Ratzinger, Josef

 Třetí pokušení

 

 

Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: "Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět." Tu mu Ježíš odpoví: "Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ,Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.´" V té chvíli ho ďábel opustil a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.                                                                           Mt 4,8-11                       

 

 

            Ve třetím pokušení ďábel přivádí ve vidění Pána na vysokou horu. Přestavuje mu všechna království a jejich nádheru a nabízí mu vládu nad nimi. Není snad přesně tohle poslání Mesiáše? Nemá být králem světa, který sjednotí všechna království země v jedno velké království pokoje a blaha? Tak jako při ostatních pokušeních, tak i k tomuto existují mnohé paralely v evangeliích. Pán shromažďuje kolem sebe své vyvolené na hoře[1] a tam skutečně říká: je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Dvě věci se nás dotýkají pro jejich různost: Pán má moc nad nebem a zemí. A pouze kdo má tuto moc, má pravou moc a může spasit. Bez nebe pozemská vláda bude stále nejistá a slabá. Pouze moc, která se podrobí požadavkům nebeské moci, tedy samotného Boha, může být vládou nabízející dobro. K tomuto se přidává druhý pohled: Ježíš má tuto moc jako zmrtvýchvstalý. Co znamená: taková moc předpokládá kříž, předpokládá smrt. Předpokládá druhou horu, což je Golgota, kde on, zesměšněn od lidí, umírá. Království Kristovo je odlišné od pozemských království a lesku, který nabízí Satan. Ona “doxa” - tedy sláva a zář Kristova království se projevuje pokoru zvěstování v těch, kteří se stanou jeho učedníky, kteří budou pokřtěni ve jménu Trojice a budou zachovávat přikázání[2].

            Vraťme se však k pokušení. Království Kristovo, které by se mělo připodobnit k politickým královstvím a vojenské moci. Slabost víry, pozemská slabost fyzického lidství Krista měla být v minulosti podepřena politickou a vojenskou mocí. Ve všech staletích, jak to vidíme z historie, toto pokušení podepřít lidskou mocí Kristovo království doléhalo a doléhá na Církev. A vždycky, když Církev tomuto podlehla, bylo to jen na škodu víry. Kdykoli Církev se sjednotila s mocí světskou, musela za to zaplatit tuto daň.

            Z vyprávění o utrpení Páně  se zastavíme u jednoho okamžiku, když lidé si mají zvolit mezi Ježíšem a Barabášem. Máme zažito podání sv. Jana, kde se říká, že Barabáš byl zločinec. Ale toto řecké slovo zločinec mělo v politickém kontextu té doby jiný význam. Označovalo spíše “vzbouřence”, toho, který odporuje stávající moci. A tak před námi stojí dvě mesiánské figury, což vysvítá ještě jasněji ze jména Barabáš jako Bar-Abba, což v překladu znamená Syn Otce. Je to typické rituální označení vůdce mesiánského hnutí. Jedná se tedy o volbu mezi mesiášem, který je vůdcem odporu (odboje), který zaslibuje svobodu a vlastní království - nebo si zvolíme toho záhadného Mesiáše, který jako cestu k životu požaduje ztratit sama sebe. Můžeme se tedy divit, že zástupy volí Barabáše?

            Pokušitel není tak bláhový, aby nám nabízel adoraci sebe sama. On nám jednoduše nabízí rozhodnout se pro to, co je racionální, pro to, co je organizované a jasné, kde však Bůh bude mít jen okrajové místo jako soukromé hobby, aniž by však měl možnost vstoupit do našich podstatných životních rozhodnutí. Solovjev věnuje Antikristovi knihu s názvem "Cesta otevřená pokoji a blahu světa”, která se stane novou Biblí a má jako svůj obsah adoraci blaha a rozumového plánování.

            Vzpomeňme zde jen okrajově na apoštola Petra, na vyznání Krista jako Mesiáše, a pak na následnou reakci, když Kristus konkretizuje své poslání jako cestu utrpení a kříže a smrti. Poté, co Petr promlouvá pod vlivem Ducha svatého, začíná uvažovat jen v lidských kategoriích rozumnosti, a tak si zaslouží Kristovu výtku: "Jdi ode mne, satane. Jsi mi pohoršením, neboť nesmýšlíš podle Boha, ale podle lidí."[3]

            Vůle Boží se střetává s vůlí lidskou. Nakonec také v tomto Ježíšově pokušení se jedná o to, aby se člověk vzdálil od Boha. Odpověď Ježíšova: "Pánu, svému Bohu se budeš klanět a jemu sloužit” připomíná "Šema Israel", které je centrálním místem SZ. Je to nejzákladnější vyznání víry a zároveň základní modlitba, která se pak přenáší do NZ a do celého života křesťana: "Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, je jediný. Miluj Pána, svého Boha, celým srdcem, celou myslí a celou svou silou.”[4] Což znamená vzít na sebe jeho království Boží. A přesně toto vidíme v situaci Kristova pokušení, kde Ježíš vyhlašuje primát Boha a svět prohlašuje za jeho království. A pouze kde vládne Bůh, pouze tam, kde je rozpoznán ve světě Bůh, tam je ctěn také člověk, tam může být nastolena také spravedlnost. Primát adorace je předpokladem pro osvobození člověka.

            Proto je tak důležité znovu objevit  ono pravé království Boží, jehož základními projevy jsou láska, pokora, ochota k utrpení. Toto království má svoji trvalou slávu, jak to vidíme na dějinách církve; proti tomu sláva ostatních království, jak to vidíme z blízké či vzdálené minulosti, bere za své a nechává v člověku prázdnotu a mnohé základní otázky.

 

 

Závěr - zvolit život

V Deuteronomiu nacházíme následující slova: “Kladu dnes před tebe život a dobro i smrt a zlo..., položil jsem před tebe život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život”[5]. Vyber si život! Co to znamená? Jak se to dělá? Mít všechno možné? Moci dělat všechno, dovolit si všechno, neznat jiné limity než naplnění vlastních tužeb? Užívat si neohraničeně života a nebrat přitom na nikoho ohled? Není snad toto, tak jako vždy v minulosti, jediná možná odpověď? Jestliže se díváme na náš svět, vidíme, že takový způsob života (výhradně orientovaný sobecky, příliš často) končí v ďábelském kruhu alkoholu, sexu a drog. A v tomto způsobu života vše co mám se mi neustále zdá příliš málo a nakonec přivádí ke kultuře smrti, k otrávenosti životem, k nelásce k sobě samotnému, což dnes můžeme kdekoli vidět. Zář takovéto volby je iluzorním obrazem, který nabízí ďábel. On se ve skutečnosti staví proti pravdě, neboť člověka představuje jako by byl Bohem, ale jako boha falešného, který nepozná lásku, ale jen sám sebe a všechno vztahuje na sebe. V tomto pokušení být Bohem se pro člověka stává měřítkem všeho idol, a ne Bůh[6].

Takový způsob životní volby je lež, neboť nechává stranou Boha, a tak překrucuje vše ostatní. “Zvol si život”! Ještě jednou: Co to znamená? Deuteronomium nám dává odpovědi velmi jednoduché: zvolit život  znamená zvolit Boha. On je ve skutečnosti život. “Neboť já ti dnes přikazuji, abys miloval Pána svého Boha, abys šel po jeho cestách, abys zachovával jeho přikázání, jeho zákony a nařízení, abys byl živ”[7]. Zvolit život = zvolit Boha.

Zvolit si život znamená podle Dt.: milovat Boha, vstoupit s ním do jednoty smýšlení a vůle, věřit jemu, odevzdat se jemu, chodit po jeho cestách.

Liturgie ve čtvrtek po Popeleční středě sjednocuje tento text z Deuteronomia s evangelním úryvkem sv. Lukáše[8], kde se nachází předpověď utrpení Ježíšova. Tam Ježíš opravuje Petrovo nesprávné pojetí Mesiáše a tím také možnost falešné volby, což je vůbec největší pokušení. Sám Pán pak ukazuje, jak se aplikuje tato volba života v našem životě. A tak slyšíme: “Kdo chce zachránit vlastní život, ztratí jej, ale kdo ztratí svůj život, nalezne jej. Co pomůže člověku, získá-li celý svět, jestliže pak ztratí a zničí sebe sama...”[9].

            Kříž nemá nic společného s popřením života, s popřením radosti a plností lidského života. Naopak, přesně nám ukazuje skutečný způsob jak lze život nalézt. Kdo se příliš naváže na svůj život a snaží se být jeho pánem, takovému člověku se nedostává plnosti života. Pouze ztratit sama sebe je cestou k nalezení sebe i života.

            Čím odvážněji lidé dokázali ztratit sama sebe, darovat sebe, čím víc se naučili zapomínat na sebe, tím větší, plnější a bohatší se stal jejich život. Mysleme např.: na Františka z Assisi, na Terezii z Avily, Vincence z Pauly, faráře u Arsu, Maxmiliána Kolbeho, Matku Terezu... Tito všichni jsou obrazy pravých učedníků, kteří nám ukazují cestu života, neboť nám ukazují Krista. Od nich se můžeme učit zvolit si Boha, zvolit Krista, a tak zvolit život.

 

 

Zpracováno podle: Hledět na Krista. Setkání spiritualit, vedené kard. Josefem Ratzingerem v bazilice sv. Jana v Lateránu, uveřejněné v Osservatore Romano 

7. 3.1997, str. 6-7