Ty jsou dnem našeho zvláštního setkání se svým patronem. Děkujme mu za dosavadní ochranu a prosme o ni do dalších dní, účastněme se mše sv. na jeho počest a přistupme k svátostem.

 Po liturgické reformě tu máme problém. U některých svatých, jak jsme viděli, se změnilo datum, kdy si je v liturgii připomínáme. A i v občanském kalendáři je nacházíme na jiném místě. Jenže „zvyk je železná košile“ a rodina či přátelé slaví "svátek" podle občanského kalendáře anebo „jako vždycky“. Co s tím?

 Jednou z možností je rozdělit oba prvky připomínky a „slavit“ svátek dvakrát. Rodinnou oslavu, přátelské posezení (v zaměstnání) spojené s dárky ponechat na den, který byl zvykem dosud. Náboženskou památku je však třeba přesunout na změněný termín podle liturgického kalendáře - co by si náš svatý patron pomyslel, když v "jeho" den jej slaví církev, ale ti, kdo jeho jméno nosí, vůbec ne?

Musí být takové změny?

 Spíše můžeme říci: Určitě jich ještě není konec. Platí stará zásada: Ecclesia semper reformanda - církev se musí stále obnovovat - to je koncilní aggiornamento, doslova: zdnešnění. Církev nezůstala ani v prvotní jeruzalémské obci, ani v římských katakombách, ani v byzantském césaropapismu, ani v středověkém dvojvládí císaře a papeže, ani v područí novodobých absolutistických států, a nezůstane stát ani na výsledcích posledního koncilu: ale vždy to bude církev Ježíše Krista a jeho svatých (a mezi nimi Františka, Kláry a ostatních tisíců v hnědé kutně s provazem), která potrvá až do konce tohoto světa.

 Když už mluvíme o problémech s termíny liturgického kalendáře, pak by nám měla být blízká spíše jiná starost: sjednocení data slavení Velikonoc, kde spolu s bratry východních církví věříme v téhož Pána Ježíše Krista, ale nedokážeme prožívat radost z jeho Zmrtvýchvstání v týž den. Obtíže v překonání rozdílů mezi gregoriánským kalendářem přijatým západní církví a juliánským kalendářem, u něhož zůstávají východní církve, se podobají "nepřekonatelným" problémům s termíny svátků svatých.

 Musíme doufat - a sami se svým pochopením i modlitbami přičinit - abychom dokázali jednou společně zpívat velikonoční triumf vítězného Krista, v němž nás všechny přivede do domu Otce, aby byl vším ve všech.

 „Ať sestoupí Duch Páně a spojí rozdělené!“

                        Ks. Stanislaw Hartlieb

 Przewodnik Katolicki 31/2000

 Z polštiny přeložil, upravil a doplnil Radim Jáchym OFM